Čtvrtstoletí bez „dobrých a ještě lepších jiter“ Františka Nepila
Františku Nepilovi bylo pouhých 66 let, když 8. září 1995 zemřel. Jeho fejetony z ranního vysílání uváděné sloganem Dobré a ještě lepší jitro patří v rozhlase k dosud pečlivě opatrovanému dědictví.
Československý rozhlas v časech normalizačních byl taková zvláštní instituce. Mezi jeho zaměstnanci jste ještě našli opravdové nadšence, techniky – tvůrce zvukových zázraků, nadané autory, bystré a pohotové reportéry, přemýšlivé dramaturgy, ale vedle nich i tuhé komunistické ideology, mstivé intrikány a neomalené kariéristy. Inu „reálný socialismus“. V rozhlasovém vysílání však bylo i cosi, co stálo nad propagandou a ideologií. K tomu kvalitnímu a prostě lidsky laskavému patřila tvorba Františka Nepila.
Původem vesnický kluk vystudoval v Praze obchodní akademii, nějaký čas působil jako propagační referent a v roce 1969 nastoupil do rozhlasu, do redakce vysílání pro děti a mládež. Postupně se z Nepila stal mistr krátkých próz – pohádek, povídek a fejetonů. Velkou část své tvorby věnoval dětem. Jeho pohled na svět a jeho přetváření reality do krátkých příběhů totiž měly hodně společného s dětským vnímáním všednosti světa. Dodávaly mu barvu, radost a humor. Psal knížky, scénáře, přispíval do časopisů a spolupracoval i s televizí.
Ve spojitosti s rozhlasem se nám určitě vybaví jeho fejetonky z ranního vysílání uváděné sloganem Dobré a ještě lepší jitro. Patří v rozhlase k dosud pečlivě opatrovanému dědictví. To kongeniální propojení chytrého textu s nezapomenutelným hlasem ocenil i jiný vypravěč – Miroslav Horníček: „Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.“
