„Raději pinkám do zdi.“ Petříčkova manželka promluvila o tenise i ministrovu zahradničení

Nedávno jste byla neoficiální hostitelkou Susan Pompeové – tedy manželky amerického ministra zahraničí. Jaký z toho máte pocit?

Bylo to strašně hezké setkání. Bylo neuvěřitelně spontánní. Myslím, že obrovský kus práce odvedla manželka našeho velvyslance ve Spojených státech, paní Kmoníčková, která paní Susan dávala informace o mně. Takto to v diplomacii funguje. Když se má někdo s někým potkat, tak si obě strany předávají užitečné informace, aby dané setkání proběhlo vřele a uvolněně. A paní Kmoníčková musela říct Susan o mně něco úžasného, protože když Susan dorazila, tak jsem měla pocit, že se potkávám s někým, kdo mě skutečně rád vidí.

Stejně tak jsem se na Susan těšila i já, protože když jsem pročítala její životopis, tak jsem tam viděla hodně společných zájmů. Ona stejně jako já se zajímá o politiku, baví ji se zajímat o zaměstnance jejího muže, má strašně ráda tenis. Měla jsem z toho skutečně dobrý pocit.

Paní Pompeová na Vás byla tedy dobře připravená, fungovala ta příprava také z druhé strany? Dostala jste zase Vy nějaké zajímavé a užitečné informace od manželky amerického velvyslance v Praze?

Ano, bylo to podobné. Protokol našeho ministerstva zahraničí žádal o informace americkou ambasádu, to je dodalo, takže jsem i já mohla jít na toto setkání připravená.

To byla Vaše první taková zkušenost?

Na takto vysoké úrovni to bylo poprvé. Předtím už jsem absolvovala moc zajímavé setkání s představiteli rakouské politiky, kde jsem s Tomášem (manželem – ministrem zahraničí – pozn. redakce) měli možnost se podívat do Vídně na ples. Paní Karin Kneisslová, která tou dobou byla ministryní zahraničí, tak si Tomáše, řekla bych i dost osobně, oblíbila. Ona je navíc farmářka, my jsme taky velcí zahradníci (směje se) a máme velký vztah k přírodě. Myslím, že oba našli při jeho oficiální návštěvě v Rakousku lidsky společnou notu a ona nás pak pozvala jako jediné evropské politiky jako své osobní hosty i na ples ve vídeňské opeře. Tam jsme se setkali i s rakouským prezidentem, premiérem a dalšími ministry.

Obezita i životospráva ministrů 

Vraťme se ještě k návštěvě Susan Pompeové. Když se Vaši muži setkali v Plzni, měli jste svůj oddělený program. Byť trval velmi krátce, mohla jste do něj nějak mluvit?

Ono to bylo opravdu takové velmi krátké setkání. Zatímco naši muži a jejich delegace se potkali pracovně v Plzni u památníku Díky, Ameriko, my jsme měly s paní Susan asi 15 minut jen pro sebe a popovídání si.

Co se při takových setkání probírá?

Bylo to takové „od Šumavy k Tatrám“. Řešily jsme otázku obezity, protože si myslím, že toto téma řešíme také čím dál tím víc i v České republice, a to hlavně u mladistvých a u dětí. Mluvily jsme také o regulaci alkoholu a o tom, do jaké míry je to žádoucí a kdy se už alkohol, právě přes regulaci, stává atraktivním a žádoucím, jako je to v případě zakázaného ovoce… Stihly jsme probrat také životosprávu našich manželů a shodly jsme se na tom, že zatímco naši muži nepotřebují tolik spát, tak my dvě když se nevyspíme, tak vypadáme o dvacet let starší, jsme mnohem citlivější a dopadají na nás smutky. A zajímalo mě také, jestli když byl Susin manžel šéfem CIA, tak jestli role byla pro ni psychicky náročnější než teď, když je manželka šéfa americké diplomacie. Tady jsme se k nějaké konkrétní odpovědi nedopracovaly. Ale teď je ta její pozice prý víc strukturovaná a má mnohem víc oficialit.

Krajské volby 2020: Do zastupitelstev krajů se bude volit 2. a 3. října>>>

Na facebooku jste ocenila, jak se Susan Pompeová zajímá o rodiny zaměstnanců ministerstva zahraničí. Vy se snažíte jít také podobnou cestou?

Snažím se zajímat o příběhy lidí, kteří pracují s mým mužem. Chtěla jsem být blíž také manželkám a manželům našich diplomatů a diplomatek. Chystala jsem už setkání s nimi, mělo se konat v době, kdy je na ministerstvu porada všech českých velvyslanců. Koronavirus nám ale takové setkání letos nedovolil, což nám bylo hrozně líto. Už jsme se na to s dámami těšily a přemýšlely jsme, jak to pojmout co nejužitečněji.

Chtěly jsme udělat takovou malou prezentaci neziskových organizací, jejichž výrobky by pak dámy mohly používat jako drobné dárky, měly jsme připravenou i malou prezentaci drobného českého umění, jako je výroba šperků nebo skla. Ale bohužel celá ta situace se vyvinula tak, že se nakonec to setkání vůbec neuskutečnilo. Zejména pro diplomaty ze zemí mimo Evropskou unii přeletět do České republiky se stalo tak komplikované, že řada z nich zůstala přes léto i s rodinami v zemi, kde působí.

Na facebookovém profilu máte oficiální status manželky ministra zahraničních věcí ČR. Co to vlastně obnáší?

Vlastně vůbec nic. Protože to u nás není úplně právně ani jinak zakotvené. U nás se ta situace vyvinula dost specificky, protože Tomáš už předtím působil jako náměstek na ministerstvu práce a sociálních věcí a ta jeho role byla tak intenzivní a naše děti byly velmi malé, tak jsme už tehdy došli k rozhodnutí, že on bude dělat kariéru a já mu budu plnou podporou.

Vaše občanské povolání je vlastně tedy jaké?

Předtím jsem vedla neziskovou organizaci, kde jsme měli v týmu 12 lidí a věnovali jsme se tématu společenské odpovědnosti firem. Rozvoj vztahů se zaměstnanci, dobrý vztah firmy k životnímu prostředí, etický způsob podnikání. My jsme byli spíše konzultanty a našimi partnery byly velké, malé, střední i rodinné firmy.
Už tehdy jsme spolupracovali na některých tématech i s řadou ambasád, takže ta má současná činnost zůstává do jisté míry stejná, jen se přetavila na jinou platformu.

Ze spolužáků manželé

Kolika jazyky se vlastně domluvíte jako manželka ministra zahraničí?

(chvíli přemýšlí) Mluvím je hodně vysoko hozená laťka. Anglicky jsem na tom stejně jako s češtinou. S Tomášem jsme ale oba studovali v Londýně, takže jsem musela psát eseje v angličtině, mluvit při zkouškách atd. Francouzsky se domluvím obstojně, to pan velvyslanec vždycky jásá, a španělsky mluvím tak, že když se ve španělsky mluvících zemích dostanu do obtíží, tak se z toho vypovídám, ale je to spíš provozní španělština.

Říkala jste, že jste s Vaším nynějším manželem spolu studovali v Londýně. Takže jste byli původně spolužáci?

Spolužáci jsme byli tady na fakultě sociálních věd, to už je 16 let zpět. A pak jsme po etapě v Bruselu šli společně do Anglie.

Takže jste vztah navázali při studiích?

Jo jo, přesně tak.

Vzpomenete ještě na ty Vaše začátky?

To byl úplný endorfin. To jste úplně na obláčku. Nic nevíte, nic nevidíte a jste jen totálně zblázněný.

Trvá to pořád?

Po 15 letech? (směje se) To už je přeci úplně jiný vztah. Četla jsem jednou v jednom článku jednu chytrou větu, že v určité fázi vztahu se musíte rozhodnout pro lásku a investovat a pracovat na tom vztahu a chtít a mít rád toho druhého takového, jaký je. V té první fázi podle mého vůbec netušíte, jaký ten protějšek opravdu je. Postupně zjistí on vaše slabiny, vy jeho a musíte si s tím nějak poradit.

Váš muž byl původně v Bruselu asistent europoslance Miroslava Pocheho…

To bylo až později. My jsme přišli do Bruselu hned po našem vstupu do Evropské unie, v době, kdy jsme měli první europoslance. Bylo to moc pěkné období, velký entuziasmus a myslím si, že i období toho českého předsednictví kolegové ze stálého zastoupení České republiky v Bruselu odvedli neuvěřitelný kus práce. Přišlo mi, že všichni mají v té své práci takový skautský zápal.

Můj muž nejdříve ale pracoval u europoslance Libora Roučka, poté byl u socialistů v politické frakci.

On v ČSSD x ona v KDU-ČSL

A Vy už jste tam byla s ním?

Ano, tehdy jsme přijeli do Bruselu v rámci studentského programu Erasmus a při té příležitosti jsme pracovali v Evropském parlamentu.

A to už byl členem sociální demokracie?

Určitě. On je velký „skalňas“. V sociální demokracii je od svých 18 let.

A Vy?

Já jsem členka KDU-ČSL. (smích)

Jak se tohle stalo?

My máme na vesnici takovou úžasnou dámu, které je asi 85 let, a ta s chodítkem prošla celou vesnici až za mnou a říkala: „Ivo, je potřeba, aby se ta KDU-ČSL omlazovala.“ A já jsem jí říkala, že nemám moc čas, že můj manžel je navíc politik. A ona na to: „Ale váš děda byl v politice a vy musíte do té strany taky vstoupit.“ A tak se stalo, že díky této starší dámě jsem asi pět let členkou KDU-ČSL. A je mi ctí.

Takže se s manželem dohadujete o politice?

Máme doma takovou velkou koalici, jakou měli v Německu.

A skřípe to u Vás koaličně?

Ne, to vůbec ne. Já si dokonce myslím, a bojím se, že z toho budou kolegové v KDU-ČSL trochu říční, ale mně přijde, že encyklika Rerum novarum je sociálně demokratický program. Myslím, že ty dvě strany k sobě mají tak strašně blízko, a těch věcí, ve kterých se liší, zas tak moc není.

O ministrování doma původně neřekl

A politicky se také nějak angažujete, nebo jste prostě jen majitelkou „stranické knížky“?

Nene, jsem takový spící člen. Cyril Svoboda (bývalý předseda KDU-ČSL a také někdejší ministr zahraničí, dnes poradce premiéra – pozn. redakce) mě několikrát potkal a přemlouval mě, abych šla k nim do organizace v Praze 4. Já mu ale říkám: „Víte, Cyrile, my už jsme demokracii jednoho člena rodiny obětovali.“ 

Já ráda dělám věci minimálně na sto procent. A s Tomášovou vytížeností a s dvěma malými dětmi bych něco musela dělat na půl plynu. A to nechci. Navíc nevím, jestli bych se v tom politickém prostředí dobře zorientovala. Připadá mi dost specifické a obtížné. A nejsem si jistá, jestli by to pro mě nebylo i dost psychicky zatěžující, protože mám ráda jasné termíny a věci dodělané, kdežto politika je neustálý proces, který není nikdy hotový. Takže minimálně do té doby, než se děti chytí motorky, nehodlám nikam kandidovat.

Jak moc bylo složité dohadování o tom, zda se má Váš muž stát ministrem po Miroslavu Pochem, kterého nechtěl jmenovat do funkce prezident Miloš Zeman?

Přiznám se, že tohle období spadá do doby strašného chaosu a moc si to nevybavuji. Jako rodina s dvěma malými dětmi, a to vám potvrdí většina rodičů, si čas od času prostě prožijete období, které máte později hrozně v mlze, zahalené ve tmě.
Vzpomínám si jen moment, kdy jsem otevřela noviny a pod obrázkem Mirka Pocheho byl Tomášův obrázek. Vím, že jsem se pak muže ptala něco v tom smyslu: „Tys mi zapomněl něco říct?“ (směje se) A to je jediné, co si pamatuji.

A zapomněl Vám to tedy říct?

My se o těch kariérních věcech opravdu moc nebavíme. Sama vím, že politika je proces, ve kterém když něco vypadá, že začne, tak to už může zároveň i končit.

A z dnešního pohledu jste ráda, že nakonec šéfuje české diplomacii?

Jsem, jsem na něj hrozně hrdá. Je to role, ve které se cítí skvěle a dělá ji skvěle. Když jsem přicházela za vámi na rozhovor, všimla jsem si, jak nad ministerstvem, nad Černínským palácem, vlaje vlajka Evropské unie. Nevlaje tam jen pro formu, ale hrdě. Jsem ráda, že máme ministra, který má prozápadní směřování, proevropské směřování a věc, o které se moc nemluví, když se potkáte s někým mimo EU, tak ten říká: „Vy jste členy EU, silného spolku, vy se máte.“ Jsem moc ráda, že Tomáš razí zrovna tento směr.

No aby ne, když jste jeho žena. Tady jste přeci jen trochu ve střetu zájmu, i když je Vaše strana ve skutečné politice vůči Vašemu manželovi v opozici...

Opravdu jsem ráda za to, co a jak dělá.

Mluvíte mu do toho, jak vystupuje?

Myslím, že každá manželka, když má svého muže ráda, tak ho v tomhle trochu „prudí“. V tom nejsem určitě výjimka. Dokonce na skříni má nalepený takový obrázek a na něm je napsáno: „Pokud jdeš do televize: Check list: Jsem oholený? Ladí mi kravata s košilí?“ Představte si, on to nestrhnul, nechal si to tam. (opět se směje) Mám ho opravdu ráda a myslím, že tohle je povinnost ženy, starat se o svého muže.

Jak se Vám vlastně žije s ochrankou v zádech?

My jsme dost společenští. A dost často, když jedeme někam na výlet, tak jedem s nějakou velkou partou, takže naše děti nepocítily moc velký rozdíl. Ta velká parta je tu prostě pořád. Navíc oni jsou fakt fajn chlapi a myslím, že fungujeme vzájemně všichni dobře, máme hodně vzájemného respektu a úcty a snažíme se, aby ta práce pro ně byla co nejsnazší. Snažíme se proto chovat předvídatelně. Soukromí nám to nijak moc nenabouralo. Občas to jsou spíš hodně legrační situace.

Za rok budou volby do Sněmovny. Bude Váš muž opět kandidovat?

To je otázka na něj. On mi moc tyhle věci dopředu neříká.

Takže to bude možná stejné překvapení, jako když jste se z novin dozvěděla, že má být ministrem?

Fakt nevím. A to ne, že bych nechtěla odpovědět, ale vážně jsme spolu o tom ještě nemluvili.

Dovedete si ale představit, že by šel dělat někam velvyslance a Vy s ním?

Byla bych asi hrozně ráda, kdyby mi dal třeba alespoň týden na to, abych informaci ohledně jeho dalšího kariérního postupu nějak vstřebala. Podpořím ho určitě v čemkoliv, jaký si dá svůj další cíl a co bude chtít dělat, jen se na to potřebuji trochu připravit. Je to zábavné po jeho boku, ale zároveň věřím, že když zvažuje nějaké další kroky, tak myslí i na to, jaké dopady to může mít pro rodinu.

O nehodě v taxíku i chalupaření

Nedávno jel Váš muž v noci bez ochranky domů taxíkem. Řidič bohužel zemřel. Co jste si v tu chvíli řekla, když jste se tu informaci dozvěděla?

Musím se přiznat, že ten následující den jsem hlavně potřebovala obtelefonovat všechny naše, hlavně starší příbuzné. A to proto, že se objevil titulek: Tomáš Petříček účastníkem dopravní nehody. Já jsem se o tom všem dozvěděla od Tomáše, protože mi to hned telefonoval, abych věděla, že je v pořádku, abych si to nejdříve někde nepřečetla. Dřív než si mohli naši prarodiče cokoliv přečíst, tak jsme si je rozdělili a raději co nejdřív obtelefonovali.

Bylo mi také hodně líto, že ten pan řidič zemřel. To bylo hodně smutné. A zároveň jsem cítila velkou vděčnost, že je Tomáš v pořádku.

Všiml jsem si také, že máte chalupu. Jezdíte všichni chalupařit a zahradničit?

To je pro nás velký relax. Nedávno jsme třeba štípali dříví. Dědeček byl z pěti dětí a tuhle chalupu postavil můj praděda pro svou rodinu. Hospodařili tam, ale za socialismu to poměrně dost zchátralo, podobně jako další stavby. Po revoluci se vše ale dávalo dohromady.

A zahradničení? To nás hrozně baví. Dokonce jsme dětem, když byly na příkrmech, pěstovali zeleninu a zavařovali. Hodně mi záleží na tom, co rodina jí, protože si myslím, že záleží na jejím celkovém zdraví. Nedávno jsme vykopávali brambory, Tomáš zryl záhony.

Váš muž je taky sportovec, rád jezdí na kole, Vy ráda zase hrajete tenis. Hrajete někdy i spolu?

Nehrajeme. Podle mého to Tomáš hrozně plácá, a tak si raději zapinkám o zeď.

Máte v tuto chvíli dvě děti. Váš děda, jak jste říkala, byl z pěti sourozenců. Plánujete ještě větší rodinu?

Určitě ne. Dvě děti bohatě stačí, kvóty naplněné. (končí s úsměvem)

Pohledem autora: 

Iva Petříčková přišla na rozhovor ve velmi dobré náladě. Ze začátku se trochu bála. Nevěděla, co má od podobného zpovídání vůbec čekat. Mluvila velmi skromně a velmi vřele o svém manželovi i rodině. Často se smála, dokonce i v případě, kdy mluvila o vážnějších věcech. Neměla žádné podmínky ani požadavky. Tušila, že překvapí, až se přihlásí jako členka KDU-ČSL vzhledem k tomu, že její muž, ministr zahraničí Tomáš Petříček, je zároveň místopředsedou vládní ČSSD.