Věci nejsou mlčenliví soudruzi. Někdy umějí i hlasitě promluvit
Co se přesně děje, když nás opouštějí předměty, které hluboce vrostly do našeho života, a my se jich nechceme vzdát? A k čemu jsou věci, které svojí smrtí opouštíme my? Co o nás mohou vypovědět?
Jednu z odpovědí dává publikace polské reportérky Katarzyny Boni Ganbare! Workshopy smrti (Absynt, Žilina, 2017). Ta přibližuje osudy Japonců, kteří přežili cunami a jadernou katastrofu ve Fukušimě v březnu 2011. Blízkost smrti je ale nutí uvědomit si, co je skutečně důležité. Mimo jiné jsou to pro ně dříve obyčejné věci pokládané nyní za jakési relikvie, za poslední pozůstatky světa, který zničila voda. Protože potřebují „alespoň malý kousek, co by je spojil s životem, který dávno není. Důkaz, že místa, ve kterých žili, skutečně existovala. Že lidé, které milovali, skutečně žili“.
Mezi životem a smrtí
V podobné konstelaci věci vystupují v publikaci Věci, kterých jsem se nezbavil. Napsal ji polský grafik, esejista a autor knih pro děti Marcin Wicha. Jak v doslovu uvádí Michala Benešová, žánrově se kniha pohybuje na pomezí eseje, povídky, rodinných memoárů, případně fejetonu. „Osou strukturující vyprávění je uspořádávání matčiny pozůstalosti. Autor prochází věci, které po ní zůstaly, a kolem nich splétá v náznacích a detailech, drobničkách každodenního života příběh nejen jejich polsko-židovské, levicově orientované rodiny, ale současně příběh celého poválečného Polska.“
I když kniha obsahuje vysvětlivky sepsané českou překladatelkou Barborou Kolouchovou, některé autorovy historické narážky nejsou pro českého čtenáře vždy zcela srozumitelné. Zato zcela univerzální je jeho konstatování, že
