V mediálních ohlasech se objevily úvahy o tom, zda monstrózní policejní zásah na Úřadě vlády v noci z 13. na 14. červen 2013 a na něj navazující opatření byly skutečně nezbytné pro nápravu poměrů v kabinetě předsedy vlády, a zda vůbec skutečným cílem nebylo svržení vlády Petra Nečase, tedy zda nešlo o protivládní puč. Z toho vyplývá požadavek na prověření vzneseného podezření a povolání k odpovědnosti řídících činitelů zásahu. Pozornost se soustředila zejména na tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachtu a vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana jako na hlavní podezřelé.
Je možné, že hlasatele těchto názorů mohl částečně inspirovat sám Robert Šlachta svým popisem událostí v nedávno vydané knize „30 let pod přísahou“. Mimo jiné se v ní doznává, že při zahájení akce obešel policejního prezidenta Martina Červíčka. Také si uvědomoval, že následkem bude nejspíš pád vlády Petra Nečase.
Zmíněná policejní „realizace“ a na ni navazující tisková konference byly skutečně hlubokým zásahem do politický poměrů. Mimoparlamentní cestou byla svržena zákonná vláda. O zachování struktury politických sil, vytvořené parlamentními volbami, se sice pokusila poslankyně Miroslava Němcová, ale její snahu zmařila útěkem z Poslanecké sněmovny poslankyně Karolina Peak. Tím se otevřela cesta pro prezidenta republiky Miloše Zemana k dokonání zahájeného rozvratu jmenováním „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka. Ale rozhodující bylo otřesení důvěry veřejnosti k tradičním politickým stranám a prudký vzestup zájmu voličů o hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem.
Použití pojmu „puč“ má proto své opodstatnění a v mých článcích se vyskytovalo v této souvislosti již dříve (ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE). Požadavek na prověření podezření, že šlo o puč a na povolání jeho strůjců k odpovědnosti je přirozeným výsledkem.
V tomto směru považuji ale soustředění pozornosti na Roberta Šlachtu a Ivo Ištvana za zkratové. Zejména volání po postihu bývalého policejního plukovníka považuji za málo nadějné. Byl podřízen vojenské kázni policejního důstojníka a sotva se mohl vyhnout splnění úkolu, kterým jej někdo pověřil. Ale zejména konal pod dohledem státních zástupců, ze zákona odpovědných za zákonnost zásahu, což míru jeho odpovědnosti snižuje.
Hůře je na tom Ivo Ištvan, který vystupoval viditelně jako řídící zásahu a zasloužil se o vyhlášení zpráv o získaných poznatcích, které byly z velké části nepravdivé. S odstupem času, ve světle výsledků soudních rozhodnutí, se způsob jeho informování veřejnosti dá považovat za šíření poplašných zpráv. Důvody k vyšetřování jeho postupu v průběhu „realizace“ by se jistě našly, pokud by k jeho provedení byla „politická vůle“.
Komentátoři ale zásadně nedoceňují okolnost, že Ivo Ištvan s jeho melody boys se vydal mimo vymezený obvod své působnosti. To ale nemohl podniknout o své újmě. Nemůže to být jinak, než že olomoučtí žalobci působili jako jakýsi „expediční sbor“, který se vydal do boje na pokyn nebo aspoň se souhlasem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. První, koho by se proto měli vyšetřovatelé ptát po důvodech zneužití policie a státních zástupců ke svržení vlády Petra Nečase, je tedy Ištvanův přímý nadřízený. To ale olomouckého vrchního žalobce úplně nevyviňuje, protože zákon mu ukládá povinnost odmítnout nezákonný pokyn.
Přirozeně je pak na místě otázka, kdo nebo co vedlo Pavla Zemana k rozhodnutí pustit se do akce, o které musel vědět, že povede ke svržení vlády. Zjištění, že to byl pouze nápad z jeho vlastní hlavy, by bylo hrozné a mělo by jej přivést před trestní senát. Ale je pravděpodobnější, že vyhověl přání, které z jakýchkoli důvodů nemohl odmítnout. Pak je ovšem na místě otázka, čí přání splnil a proč se mu nevzepřel.
Nositele názoru, že by se pozadí „puče“ mělo vyšetřit, při čtení těchto řádků možná blažeností mrazí. Ale neměli by se radovat. K žádnému vyšetřování totiž nedojde. Především proto, že současní držitelé moci jsou potěšeni, že jim výsledek svržení Nečasovy vlády spadl do klína a posílil jejich moc. Jak k tomu štěstí přišli, je nepálí. Kromě toho patrně vědí, kdo prostřednictvím Pavla Zemana uvedl do pohybu policii a státní zástupce a mají mnoho dobrých důvodů nevzbudit jeho nevoli. Vyšetřování proto nevyvolají. Opozice raději ze strachu mlčí Za těchto okolností nepřipadá v úvahu ani odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce, což by bylo nejmírnější možnou odvetou. A pokud je Pavel Zeman „v sedle“, nelze napadnout ani Ivo Ištvana. K tomu všemu připočtěme skutečnost, že Pavel Zeman je nedotknutelný také díky svému postavení v kauze „Čapí hnízdo“.
Tímto se ale nezříkám výhrad k oběma jmenovaným, které jsem uplatnil v jiných souvislostech. Podle mého názoru by měli oba odejít. Včera bylo pozdě.
V hledání původce svržení Petra Nečase by mohla být užitečná odpověď na klasickou kriminalistickou otázku „cui bono“? Myslím si ale, že v tomto případě tudy cesta nevede.
Jistý dočasný prospěch měl prezident republiky, jenž dostal příležitost uplatnit své vlohy velmistra politických šachů, ale z různých jeho vyjádření usuzuji, že sice výsledky přijal jako dar, ale s vyvoláním nepřístojností neměl nic společného. Domněnka, že šlo o výsledek konspirace Andreje Babiše s Pavlem Zemanem, by byla zjevná fantasmagorie. Je pravděpodobné, že pravdu o pozadí svržení Petra Nečase se nikdy nedovíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
