STARÁ ŠUMAVA: Obecná škola

První školní den. Vzpomínky na dětství, mládí a rodná místa provázejí každého z nás celým životem. Některé vyvolávají pocity veselí a radostné pohody, jiné prchavý úsměv, mnohé nás vedou k tichému a vážnému zamyšlení. Všechny ale, pro některé již z dob dávných, pro druhé z nedávno minulých, znějí v našem nitru hlasem školního zvonku, který nám dnes již nostalgicky připomíná tuto dobu mládí, prožívanou v důvěrně známém a vlídném prostředí školy.

V duchu znovu usedáme do školních lavic se spolužáky a kamarády, ale i prvními láskami. A do těchto vzpomínek se vynořují tváře, někdy jako z mlhavého oparu, jindy s jasnými konturami, tváře a jména těch, kteří nás také denně školními léty provázeli. Byli to naši učitelé. Vítali nás úsměvem, kdy jsme se zvědavostí i trochou bázně vstupovali do první třídy, po celá další následující léta nám předávali své vědomosti a snažili se rozvíjet naši dovednost. Přáli všem úspěšný start do skutečného života v okamžicích loučení s jednotlivými ročníky poslední třídy na naší škole. Jejich tváře z blednoucích či zažloutlých fotografií na nás pohlížejí i po létech s vlídností. Vzpomínáme na ně vděčně, vzpomínáme rádi. Dnes již všichni víme, že to s námi vždy mysleli dobře, neboť byli vedeni cílem svého životního poslání – vychovat dobrého člověka. Mnozí z nich tu již mezi námi nejsou, i jména se pomalu vytrácejí z paměti. Kéž by se tak vrátila ta krásná doba školních let.

U nás na dědině byla jenom obecná škola a byla jedním z vrcholů trojúhelníku kostel, fara a škola. Byla už zděná, měla tuším tři třídy, pana řídícího, dva učitele a pana školníka, který se ve škole vyskytoval jenom v době, kdy měl už nakrmeny krávy a prasata a nachystáno “futro” na večerní krmení.

Do školy jsem to měl tak dva kilometry, chodil jsem pěšky s koženou, hranatou brašnou na zádech, v ní slabikář, tabulku, houbičku a dvě jablka, ve druhé třídě ve futrále pero, náhradní špičku, tužku, gumu, štětec, misku na barvy, vodové barvy a dva kluci ze třídy měli i struhátko na tužky. Nechyběl krajíc chleba s máslem. Na jaře a na podzim mne občas svezla do školy paní učitelka, která tam dojížděla z vedlejší vesnice na kole a na nosič jsem se dobře vešel. V první třídě jsme byli jako v Jiříkově vidění. Samé novoty. Kamínkem jsme kouzlili na tabulku první písmenka, okoukaná ze slabikáře a koktali “Má máma má málo masa” nebo po čase už plynuleji četli “Zajíc seče otavu…”.

V náboženství nám pan katecheta (učitel náboženství, který nemusel být knězem) vtloukal do hlavy katechismus, a tak jsme uměli brzy modlitby a desatero jako když bičem mrská. Němčina byla každý den jako čeština a počítat jsme uměli do desíti coby dup. Ein, zwei – polizei, drei, vier – offizier, fünf, sechs – alte hexe, sieben, acht – gute nacht, neun, zehn – schlafen gehen. Němčinu jsme neměli rádi a Hácha z Hitlerem na stěně utržili nejednu ránu houbou, která byla na utírání tabule. Žasnu, že i po tak dlouhé době znám spoustu německých slovíček, i když si s nimi ve větách nevím rady.

Třída byla myslím tak pro třicet dětí, lavice pro dva a jedna v rohu, oslovská, jenom pro jednoho. Tam putovali zlobilové nebo ti, co nestihli nebo zapomněli úkoly. Na lavici před každým žáčkem byl zabudován kalamář a pan školník jej denně doléval a maminky ob den čistily skvrny od inkoustu na rukávech nebo kalhotech. Rákoska byla na svém místě v šuplíku katedry vedle třídní knihy. Používala se dost často, i panem farářem, který vystřídal pana katechetu a exekuce probíhala tak, že provinilec nastoupil na stupínek a vyzván: “Natáhni ruku”, což žáček se zaťatými zuby udělal a obdržel na dlaň několik ran, které sice bolely, ale nebyly nic moc. Vím to, protože jsem jich schytal nepočítaně.

Ve čtvrté třídě jsme se dokonce sázeli, kdo jich obdrží nejvíc. Pan učitel se o tom nějak doslechl a celou soutěž utnul: “Výplaty budou v kabinetě a výherce najde odměnu na vysvědčení tam, kde jsou oznámkovány mravy.” Větší exekuci za celých pět let obecné školy jsem zažil jen jednou, to když do třídy spolužák donesl v květnu pytlík s chrousty a uprostřed hodiny je vypustil. Bylo jich nepočítaně. Huronský řev přilákal pana ředitele i pana školníka a kamarád dostal v kabinetu deset na holou. Stal se tak hrdinou na další rok. Rodiče považovali tento způsob výchovy za normální a my, kteří se podrobili výchovným metodám, jsme to doma rozhodně neřekli, protože hrozilo nebezpečí, že dostaneme ještě přidáno.

Zdroj: Vzpomínky – Jaroslav Kašík

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora