Recenze: Ostravský festival zahájily opery o whisky a dívčích rituálech před svatbou

Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Foto: Martin Popelář
Boris Klepal Boris Klepal
29. 8. 2020 15:51
Předraženým japonským whisky a srbským svatebním rituálům zasvětil svůj první večer festival New Opera Days Ostrava. Ten se letos kvůli pandemii koronaviru koná v posunutém termínu i mírně omezeném rozsahu, na druhé straně se však dostává větší pozornosti světovým premiérám domácích autorů.

První z nich byla opera Marka Keprta nazvaná Hibiki, Hibiki, vzhmoť. Šestačtyřicetiletý skladatel napsal plnohodnotné jevištní dílo poprvé, dosud má za sebou pouze operní skicu Blumfeld, starší mládenec, zkomponovanou na koláž z textů Franze Kafky a uvedenou před 17 lety pražským Národním divadlem v rámci projektu Bušení do železné opony. Za ni se Keprtovi podařilo proniknout až včera v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.

Tajemně i hravě znějící název odkazuje k japonské whisky Hibiki, na níž Keprta nezajímala ani tak chuť, jako spíš marketingová bublina, která vzniká okolo. Jedna láhev sériově vyráběného alkoholu stojí i několik desítek tisíc korun a šíří se kolem něj fámy o nedostupnosti i výjimečné kvalitě. Rozpor mezi vědomě vyvolávaným, zřejmě také přehnaným očekáváním, a skutečným smyslovým vjemem je jednou z významových rovin Keprtovy opery.

Skladatel si hraje s posluchači do značné míry podobným způsobem, jako to zdatní marketéři dělají s klientelou. Na rozdíl od nich ale publikum nepřipravuje o nic většího než pár stovek za vstupné - iluze, které nabízí, nejsou zištné a posluchače mají především vtáhnout, zaujmout a také pobavit.

Na první místo v opeře Hibiki, Hibiki, vzhmoť Keprt neklade hlasy, ale orchestr. Ten byl umístěný nejen klasicky pod jevištěm, ale částečně také v lóžích po stranách - určitá nejistota, ze kterého místa začne vycházet zvuk, je součástí autorského plánu. V postranních lóžích měly místo i dvě sopranistky, třetí byla s basistou v orchestřišti. Pěvci neměli v podstatě žádné herecké akce kromě závěrečného odchodu, jevištní stránku obstarávali činoherci s naprostým minimem textu.

Pokud název opery napovídá, že si skladatel rád hraje se slovy, důležitější bylo jeho nápadité a hravé zacházení se zvukem dvanáctičlenného komorního orchestru. Do jeho složení ovšem raději započítejme i pěvce - snaha o zasazení lidských hlasů do celkové orchestrální barvy byla zřejmá.

Cizelérské zacházení se zvukovou barvou tvořilo podstatnou část kompozice a zdálo se, že se mu podřizuje i harmonická stránka, používání mikrointervalů, flažoletů či kolísavých glissand, na kterých - podle jednoho z řídkých činohereckých komentářů - někdo "surfoval".

Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Hibiki, Hibiki, vzhmoť na festivalu New Opera Days Ostrava. | Foto: Martin Popelář

Slovní hříčky a narážky, jimiž Keprt zaplnil značnou část libreta, neměly ve větší intenzitě potřebný dopad a brzy přestaly překvapovat. Poetické a hravé názvy skladeb jsou sice autorovým poznávacím znamením, při koncentraci do textu celé opery ale působí samoúčelně. Možná by bylo lepší sestavit libreto z abstraktních shluků hlásek, úplně oproštěných od konkrétních významů.

Podobně se účinkem minuly i citáty z hudby Richarda Wagnera, Fryderyka Chopina či Franze Liszta ve čtvrté části opery.

Jednalo se ovšem o první uvedení Hibiki, Hibiki, vzhmoť a v dějinách bychom těžko hledali operu, která po premiéře nevyžadovala úpravy. Ostravská premiéra pod vedením dirigenta Petra Kotíka navíc celkově dopadla velmi dobře, tajemství ve zvucích nástrojů i jejich propojení s lidskými hlasy se chvělo ve vzduchu i navzdory tomu, že původní představa o prostorovém rozmístění nástrojů byla velkorysejší.

Autor opery Marek Keprt.
Autor opery Marek Keprt. | Foto: Martin Popelář

Jevištní akce vytvořil režisér Petr Odo Macháček a jejich zdánlivě samostatný svět se k hudbě vztahoval nenápadnými vazbami v práci se světly, úspornými pohyby, ale také naivitou rekvizity modrého zajíce či rázným štípáním dřeva - ani v Keprtově hudbě není vše jen chvějivé či jemné a bicí jsou na tak malý orchestr obsazeny vcelku bohatě.

Inscenace se odehrála na scéně, kterou vytvořil David Bazika, a ta byla také pojítkem ke druhému představení zahajovacího večera festivalu: české premiéře opery Svatba od skladatelky Any Sokolovičové.

Dvaapadesátiletá autorka žije již mnoho let v kanadském Montréalu, ale pochází ze Srbska, kde také studovala hudbu. Její opera Svatba pro šest ženských hlasů bez orchestrálního doprovodu osobitým způsobem zpracovává rituály, které před svatbou provozují srbské dívky. Jedná se o stylizovanou podobu jakéhosi "loučení se svobodou", jehož součástí jsou veselá i napjatá očekávání, kamarádky věrné i hádavé, radost i smutek a velká touha.

Snímek z páteční premiéry Svatby na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Svatby na festivalu New Opera Days Ostrava. | Foto: Martin Popelář

Skladatelka vytvořila libreto ze srbské lidové poezie, používá texty milostných písní, ale také rozpočítadla nebo osamostatněné hlásky - v těchto hravých pasážích občas probleskla i jistá spojitost s Keprtovou operou, která zazněla před Svatbou. Ještě víc se ale ukázalo, jak rozdílným způsobem lze k podobné věci přistoupit.

Sokolović sice ve Svatbě hovoří současným hudebním jazykem, ale staví ho na srbských základech. Neustále zdůrazňovanou položkou její kompozice je rytmus a metrum - teprve na nich jako by se vznášela zvuková stránka srbštiny, která zní českému posluchači blízce a zároveň snad i trochu komicky.

Folklor nevnímá skladatelka jako sentimentální obraz vzdáleného domova ani jako prostředek k potvrzování vlastní identity. Pokouší se na něj dívat zvenku - podobně jako Igor Stravinskij ve Svěcení jara či Svatbách. Stejně jako on také dochází k výsledku, který kombinuje poezii s takřka brutálními útoky na posluchače. Čistě vokální obsazení ale ponechává výsledek v intimnější rovině.

Svatbu výborně nastudoval ostravský sbormistr Jurij Galatenko. Šest zpěvaček - Markéta Schaffartzik, Patrícia Smoľáková, Eva Marie Kořená, Ivana Ambrúsová, Lucie Hubená a Tetiana Hryha - zazpívalo komplikované dílo jako tu nejjednodušší věc na světě, bez námahy, přesně a s pěknými jevištními akcemi navíc.

Snímek z páteční premiéry Svatby na festivalu New Opera Days Ostrava.
Snímek z páteční premiéry Svatby na festivalu New Opera Days Ostrava. | Foto: Martin Popelář

Režisér Jiří Nekvasil vytvořil živé představení s jednoduchou, ale fantasticky působivou, plynulou proměnou kostýmů z černých na bílé. Nebylo by vůbec marné, kdyby si ostravská opera podržela Svatbu v repertoáru pro občasné komorní uvedení.

Festival New Opera Days Ostrava pokračuje tuto sobotu večer v Dolní oblasti Vítkovic na Dole Hlubina. Nejdřív zazní světová premiéra zvukově-divadelní inscenace skladatele Michala Rataje a režisérky Kathariny Schmitt nazvaná Nauka o afázii. Poté přijde na řadu multižánrová opera Muž v skafandri od slovenského skladatele Miroslava Tótha. V neděli festival v Divadle Jiřího Myrona uzavře česká premiéra kompozice No. 50 (The Garden) britského skladatele Richarda Ayrese.

 

Právě se děje

Další zprávy