Seriál Sestřičky spojuje to nejlepší z Modrého kódu s tím, co lidé na seriálech milují - romantiku, napětí a vztahová dramata, která známe z vlastních životů. Do seriálu přecházejí nejoblíbenější postavy v čele se Sabinou Laurinovou (48), Adélou Gondíkovou (47) a Natálií Halouzkovou (19).

Můžete už něco o své nové roli prozradit?

Jsem ráda, že to není unylá sestřička, která jen tak proplouvá díly. Míša je ukotvená optimistická bytost, nezkazí žádnou legraci. Jde hodně ze mě. Má hezkého manžela, hezké dvě děti a kamarádky.

Vypadá to, že role zdravotní sestry je vám souzená.

Mně to nevadí, jsem naprosto spokojená, protože jsem chtěla být zdravotní sestra. Měla jsem kdysi dvě varianty – buď tuhle, nebo paní učitelka ve školce.

Co vás nakonec od obou odradilo?

To je zajímavé. V ten důležitý moment jsem se jela podívat za bratrem do Prahy do školy, respektive mu uklidit internátní pokoj, což jsme s babičkou a maminkou dělaly pravidelně. Jely jsme do Prahy vlakem, protože jsme z "ajznboňácké" rodiny a měly jsme režijku. Tehdy jsem se dostala do prostředí konzervatoře, které mě oslnilo. To ale nebyl jediný důvod. Když jsem potkala holky jako Mahulenu Bočanovou (53) a Sabinu Laurinovou (48), záviděla jsem jim. V mých očích to byly princezny. Do té doby jsem měla vlasy ostříhané nakrátko a vypadala jsem jako kluk. A tam došlo k prvnímu vzdoru, kdy jsem řekla, že chci mít dlouhé vlasy a chci hrát princezny, což se nakonec nikdy neuskutečnilo. (smích) Respektive jednou jsem hrála zlou královnu v Divadle Jiřího Wolkera v Malé mořské víle, ale jinak nic.

Máma s babičkou vám to nijak nerozmlouvaly?

Mnohem víc jsem dala na bráchu a tátu. Ochotničili. Nicméně měla jsem variantu, že kdyby to nevyšlo, šla bych pracovat na dráhu. Štípala bych lístky ve vlacích. O herectví jsem se tenkrát styděla mluvit, protože v Sokolově to není úplně obvyklé zaměstnání. Naštěstí byly ve Varech a v Chebu zdrávky, byla to pro mě jedna z možností, kam jít.

Jste ráda, že to takhle dopadlo?

No nevím, nejsem úplně spokojená. (smích) Ne, samozřejmě mám herectví ráda. I když občas zažíváte perné chvilky. Jako teď v posledním půlroce.

Musela jste kvůli koronaviru hodně měnit plány?

Změnily se v podstatě jako mávnutím proutku úplně všem. Ale je mi vlastně hrozně trapný říct, že v dobrém.

Nejvíc práce jsme měli s Jirkou (54) naplánováno na březen, duben a květen, to jsou silné měsíce, které vám pokryjí léto. Jirka měl točit a hrát všude možně, jenže najednou to na půl roku stopli, takže v první chvíli jsme řešili jen živobytí. Ještě jsem nespočítala, o kolik jsme přišli, bojím se to vědět. Naštěstí se začíná v září hrát.

A jak to dopadlo?

Bylo to velké utažení kohoutků. Nicméně jsme je utáhli a pak jsme byli nadšení.

V jakém slova smyslu?

Krásně jsme si to užili. Že bychom spolu byli intenzivně dva měsíce, to se snad nikdy nestalo. Byli jsme nadšení. Když jsme se uklidnili a řekli si, že to dáme a že se vlastně nic neděje a lidi jsou na tom mnohem hůř, bylo to skvělé. Auto vám stojí v garáži, nemusíte kupovat naftu, protože nikam nejezdíte, v mrazáku máte žrádlo na tři roky dopředu, takže nemusíte ani nikam chodit nakupovat. Stalo se mi, že jsem skoro týden nevylezla ven. Chodila jsem jen do rádia a Jirka mi na to říkal: „Vždyť ty nás uživíš!“ Byla to jedna hodina týdně. (smích) Ale zaplať pánbůh za to, ne? Každá koruna se hodí.

Ano, zaplať pánbůh za to, na nějaké složenky to bylo.

Jezdila jsem opravdu jen do rádia, měla jsem čas na hosty a to, co bych dělala normálně v šíleném kalupu, jsem si užila.

Věnovala jste se domácím pracím?

Jsem velmi šikovná a zručná. Umím šít v ruce, a když mi někdo řekne, že potřebuje něco zašít, tak to udělám, to není vůbec žádný problém. S Luckou Benešovou (46) jsme si dřív dělaly různé kostýmy na vystoupení.

Já to vždycky vymyslela, ušila, koupila třásně. Galanterie mám ráda, protože moje maminka šila a babička mě naučila háčkovat a plést. Teď už na to nemám moc čas. Mám sice velkou trpělivost, ale že bych upletla celý svetr, to ne. Upletla jsem v životě jen jeden malý svetřík pro tříletého synovce Tedíka. To je můj jediný výtvor, který jsem dotáhla do konce. (smích) Ale jinak umím ty vzory. Teď jsem je v karanténě učila dceru. Nevím, jestli to umí, ale trochu jsem to na ni přenesla.

Hrajete v srpnu na letních scénách?

Jirka hraje skoro celý srpen v Ungeltu a společně hrajeme i jednou na Žižkovské věži.

Už víte, co vás čeká od září?

Všichni doufáme, že to bude zase v pořádku. Nějak to naplánované máme, ale nikdo neví, co se stane a jaká budou opatření. Všechna představení z jara máme přeházená na příští jaro. Když se mě zeptáte na další podzim, tedy podzim roku 2021, tak to tam mám úplně plné. Celé se mi to z letoška posunulo.

Měla jste vůbec někdy takhle dlouhé volno?

Tři měsíce určitě ne. Možná po porodu, ale měla jsem to tak, že jsem za tři neděle šla točit na dvě hodiny Loskutáka a Nela byla pořád se mnou. Nicméně je pravda, že mě v životě zastavilo jen těhotenství a koronavirus. Jinak léto jsem si chránila vždycky, protože jsem věděla, že přes rok je to náročnější. Snažila jsem se kvůli Nele nehrát a netočit, abychom byly spolu a užily jsme si to. Takže takhle dlouhé volno jsem ještě nikdy neměla, ale musím říct, že to rychle uteklo. (smích)

Loni po filmovém festivalu ve Varech jste s Jirkou udělali takové překvapení a vzali jste se. Oslavili jste nějak výročí svatby?

Je to dobré, Jirka si vzpomněl. (smích) Nejsem typ, co má rád oslavy. Ani narozeniny, ani svátky.

Máme to v rodině, nikdy jsme nedělali žádná velká setkání. Jsme všichni narození v létě, tak je každý na cestách. Tahat je k nám, prosit je, aby přišli na nějakou oslavu .. to mi přijde zbytečné. Třeba na čtyřicetinách jsme byli jenom tři. Bylo to v rodinném kruhu. A v den výročí jsem, myslím, točila a pak jsme šli na hezkou večeři.

Jirka je člověk plný romantiky a překvapení, takže jsem byla opět nadšená a moc spokojená. Děkovala jsem mu, že si vzpomněl.

Narozeniny neslavíte, grilujete alespoň?

Dřív jsme negrilovali, protože na to nebyl moc čas, ale teď jsme byli u známých, kteří mají LotusGrill, kde je sice uhlí, ale nekouří. Ochutnali jsme z něj pár steaků, které byly asi za sedm minut hotové, a ještě z té návštěvy jsme ho jeli do obchodu koupit, protože se nám dost zamlouval, takže teď už občas grilujeme. (smích)