Jak se připravit na první rande s exotickými potravinami

Vaření je někdy tak trochu jako rande naslepo. V obchodech se na nás valí nekonečné řady exotických potravin, které často musely urazit tisíce kilometrů, aby se mohly usadit v regálu obchodu se zdravou výživou v české kotlině. Vypadají lákavě, skrývají v sobě chuť dalekých krajin a slibují nekonečný zdravotní přínos. Předvádějí se pod jmény jako ačokča nebo mangostan. Když si některou z nich pozveme domů, jak se asi na první společné večeři představí? 

Ačkokča

Kromě vlastního jména se ačokča vyskytuje ještě pod názvem korila nebo výstižnou přezdívkou paprikookurka. Přes svou vzhledovou i chuťovou podobnost s paprikou a okurkou patří mezi tykvovité. U nás se s ní setkáme vzácně, její domovina se totiž nachází v Mexiku a v Peru, kde ji pěstují pod názvem dutá okurka. Tahle nenáročná rostlina, která se plazí po zdech nebo roztahuje své výhonky po zemi, dokáže i přes minimální péči vyprodukovat až sto plodů za jedinou sezónu. 

Vysévá se ve druhé polovině května a k růstu potřebuje kvalitní hlínu, dostatek světla a hlavně vody. A to je asi vše. Netrpí na plísně, a nepotřebuje pěstovat sazenice, i když je to výhodou. V takovém případě se sází v dubnu a ven přesazuje v květnu. Zběsile roste a kvete až do prvních podzimních mrazíků. Teploty pod nulou totiž nesnese. Výborně zapadne do permakulturní zahrady, protože dokáže přežít bez kapky chemického postřiku. 

V kuchyni je jako doma. Dá se jíst syrová, péct, nadívat, nakládat… Syrová chutná po okurce a po upečení připomíná svoji druhou sestru papriku. V nálevu se podobá sterilované paprice. Plněná či zapečená ačokča patří k tradičním jídlům v Peru, kde se využívá jako nepálivá náhrada ďábelských papriček jalapeňos. Málokdo ví, že z přezrálých plodů ačokči se dají vytvořit i okurkám podobné kvašáky, přičemž postup je stejný jako u nakládaček. Výborná je ačokčová polévka, lečo i zralé plody ačokči plněné mletým masem, rajčaty, česnekem, cibulí a kořením. 

Ty připravíme tak, že mleté maso osolíme, opepříme, přidáme k němu sladkou papriku, česnek, smetanu a vejce. Pokud je to potřeba, můžeme maso zahustit strouhankou a pak už směs napěchujeme do rozpůlených plodů ačokči a pečeme na 180 stupňů, dokud paprikookurka nezměkne.

Slanorožec evropský

Je rostlina, která by díky svému článkovanému stonku a absenci listů mohla hrát přesličku v béčkovém filmu. Prozradí ho ale náklonnost k vodě. Proto se mu říká mořský chřest. Roste poblíž pobřeží, v deltách řek nebo v blízkosti mangrovů na většině světadílů. Nevadí mu sůl ani záplavy, a tak si vysloužil místo na pomezí mezi suchozemskými sukulenty a řasami. Mívá drobné plody s jedním semenem a jeho malé lístečky se na podzim zbarvují jako listy stromů. 

Mořská voda mu propůjčuje slanou chuť, která se prý podobá kaviáru, a jeho oddenky křupou jako čerstvý chřest. Obsahuje rostlinné oleje a mnoho vitamínů a minerálů, které si přebírá z mořské vody. Dá se jíst i v syrovém stavu, kdy vynikne jeho opravdu intenzivně slaná chuť, která se příjemně doplňuje s česnekem, citronem, rybami a celkově se velmi hodí do středomořské kuchyně. U nás se vyskytuje na rozdíl od ačokči, kterou si můžeme sami vypěstovat, především na farmářských trzích a ve specializovaných prodejnách s exotickými potravinami.

V Turecku se z něj připravuje jednoduchý předkrm spočívající v tom, že se výhonky slanorožce po odstranění tvrdé části lodyhy uvaří ve vodě s česnekem. Poté se přidá olivový olej a kapka citronové šťávy. Uvařením se lehce zmírní slaná chuť rostliny a pak se slanorožec chová stejně jako chřest či fazolky. Hodí se i jako zajímavá přísada do salátů, kde nahradí sůl. Výborný je v kombinaci s těstovinami, rybím masem a jinou zeleninou podle výběru. Vaří se vždy pouze krátce, při delší tepelné úpravě zhořkne a začíná být lehce toxický.

Je to velký zdroj vitamínu C a hořčíku, v minulosti dokázal námořníkům po zakotvení u pobřeží zmírnit kurděje. Při pravidelné konzumaci detoxikuje organismus a posiluje imunitu. Díky své schopnosti vyloučit z těla škodliviny se používá i do pleťových krémů.

Kumquat

Kdo někdy navštívil Řecko či Krétu, určitě se setkal s kumquatem ve všech možných podobách. Ve městech vám nabízejí různé druhy dobrot od zmrzliny až po likér. Všechny kumquatové speciality spojuje zářivě oranžová barva. V původní podobě ovšem tohle sladké ovoce připomíná malý šišatý pomeranč. Ačkoliv pochází z Asie, dnes se pěstuje především na řeckém ostrově Korfu, a patří mezi nejmenší citrusy vůbec. Svou velikost ale kompenzuje silnou vůní a intenzivní, sladce nahořklou chutí. Dá se jíst syrový i se slupkou, ovšem semínka radši vyhoďte, ta jsou hořká dvojnásobně. Dužina obsahuje širokou paletu vitamínů a zároveň minimum kalorií.

Kromě mlsání přímo ze stromu se využívá ve středomořských salátech, peče se spolu s masem, nebo se z něj vyrábí džem či kompot. Kumquat je oblíbený i v kombinaci s alkoholem. Řekové z něj vyrábí proslulý sladký likér jedovatě oranžové barvy a na plážích ho najdete jako ozdobu některých koktejlů.

O Vánocích se v některých oblastech kumquat zdobí jako stromeček, protože jeho zářivé ovoce dozrává právě v zimě. V Číně jsou jeho větvičky zase spojené se svátky Nového roku. U nás ho lze pěstovat jako pokojovou rostlinu, pokud dokážeme splnit jeho nároky na teplotu. V době dozrávání plodů se potřebuje zahřát v teplotách mezi 20–24 stupni, ve vegetačním období mu naopak stačí 16 stupňů.

Likér z kumquatu si můžete jednoduše připravit i sami doma. Budete potřebovat deset kousků zralého kumquatu, kterým naříznete kůru od jednoho konce ke druhému – do kříže, nebo je překrojíte napůl. Nasypete ovoce do vhodné nádoby, přidáte k němu tři lžíce cukru, kousek skořice a pět hřebíčků. Pak už nezbývá než vše zalít kvalitní vodkou (asi tři deci), pevně nádobu uzavřít a nechat likér měsíc odležet. Čas od času je dobré se sklenicí trochu zamíchat a pak už jen čekat, než bude zlatavě oranžová tekutina perfektní. Po slití likéru zbydou jako vedlejší produkt mimořádně opilé kumquaty, dobré třeba na zmrzlinový pohár.

Mangostan

Dost toho o něm napovídá odborný název mangostana lahodná. Pochází z Indonésie, kde roste na stromech vysokých až pětadvacet metrů v tropickém pralese. Strom vyžaduje k růstu teploty přes třicet stupňů a poté plodí osmicentimetrové bobule s tuhou slupkou a bílou dužinou, které dozrávají až tři měsíce. Chutnají sladkokysele a mají v sobě spoustu šťávy. Připomínají broskev, ale jsou mnohem více svěží a máslové. Na ostrovech jihovýchodní Asie se v lidovém léčitelství mangostan používá jako antibiotikum a antiparazitikum. Obsahuje totiž vysokou koncentraci xanthonů, a tak dokáže tlumit bolest, únavu i horečku. Kromě toho je magostan zdrojem bílkovin a vitamínů, především C. V pevninské Asii si místní vypráví legendu o tom, že mangostan přinesl Buddha jako dar z nebes, a velmi si mangostanu váží a nazývají ho „králem ovoce“.

Plody po utržení přestávají dozrávat, takže se musí trhat už zralé, a tak i po převozu do Evropy chutnají stejně jako v srdci pralesa. Většinou se jí přímo syrové, ale dá se z nich zavařit i marmeláda nebo kompot, lisovat džus nebo vytvářet puding a krémy. V kombinaci s jahodami a bílým vínem se z něj připravuje bowle. Široké využití nachází mangostan v kosmetice a v doplňcích stravy. 

Vymýšlet recepty z tohoto výborného ovoce se svým způsobem míjí účinkem, protože samotný čerstvý mangostan se dá něčím vylepšit a překonat jen velmi těžko.

Durian

Borec na konec. Sladká tečka. Třešnička na… Čem vlastně? Protože podle zápachu to rozhodně není dort. Spíš je to možná shnilá cibule. Nebo týden staré ponožky týpka z posilovny. A nejsou tu někde suché záchody? Ne, tahle „voní“ extrémně zdravé asijské ovoce, vyznačující se lahodnou chutí, vysokým obsahem železa a vitamínu C. 

Jenže i tak bývá durian zakazován v restauracích i ve veřejné dopravě. V Německu dokázal odrovnat celý personál pošty, na kterou přišel schovaný v balíku. Americký kuchař Anthony Bourdain prohlásil, že po ochutnání tohoto skvostu budete mít svěží dech „jako byste dával francouzský polibek své mrtvé babičce“. 

V Thajsku je vykazován z většiny veřejných prostorů. Přitom zcela nevinně roste na větvích čtyřicetimetrového jihoasijského stromu durianu cibetkového. Dosahuje úctyhodné velikosti připosražené lidské hlavy a pyšní se slupkou pokrytou trny. Jenže ty snad ani nejsou potřeba, vzhledem k tomu, jaká odvaha je třeba, aby se kdokoli k durianu vůbec přiblížil. Když se podaří zbavit se slupky, která produkuje příšerný puch, co se přes všechny pokusy nedá zřejmě přirovnat vůbec k ničemu, objeví se světlá dužina, díky které se mu stejně jako mangostanu přezdívá „král ovoce“. Většina lidí by se pravděpodobně raději usídlila v konkurenčním mangostanovém království, ale durianu nelze upřít obrovský obsah vitamínů, železa a tělu prospěšných minerálů společně s údajnými afrodiziakálními účinky. 

Jedlá je dužina i jadérka a celá sladká hmota svou chutí připomíná kombinaci banánu se šlehačkou a vanilky (s kouskem cibule). Je intenzivně sladký, a přitom neobsahuje nezdravé cukry. Konzistence dužiny se blíží pudingu. Skvěle dochutí zmrzlinu nebo palačinky, smaží se a podává s cibulí, rýží a pálivou omáčkou jako příloha. Vyrábí se z něj různé zákusky, které ale musí být přikryté poklopem jako smradlavý sýr u nás. Nezralá dužina může nahradit zeleninu a semena se dají pražit podobně jako kaštany. Ovoce k nezaplacení. Místní ho na jednu stranu považují za posvátný. A na druhou se s ním neopovažujte vstoupit do hotelu. Kromě svého charakteristického zápachu může způsobit nebezpečí i tím, že zabraňuje tělu odbourávat alkohol, a proto si zapitím tohoto ovoce drinkem můžete způsobit nehezké zdravotní potíže.

V Česku se v čerstvém stavu téměř nedá sehnat, jedině v SAPĚ a na jiných vietnamských tržištích. Pokud se vám poštěstí na něj natrefit a zatoužíte tento extrémní zázrak gastronomie ochutnat, buďte prosím té laskavosti, a nevozte ho autobusem!