Poutník, kterýž došel nejdál.

Když denně potkáváte na ulici nebo v dopravních prostředcích stále stejného člověka, možná o něm víte, kde pracuje, nebo jaké povolání vykonává, nicméně o jeho skutečné povaze, kdo a jakým ve skutečnosti je, víte pramálo…. Napadlo mě, že tato slova platí i v souvislosti s Janem Amosem Komenským. Proč? S velkou pravděpodobností totiž každý z nás navštěvoval nějakou školu, která nesla jméno Komenského. Chodíme po ulicích téhož jména, procházíme se po náměstích Komenského, každý z nás viděl nějakou sochu, či bustu, nebo portrét této osobnosti. A stejně jako o tom neznámém člověku, kterého denně potkáváme, víme o Komenském, že byl slavný učitel. Učitel národů. Avšak, jakým skutečně byl, jaké osudy ho potkaly, co vykonal mimo pedagogiky, jaký obrovský duchovní rozměr vyrostl z neznámého dvanáctiletého sirotka, to vědí jen nemnozí. Jiní se možná o tom učili, ale zapomněli, další, zejména mladší to nezajímá vůbec, leda by si mohli stáhnout nějakou aplikaci, ale i tak…. Co s dědkem 350 let starým.... V dnešní době jsou jeho postoje, či názory zcela nepoužitelné. Jenže to je právě ten obrovský omyl. Pan Komenský byl naopak osobností, která marně hledá sobě rovný formát už 350 let....

Protože nechci touto skromnou a nedokonalou sondou do života jednoho z největších osobností popudit vzdělané pedagogy, tak záměrně vynechám to hlavní téma z života Jana Amose. Sám nejsem pedagog a nejsem ani vzdělaný, a tak bych při úvahách nad dílem pedagogickým jen vařil z vody. Rovněž renomovaní historikové, nechť prosím laskavě přimhouří oko. Při vzniku těchto mých nedokonalých vět, jsem čerpal jednak z dostupných zdrojů na internetu a jednak, a to hlavně, z úžasného projektu Českého rozhlasu - Toulky českou minulostí. Pokud zde narazíte na tučné písmo, vězte, že k vám bude promlouvat sám Komenský. A jak jsem již naznačil, mým cílem je alespoň trochu přiblížit Jana Amose jako poutníka, diplomata, filosofa a především člověka.

Datum narození - 28. 3. 1592. Místo narození..... Tady si užijeme trochu legrace. Sám Komenský totiž nikdy výslovně neuvedl místo svého narození a matriky tenkrát neexistovaly. A jak historikové usilovně bádali po místu narození, tak stejně usilovně vznikaly pověsti a mýty. Výsledkem bylo patnáct možných míst narození. Což je prý dvakrát tolik, než bylo přisuzováno Homérovi. Postupně však historikové vylučovací metodou odškrtli taková místa narození jako je les, skalka, louka a dokonce jeden vykotlaný strom a zredukovali pravděpodobné místo narození na pouhé tři. Uherský Brod, Komňa, Nivnice. Dnes se ovšem většina historiků shoduje na Nivnici. Hlavní důvod tohoto tvrzení je pobyt Komenského na německých univerzitách, kde se studenti museli zapisovat pod jménem a přídomkem, který označoval rodné město, či obci. A tam se tedy Komenský zapisoval a podepisoval jako Jan Nivnický. Jméno Komenský používal až okolo roku 1620.

Jan pocházel z rodu Segešů a klidně se tedy mohl jmenovat Jan Segeš. Jeho dědeček se tak jmenoval, avšak jeho otec už měl jméno Komenský nebo Komńanský. Vlastně celý původ rodu Jana Amose je zamotaný a bádání je tak velmi složité. Sám Komenský tomu dal korunu, když jeden svůj spisek podepsal Jan Amos Ko ( Ko bylo přeškrtnuto) Segeš Nivnický po otci Komenský. Za zmínku stojí i spor o původu rodu Segešů. Zatímco většina historiků tvrdí, že Segešové pocházeli z jihovýchodní Moravy, Maďaři přišli s kouzelným prohlášením:

" Komenský, to je dar maďarského národa spřízněnému národu českému"

Není ovšem vyloučeno, že Segešové skutečně kdysi dávno přišli z Uher, avšak byly to Horní Uhry, tedy dnešní Slovensko.

Někde na cestě mezi německým Heidelbergem a Prahou potkáváme mladého, třiadvacetiletého muže. Vrací se ze studií na univerzitách. Jde sám a jde pěšky. Možná vzpomíná, jak se to vlastně přihodilo, že z dvanáctiletého sirotka, který navštěvoval školu nevalné úrovně ve Strážnici, se stal univerzitně vzdělaný člověk. Možná vzpomínal na svého dobrodince Karla staršího ze Žerotína, který ho ze Strážnice „vytáhnul“ do Přerova a později do Herbornu a Heidelbergu. Možná potřeboval vstřebat i cestu po Holandsku. Amsterodam, Rotterdam, moře…. Avšak sám Jan Amos Nivnický tu pěší túru zdůvodňuje takto:

Já jsem pak ve čtrnáctém roce tohoto století urazil cestu z Heidelbergu do Prahy zcela sám a pěšky. Příčinou té pěší cesty bylo totiž, že mi již nezbývalo mnoho z cestovného a rovněž právě od pohybu jsem očekával pozdravení z nemoci a také jsem se v té naději nezklamal…

Napadlo mě, že při takovém přirozeném a jednoduchém způsobem léčení by se dnes slovutní a velmi bohatí výrobci léčiv finančně zhroutili.

Celé putování končí v Přerově, kde se Jan ujímá školy ve funkci rektora. Avšak Karel st. ze Žerotína a Jednota bratrská už spřádají plány jiné. Jan se v Přerově ještě stačí oženit s Magdalenou Vizovskou a společně se svou ženou odchází do Fulneku, kde se stává biskupem a správcem tamního sboru, jakožto i pedagogem na místní škole.

Přibližně tříleté období působení ve Fulneku označil J.A. Komenský jako nejšťastnější období svého života. Možná dnes někdo označí své šťastné období za příjemný bezstarostný život, sladké nicnedělání, užívání si. Což se ale rozhodně netýkalo Jana Amose. Celý jeho život byl neuvěřitelně plodný. Fascinuje mě, jak úžasně hospodařil s časem a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak mohl všechno stihnout. Bez auta, letadel, internetu.

Kromě správy sboru ve Fulneku, vyučoval na škole. Kázat chodil i do okolních vsí a městeček. Zejména v Suchdolu nad Odrou jeho slova padla na úrodnou půdu. Za desítky let vzniklo v Suchdole společenství Moravských bratří, kteří byli přinuceni emigrovat a v Německu založili město Hernhutt (Ochranov). Odtud se později rozjeli do celého světa jako bratrští misionáři. Došli až do Tibetu, do Ameriky mezi Indiány, či do Grónska mezi Eskymáky.

Komenský ve Fulneku své žáky vodil do přírody, do řemeslných dílen, aby žáci viděli vše na vlastní oči. Tam někde se rodila myšlenka jeho celoevropského pedagogického zemětřesení.

Krom toho ve Fulneku napsal své dílo Listové do nebe, pracoval na mapě Moravy, pokračoval v obrovském díle s názvem Poklad jazyka Českého, které tvořil 40 let, a které bohužel zachvátily plameny. Na Fulnecku se rovněž věnoval sadařství a zakládal a pomáhal zakládat včelstva. Jeho žena Magdalena mu porodila syna.

Avšak v Praze se mezitím pomalu rozkládalo stavovské povstání a nad Fulnekem se objevovaly první tmavé mraky. Komenský tuší, že se blíží doba, kdy bude muset toto město nadobro opustit. Magdalena nosí v sobě dalšího syna, a tak jí Jan zajistí v Přerově ochranu pána ze Žerotína a posílá ji do bezpečí. Sám má ještě dostatek času se na útěk připravit, přestože na Staroměstském náměstí v Praze už visí v klecích dvacet sedm uťatých hlav Českých pánů. Později kardinál Ditrichštejn sepisuje glejt proti evangelickým duchovním a vykazuje je ze země. Ještě později je na Komenského vydán zatykač.

V té chvíli se z Jana stává vyděděnec a začíná jeho předlouhé putování, které bude trvat až do jeho smrti a dokonce ještě i po smrti. Po peripetiích štvance, kdy se musí schovávat v jesenických lesích, nalézá relativní bezpečí v Brandýse nad Orlicí na panství koho jiného, než Karla st. ze Žerotína. Komenského život se totálně zhroutil. Je štvancem bez domova, všechny jeho ideje jsou pryč. A k tomu všemu přichází zpráva z Přerova. Magdalena a jeho dva synové zemřeli na mor. To, co náš mladý muž musel prožívat, si lze jen těžko představit.

Zato ve Fulneku bylo "veselo". Dosazený fanatický mnich Bonaventura začal přivádět obyvatele k té jediné pravé víře. Šel na to chytře. Zmanipuloval mladé studenty, neboť mládí se nechá snadno zmanipulovat. A tak jednoho dne uspořádal obrovskou šou na náměstí ve Fulneku. Působivé a hlasité kázání přerušoval jen praskot ohně, ve kterém nalézaly svou smrt knihy. A žáci, kteří měli tak rádi svého laskavého a trochu zvláštního učitele, sami horlivě přihazovali knihy do ohně. A jistěže došlo i na knihovnu Jana Amose. V jednu chvíli se Bonaventura zarazil, neboť vítr v pohozené knize začal listovat a mnich poznal katolickou knihu. Nemohl pochopit, jak je možné, že ten kacíř měl i katolickou literaturu. Že mohl být tak vzdělaný a nezatížený předsudky. Že by mysl kacíře mohla pojmout učení napříč všemi církvemi…

Bohužel v plamenech fulnecké hranice neshořely jen knihy. Symbolicky tam shořela i celá tolerantní, předbělohorská, humanistická kultura….

Obrovská muka zklamání a doslova bleskový úder nepřízně osudu přivedly Jana Amose na pokraj zoufalství. Naštěstí tenkrát ještě nebyla vynalezena psychofarmaka, a tak Jan musel zvolit jinou terapii. Vypisoval se z bolesti.
A vypsal se tak, že v Brandýse nad Orlicí, pod vrškem Klopoty, vzniklo jedno z vrcholných děl barokní literatury. Labyrint světa a ráj srdce. Osobně jsem se do tohoto díla pustil. Tedy přiznám se, že jsem si to zjednodušil a naposlouchal jsem ji jako audio knihu. Často mi během poslouchání běhal mráz po zádech, často jsem měl pocit, jakoby tu knihu někdo napsal včera nebo dnes. Podivoval jsem se úžasné duchovní hloubce pisatele a vytříbenému, téměř poetickému jazyku, který příjemně hladil mé smysly.

Politická situace v Českých zemích však ohrožovala i takového pána, jakým byl Karel ze Žerotína, a tak po pár letech domácího exilu v Brandýse byl Komenský přinucen k exilu zahraničnímu. V polském Lešně pak strávil s přestávkami, kdy odcházel na zahraniční pedagogické mise, většinu života.

A byl tam přítomen i tehdy, když v Lešně vypuknul mor. Tehdejší a tamější způsob, jak se s epidemií vyrovnat, byl v pravdě barbarský. Nemocní byli zavlečeni za město nebo je zabili rovnou na místě. Jejich domy, či stavení, byly okamžitě podpáleny. Jan Amos však nebyl jen laskavý a příjemný člověk. Byl velmi upřímný a uměl se taky řádně nahněvat. Neváhal říct, či napsat od srdce, jaké má mínění a nedbal na to, že by se někdo mohl urazit.

A tak se jednoho dne rozletěly dveře Lešenské radnice a v nich brunátný Komenský rázně vytýkal radním, jakže se to chovají ke svým nemocným spoluobčanům. Rovněž žádal, aby se zřídil špitál, kde budou nemocní shromážděni a on že bude osobně dohlížet na jejich léčení. Taková opovážlivost, zahýbat zaběhlými zvyky, zase rozvášnila radní a milý Jan byl z radnice vykázán. Nicméně polským radním neunikla ta skutečnost, že v části města, kde žili čeští exulanti, se mor téměř nevyskytoval, a tak povolili Janu Amosovi experiment, který v té době neměl v Evropě obdoby. Nemocní už nebyli divá zvěř, na kterou se pořádaly hony, ale lidské bytosti. Léčení bylo prosté. Morové vředy se rozřízly a dezinfikovaly octem. Sice malá, ale přeci jenom jistá naděje pro nemocné. Je s podivem, že Jan ani na chvíli nezaváhal pomoci nemocným. Ve dvanácti letech mu na mor zemřeli oba rodiče a sestra. A vlastně nedávno také manželka a dvě malé děti. Myslím, že po takových zkušenostech by u každého z nás převládal pud sebezáchovy. Komenský rovněž sepsal jakýsi morový manuál , který ihned vytiskla bratrská tiskárna . Byl zaměřený především na prevenci proti moru, zásady hygieny apod…

V té době už měl Jan celoevropské renomé. Otevřel si tu pomyslnou bránu svým převratným vynálezem výuky cizích jazyků. Jeho Brána jazyků otevřená se přeložila snad do všech evropských jazyků. A takto vážený pedagog pak neměl nouzi o různé pozvánky. Jedna přišla z Francie, další
z Ameriky a také z Londýna. Pro toto město se Jan nakonec rozhodl. Mělo jít o velkolepý projekt Pansofie, čili vševědy. Měl se vytvořit jakýsi slovník, či encyklopedie, zahrnující veškeré vědy, filozofie a umění. Komenský tedy, pln očekávání, poprvé v životě nastoupil na loď a vydal se na cestu po Baltském moři k britským ostrovům. Leč nezdařilo se. Prudká bouře a následný orkán loď zcela zničily a ta se neovladatelně odevzdala mořským proudům. Po třech týdnech neuvěřitelně útrpné plavby se loď ocitla zpátky v Gdaňském přístavu. Polomrtvý Jan přísahal, že už nikdy nevstoupí na loď. Leč přísaha vzala brzo za své. Komenský se podruhé nalodil a tentokrát bez větších problémů dorazil k ostrovům. Mimochodem, tu hrůzyplnou plavbu sám Komenský popisuje tak sugestivně a barvitě, že by mu mohli závidět i takoví dobrodružní spisovatelé jakým byli Jules Verne, nebo Karel May.

Janovi se v Anglii dostalo vřelého přijetí. Sám byl překvapen, že je tam velmi znám a uznáván. Byla vytvořena dvanáctičlenná komise špičkových vědců, doktorů a filozofů. Do čela této rady usedl předseda, jehož jméno bylo Johanes Amos Komenius.

Bohužel tato mise skončila velmi záhy. V Anglii vypukla občanská válka a Jan se velmi smuten vracel domů… Pro Jana Amose bylo vůbec velmi příznačné, že byl mnohokráte zklamán. Osud mu naděloval jednu ránu za druhou. Ve skutečnosti ho však tyto neúspěchy udržovaly v obrovské pokoře. Pýchou totiž nebyl nikdy zasažen.

Podobně neúspěšně dopadla i švédská mise. Holandský podnikatel a jeden z nejbohatších lidí De Geer zadal Komenskému zakázku na vytvoření a sepsání učebnic. Sám Jan nebyl nějak přehnaně nadšený tou prací. V té době už pracoval na své Všeobecné poradě o nápravě věci lidských a jeho mysl už byla úplně někde jinde, než že by sepisoval učebnice. Ale Jan viděl ve Švédsku diplomatickou příležitost. Švédské vojsko v té době dominovalo na poli třicetileté války, a tak si Jan svou váženou osobou chtěl vydobýt jakýsi vliv na krále Gustava a chtěl se přimluvit za České země, aby je Švédové vyrvaly ze spárů Habsburků. A skutečně se domohl audience u kancléře a dokonce i u královny. Švédové nakonec opravdu vstoupili do Prahy, avšak pouze ji vykradli a odtáhli pryč, zanechajíce Čechy a Moravu habsburské železné moci. Mimochodem, Švédové ukradli nejen skutečné poklady obrovské hodnoty peněžní, ale rovněž poklady nevyčíslitelné duchovní hodnoty. Např. celou knihovnu pana Petra Voka z Rožumberka, čítající okolo 10 000 vzácných spisů.

Komenský byl hluboce otřesen a doslova protrpěl práci na učebnicích, načež Švédsko opustil. Jeho švédské učebnice však nikdy nespatřily svět, neboť souběžně tuto zakázku dostali i jiné, domácí instituce, které nakonec v konkurzu uspěly. K dovršení zklamání a zármutku mu onemocní jeho druhá žena Dorotka a krátce po příjezdu zpět do Lešna Dorotka umírá….

Ani poslední mise do Uher nedopadla podle představ. Mladý kníže Zikmund Rákóczi pozval Komenského, aby tady realizoval svůj experiment Pansofické školy. Na to Jan ochotně kývnul a vydal se do Blatného potoka u dnešních maďarsko-slovenských hranic. Počáteční nadšení postupně opadá, neboť kníže měl nejspíš dojem, že Komenský je kouzelník a během okamžiku naleje vědomosti do téměř dosud analfabetických žáků. Přes všechny neshody se však Jan s knížetem spřátelili a vytvořili jakýsi kompromis.

Ačkoli už byl podepsán Westfálský mír a Jan se tudíž se zármutkem smiřuje s tím, že svou vlast už nikdy neuvidí, nevzdává své snažení o politický zvrat v Českých zemích. Začíná uskutečňovat svůj geniální diplomatický tah. Najde totiž mladému knížeti nevěstu. Tou byla Jindřiška Marie Falcká. Dcera svrženého českého krále Fridricha Falckého. Jan si uvědomoval, že tímto svazkem by mohla vzniknout silná Uhersko Falcká koalice, podporována i spřízněnou Anglií, která by eventuálně mohla svrhnout Habsburky. Jan Amos je v té věci velmi aktivní. Není jenom prostředníkem a překladatelem, ale dokonce sám jako kněz tento pár oddává. A přestože to byl politický sňatek, ti dva v sobě našli velké zalíbení..... Ale i tady stojí za rohem katastrofa, připravena kdykoli skočit do cesty. Jindřiška náhle umírá. Později v Blatném potoku vypuknou neštovice a ačkoli sám Jan se uzdravuje, kníže Zikmund Rákóczi umírá.... Komenský ještě stačí v Uhrách dokončit další slavné dílo Orbis Pictus a vrací se zase do Lešna ke své už třetí manželce Johance.

Exilový přístav Lešno pomalu přestával být bezpečný. V Polsku se tvořila jakási domobrana, která se snažila osvobodit vlast od Švédů. Samotné město mělo sice silnou švédskou posádku a nikdo nevěřil, že by město neuhájili, zvlášť poté, co při jednom pokusu o výpad na město švédští vojáci nájezdníky rozehnali. Přesto panovala ve městě nervozita a část obyvatel prchala. Komenský dostal nabídku několika vozů a koní, aby mohl bezpečně se vším majetkem a blízkými z města uprchnout, dokud je čas. Jan ovšem s díky odmítnul, neboť se příčilo jeho svědomí opustit jako duchovní své ovečky. Jednoho dne se však rozezněly zvony a domobranští partyzáni překonali městské hradby. Město vzali útokem, pustošením a ohněm. Komenského rodina a blízcí se téměř v hodině dvanácté zachránili zběsilým útěkem do bažinatých lesů. Svých životů zachránili, ale jinak všechno lehlo popelem. Včetně Janovy vzácné knihovny a včetně téměř všech jeho prací..... Za všechny jmenuji Poklad jazyka českého. Materiál na něj sbíral a seřazoval 40 let. Do konce života se Jan s touto ztrátou nikdy nevyrovnal. Někdy přemýšlím, jakýžto poklad vlastně shořel a jak by třeba dnes vypadal náš jazyk, kdyby toto veledílo bylo dokončeno a vydáno….

Další zoufalství, další útěk. Jan Amos měl přes šedesát let, jenže osud nebral ohledy na jeho šediny.

"Byli jsme opuštěni, stranou odhozeni, vydáni na pošlapání, my, ubohé trosečky rozptýlené po cizích národech. Byla nám uťata veškerá naděje na návrat k otcovským hrobům, když se naši sousedé starali jenom každý sám o sebe a nás své sousedy ponechali věčnému opovržení."

Jak příznačné i pro naše, novodobé dějiny….

Amsterodam byla poslední zastávka v životní pouti Jana Amose Komenského. Za podpory syna někdejšího chlebodárce ve Švédsku De Geera. Ani přibývající věk mu nic neubral na pracovní intenzitě. Naopak. Snažil se obnovit díla zničená ohněm a psal nová a pokračoval na své Obecné poradě. V Amsterodamu mu také vyšla tiskem víc jak polovina jeho spisů. Stařecký věk mu nezabránil, aby se ujal funkce prostředníka při řešení válečných holandsko - anglických sporů. Velmi razantně a bez žádných falešných korektností kritizoval nejen tuto válku. Je známo rovněž jeho přátelství se slavným lékařem dr. Tulpem a neméně slavným malířem Rembrandtem van Rijnem..... Ve věku 78 let v Amsterodamu umírá jeden z nejvýznamnějších mužů všech dob. Obecná porada nebyla dokončena, ani vydána. A nedokončil a nevydal ji ani jeho syn Daniel, přestože to na smrtelné posteli svému otci slíbil. Tedy spíš byl svým otcem zapřísahán. Osobně se domnívám, že takové dílo dokončit ani nejde. Že není v silách žádného člověka na světě uspořádat celý svět. Jan musel mít neobyčejně silného ducha a nesmírnou odvahu, když toto dílo započal a usilovně desítky let na něm pracoval. A zcela troufale tvrdím, že pokud někomu bylo dáno se alespoň trochu přiblížít k všeobecné nápravě, bylo to dáno právě Janu Amosovi.

Hus, Luther, Kalvín, apod.... Žádný z nich nevzal na sebe nápravu všeho. Dílo každého z nich bylo jen zlomkem. Ale já si představuji proud velké proměny jako povodeň, jako oheň padající z nebe, jako bouři podvracující hory a rozrážející skály.

Když dnes poslouchám rádio, koukám na televizi či čtu, vždycky se musím usmívat. Vlastně to nebylo tak dávno, když jsme vstupovali do EU. Kolik lidí, kteří to všechno vymýšleli, se tvářilo velmi důležitě, jako zachránci a spasitelé Evropy, a při tom tato myšlenka už byla stvořena dávno. Taktéž společná měna či společný jazyk učenců, OSN (myšlenka OSN původně vznikla z hlavy Jiříka z Poděbrad) ekumenizace církví apod…. To vše se zrodilo v hlavě jednoho muže. Muže, jenž svou duchovní a duševní velikostí předběhl dobu o zatím 350 let. Muže, jenž zreformoval školství tak, že je vzdělání dostupné a přístupné všem. Muže, který nikdy nebyl nacionalistického smýšlení, ale jehož upřímné a srdečné vlastenectví dojímá….

"Na tebe národe Český a Moravský, vlasti milá zapomenout nemohu při svém dokonalém s tebou loučení. Nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladu svých, které mi svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím. Věřím i já Bohu, že po přejíti vichřic hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvedené, vláda věcí tvých k tobě se navrátí."

Jan Amos Segeš Nivnický, po otci Komenský 15. 11. 1670 v Amsterodamu umírá. Ironie osudu však ani po smrti neukončila jeho putování. Pohřeb v Amsterodamu je velmi nákladný a tak ostatky Jana Amose byly převezeny do Naardenu a teprve tam pochovány.

Až zase půjdeme nějakou ulicí, kteráž má název Komenského, stačí se jen na vteřinku zamyslet a přijmout tohoto muže vnitřně za svého. Není to totiž sádrová, či mramorová figurína, nýbrž muž, jehož stále žijící odkaz přesahuje naše vnímání…

„Takové sny, jako měl on, neodlétají na měsíc, ale zůstanou na zemi. A až přijde jejich čas, dozrají v činy.“

Johann Gottfried Herder