Hlavní obsah

Slovenští tajní předčili i mafiány. Troufli si unést prezidentova syna

Foto: ČTK

Michal Kováč mladší po boku svého otce, bývalého slovenského prezidenta.

Reklama

Pro Slováky je to trauma. Dnes uplyne 25 let od únosu Michala Kováče mladšího, dosud nejsou potrestáni viníci. Kauza také ukazuje, jak se z kladných postav mohou postupem času stát zloduchové.

Článek

Devadesátým létům se občas přezdívá „divoká“. I když leckterý pamětník na tohle období vzpomíná s nostalgií, není pochyb o tom, že přivykání postkomunistických států na demokracii doprovázelo také mnoho různých klopýtnutí nebo přešlapů. Některé můžeme s odstupem hodnotit více či méně shovívavě, jiné byly ale už v době spáchání považovány za jasné zločiny.

Mezi pomyslné kandidáty na největší exces 90. let, který se odehrál ve středoevropském prostoru a měl co do činění s politikou, bez diskuse patří únos syna slovenského prezidenta Michala Kováče na konci srpna 1995. Těžko bychom hledali jiný obdobný případ, kdy si jedna strana mocenského sporu snížila k takovému způsobu agrese.

Únos Kováče mladšího je přímo spjatý s érou autoritářského slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. Není náhodou, že byl zfilmován a stále přitahuje i dokumentaristy. V zemi pod Tatrami dodnes vyvolává až úzkostné pocity. Podle vyšetřovatelů je sice dostatečně prokázáno, že pachateli byli příslušníci tajné služby, odsoudit viníky se však ani po čtvrtstoletí, které od únosu uplyne právě dnes, nepodařilo.

Dotažení případu k rozsudkům dlouho bránily amnestie, které udělil Mečiar, když se po uvolnění prezidentské funkce v roce 1998 dostal k některým pravomocem hlavy státu. Po mnoha diskusích a pokusech nakonec amnestie padly až po změně ústavy na jaře 2017. Od té doby se však soudy prakticky nepohnuly z místa, částečně i kvůli námitkám, že zrušení amnestií bylo nezákonné.

Naděje, že v tak bezprecedentním případě nakonec zvítězí vláda práva, se tak po přechodném povzbuzení spíše vytrácí. A z kauzy, které se nedostává očekávané vyústění, se stává historické trauma.

Nepohodlný prezident

Prezident Michal Kováč byl původně Mečiarovým politickým souputníkem. Po zvolení hlavou státu mu ale vypověděl poslušnost. Postupně se z Kováče stal nejvýše postavený oponent vládního Hnutí za demokratické Slovensko, které se po rozdělení československé federace snažilo pod Mečiarovým vedením uzurpovat politickou i ekonomickou moc. A místo do EU nebo NATO směřovalo Slovensko spíše na východ.

Série konfliktů mezi prezidentem a vládou, provázená podpásovými útoky na Kováče, nakonec vyústila až do nasazení bezpečnostních složek a násilného zavlečení prezidentova syna Michala Kováče mladšího do zahraničí.

Cílem měla být diskreditace jeho otce. Mladý Kováč se totiž přichomýtl k nezákonnému vyvedení dvou milionů dolarů ze slovenské společnosti Technopol. Šlo o fiktivní obchod s textilem. Kováč pravděpodobně o podvodu nevěděl, mezi podezřelé se nejspíš dostal jen díky tomu, že na něj ukázal jiný obviněný s pochybnou pověstí. To však stačilo německým úřadům, které začaly případ vyšetřovat spíše shodou okolností, aby na Kováče mladšího vydaly na podzim 1994 mezinárodní zatykač.

Mečiarovi lidé se snažili informaci o problémech prezidentova syna náležitě využít. Nakonec se ale nespokojili jen s kampaní. Radikální akci podle dostupných informací zastřešil Ivan Lexa, šéf Slovenské informační služby (SIS), který si s Kováčem mohl vyřizovat i osobní účty. Prezident ho dříve odmítl jmenovat ministrem privatizace a do čela SIS se Lexa dostal až poté, co Mečiarova koalice kvůli němu změnila zákon, který přehodil jmenovací pravomoc na vládu.

Svědek, který promluvil

Poslední srpnový den roku 1995 příslušníci SIS zablokovali auto Kováče juniora na silnici nedaleko Bratislavy. Prezidentova syna vytáhli z vozu, překryli mu hlavu, omráčili ho údajně elektrickými šoky, opili tvrdým alkoholem a tajně převezli do prvního většího města za rakouskou hranicí.

Tam ho nechali na zadním sedadle mercedesu, který zaparkovali před policejní stanicí. Anonymním telefonátem oznámili Rakušanům, že mají v autě mezinárodně hledanou osobu.

Události se však nevyvíjely podle představ únosců. Rakouská justice Kováče mladšího nevydala do Německa, ale pustila ho po půl roce na svobodu. A když později stanul před německým soudem, odešel nakonec jako nevinný, protože proti němu chyběly důkazy.

Mečiarovi, Lexovi a celé vládní garnituře uškodilo hlavně to, že pozadí akce poměrně rychle prosáklo na veřejnost.

Nepomohla ani dvojnásobná výměna vyšetřovatele, když ti původní od počátku ukazovali na tajnou službu. Klíčová byla výpověď jednoho z jejích příslušníků, Oskara Fegyverese, který se kvůli své „zradě“ musel následně skrývat v zahraničí před pátráním svých exkolegů. Mimochodem, na Slovensko se trvale nevrátil a poslední roky tráví údajně v Česku.

Zavražděný prostředník

Se snahou SIS umlčet Fegyverese je spjatá i tragédie, která kauzu únosu Kováče mladšího stahuje až na úroveň mafiánských vražd. V dubnu 1996 zahynul při výbuchu svého auta v Bratislavě Róbert Remiáš, který dělal Fegyveresovi spojku. Také tento skutek zůstal dodnes nepotrestán.

Podobně frustrující je také série neúspěšných pokusů o odsouzení někdejšího šéfa tajné služby Ivana Lexy.

Tento syn komunistického ministra utekl v roce 2000 před slovenskou justicí do Jihoafrické republiky. I když ho slovenské úřady za vlády premiéra Mikuláše Dzurindy dokázaly dostat zpět, Lexa posléze všechny soudy vyhrál.

Naopak, Krajský soud v Bratislavě v roce 2012 nařídil Michalu Kováčovi, aby se Lexovi písemně omluvil za to, že podle něj věděl o zavlečení jeho syna příslušníky SIS.

Pachuť z Kočnera

Kromě pocitu nenaplněné spravedlnosti v sobě případ Kováčova únosu nese i jistou pachuť spojenou s pozdějším vystupováním některých aktérů, kteří původně vystupovali na Kováčově straně.

Jde hlavně o podnikatele Mariana Kočnera, v současnosti obžalovaného za objednání vraždy novináře Jána Kuciaka.

Kočner, který před svým zatčením obhospodařoval rozsáhlou korupční síť mezi soudci, policisty, žalobci i ministry, byl v 90. letech známým a obchodním partnerem Kováče mladšího. Také na něj mířil mezinárodní zatykač v kauze Technopol, což mohl být důvod k tomu, aby se Kočner aktivně zapojil například do zorganizování kontaktů mezi prezidentem a bývalým příslušníkem tajné služby Fegyveresem.

Později od prezidenta Kováče dostal - stejně jako Kováčův syn, na Slovensku milost.

Druhým mužem, jehož role se z pohledu veřejnosti postupem času zásadně proměnila, je bývalý novinář Peter Tóth. Ten se nejprve v 90. letech proslavil zprávami o Fegyveresovi a pozadí únosu, později však současně s novinařinou sám sloužil jako důstojník tajné služby.

Když to vyšlo najevo, jeho aura se rozplynula. Čím dál více také vycházelo najevo, že jde o rozporuplnou osobu.

Tóth začal například tvrdit, že zesnulý Róbert Remiáš, s nímž se před smrtí přátelil, mohl být zapletený do obchodu s drogami. Podobná obvinění na adresu Remiáše přitom pronášel Vladimír Mečiar. Už od dob Kováčova únosu byl Tóth v kontaktu s Kočnerem. V uplynulých letech pro něj pracoval - například špicloval novináře. V současnosti Tóth proti Kočnerovi svědčí u soudu.

Reklama

Související témata:

Doporučované