Jak US firmy a irská vláda financovaly Leninovu diktaturu

Alexandr Ulanovský /1891-1970/ byl rezidentem GRU v NYC v letech 1931-33, specializoval se na krádeže vojenských technologií, včetně krádeží patentových žádostí a technických příruček – v bednách tyto manuály posílal loděmi Stalinovi.

Ulanovský byl odvolán z US poté, co se GRU nepodařilo ve velkém padělat US měnu, a poté, co byl v Panamě zatčen US voják Robert Osman pro špionáž ve prospěch Stalina. 1934 jej nahradil ilegál Valentin Markin, zatímco Ulanovský se 1935 objevil v Kodani pod jménem Nathan Sherman, šéf špionážní sítě, která sbírala vojenské informace o Německu.

Brzy jej a jeho dva US komplice, komunistu Leona Josephson/1989-1966/ a GPU vraha a teroristu bolševika George Minka ( měl v 4/1938 zavraždit v Mexiku i Trockého ), zatkla dánská policie, protože pokojská obvinila Minka ze znásilnění. Policie prohledala jejich hotelové pokoje a našla v nich šifry, kódy, a desítky falešných pasů ( třetího Američana z jejich GPU sítě zatkla švýcarská policie již 1932).

Ulanovský tvrdil, že jsou židovskými antifašisty, ale dánská policie je obvinila, pravděpodobně i na základě informací od Gestapa, ze spolupráce s GRU. Dánský soud je 1935 odsoudil k 18 měsícům vězení, Ulanovský byl později deportován do Moskvy.

Právník Josephson pocházel z rodiny ruských Židů, kteří přijeli do US v roce 1900. 1932 se Josephson stal zaměstnancem sovětské obchodní organizace v US/Amtorg, kde poskytoval nejrůznější služby Stalinovým ilegálům v US, jeho nadřízeným byl Ulanovský. Po návratu do US byl Josephson právníkem Café Society, založené KS, kde se společensky mísili černoši a běloši, což bylo tehdy v US nevídané, na rasové segregaci bolševici budovali své US sítě.

Josephson před HUAC 1947 odmítl vypovídat, a dle instrukcí KGB se vloupal do cizí právnické kanceláře, aby zdiskreditoval svědka Davida Greenglass, jenž vypovídal v kauze Rosenbergových. Jím ukradené dokumenty zveřejnila USKS.

George Mink byl po propuštění z vězení šéfem Stalinova popravčího komanda za občanské války ve Španělsku, kde zavraždil stovky odpůrců Stalina v řadách španělských republikánů a anarchistů,+ členů strany POUM a 4.internacionály.  Viz také můj článek

Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku - Andrea ...https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Anarchistický týdeník Il Martello jej obvinil z vraždy barcelonského anarchistického předáka Camillo Berneri (5/1937) a jeho přítele Barbieriho.

Mink se dále ve Španělsku účastnil vraždy „Moulina“, aktivisty IV. Internacionály, únosu a vraždy menševického novináře Marka Rein /1909-nezvěstný/, syna ruského sociálního demokrata Rafaela Abramoviče, a vraždy čsl. občana Erwina Wolfa /1902-1937/, bývalého sekretáře Lva Trockého.

Erwin Wolf pocházel z bohaté židovské rodiny z Liberce/sudetský Reichenberg ( firma Wolf und Sohn, Kolonialverein, Grosshandlung). V ČSR se politicky neprojevoval, studoval v Berlíně, v Paříži a v Oxfordu.

Ke komunistům se přidal až 1932 v Berlíně. Po nástupu Hitlera k moci odmítl nabídku svého strýce, aby za ním přijel do US a vystudoval zde univerzitu – rozhodl se stát profesionálním politickým aktivistou.

V 3/1933 odjel do Paříže, při studiu si zřídil malý obchod s klenoty, 1934 s bratrem zdědili podíl po otci, který jim poskytl finanční nezávislost.

Erwin nevěřil německo-rakouské komunistce Ruth Fischer ( viz mé předchozí články), její příznivci jej sarkasticky nazývali „ německým emigrantem v Paříži s čsl. občanstvím, jenž by se měl vrátit do ČSR, a v něm bojovat za komunismus, nikoliv v Paříži „.

Sekretářem Trockého se stal v 11/1935 v Norsku, kdy Trockému hrozilo vydání do Moskvy. Trockého oslnily nejen jeho lingvistické znalosti, ale i jeho politický přehled a morální kvality. Erwin Wolf se naučil norsky a oženil se s dcerou svého hostitele.

V 6/1936 Wolf zorganizoval „předběžnou“ konferenci v Bernu, na které byl zvolen do mezinárodního sekretariátu Trockého strany. V 8/1936 se vrátil do Norska, kde se Trockého situace politicky zhoršovala, Stalin žádal o jeho vydání. Oba byli zadrženi a o 2 dny později deportováni. Vrátili se do Francie, kde je komunistický prostalinský list L´Humanité prezentoval jako ty, kteří mají na rukou krev. Erwin Wolf odjel do Londýna, nakonec se usadil v Bruselu v mezinárodním sekretariátu Trockého strany.

Když se Wolf dozvěděl o druhém moskevském procesu, poslal 21.1.1937 z vlastní iniciativy dopis listu Manchester Guardian, ve kterém uvedl, že je připraven jako bývalý sekretář Trockého vypovídat před jakýmkoliv soudem, pokud mu zaručí svobodu projevu.

Trocký jeho iniciativu pochválil a připravil mu materiály, kterými měl čelit lžím na 2.procesu proti Trockému v Moskvě – obžalovanými byl Radek-Pjatakov a jejich skupina ze spolčení s vlastizrádcem Trockým, jenž se dle obžaloby spojil s Berlínem a Japonskem proti Stalinovi ( Stalin fyzicky zlikvidoval celou generaci Starých bolševiků, kteří se účastnili bolševického puče 1917 ).

Lež Stalin povýšil na hlavní „ morální princip „ komunistů, všichni museli lhát 24 hodin denně, obžalovaní na procesech se proto po mučení a v marné snaze zachránit své rodiny, „přiznávali“  - Pjatakov se mj. přiznal, že v 12/1935 odletěl z Berlína do Oslo, kde se setkal s Trockým ( Stalinovi bylo jedno, že v 12/1935 z Berlína do Oslo žádné letadlo nepřiletělo, stejně jako když se popravený Holtzmann v procesu se Zinověvem přiznal, že se 1932 setkal se Lvem Sedovem, synem Trockého, v Hotelu Bristol, který neexistoval od roku 1917 ).

Erwin Wolf na sebe v Mezinárodním sekretariátu Trockého strany v Bruselu převzal další odpovědnost – bránil postoj Mezinárodního sekretariátu vůči straně španělských antistalinských republikánů straně POUM, jejíž příslušníky Stalin prostřednictvím svých agentů ve Španělsku vraždil.

Holandský komunista Sneevliet se s Wolfem nesnesl, nazýval jej „ synem bankéře, třídním nepřítelem „ , se kterým nechtěl mít nic společného.

Partnerka Trockého syna Sedova komunistka Jeanne Martin, podezíraná, že je Stalinovou agentkou, Sneevlietovi přikyvovala – „ Ano, je to hokynář, rentiér a byrokrat, maloburžoazní element, malost z něho čiší „ …

Wolf však opět předvedl svoji odvahu v 4/1937, když se jako dobrovolník z mezinárodního sekretariátu Trockého přihlásil a odjel do Španělska, kde bylo třeba zreorganizovat trockistickou bolševicko-leninistickou minibuňku , která nepřežila záplavu Stalinova vraždění antistalinských katalánských revolucionářů.

Ve Španělsku měl strávit jen několik měsíců, ale dle svých dopisů věděl, že mu jde o život. GPU již po něm šla. Proto si vyřídil všechny své osobní záležitosti a všechny dokumenty uložil na bezpečné místo – tak bezpečné, že byly nalezeny až o 30 let později.

Do Barcelony odjel pod krytím válečného korespondenta pro News Chronicle společně se svojí manželkou. Ze Španělska posílal četné zprávy, mj. o demonstraci španělských bolševiků-leninistů v den prvního výročí španělské revoluce.

Setkal se mj. s PaulemThalmannem ( ten Wolfa popsal jako příliš  ortodoxního ) se Španělem Munisem a s Němcem  Freundem „ Moulinem“ .

Wolf byl republikány v Barceloně zatčen 27.7.1937, ale byl propuštěn. Stalinovo GPU komando, vedené madˇarským stalinistou Gero ( „ Pedro“ ), jej nechalo zatknout znovu 28.7.1937, i tentokrát byl „ oficiálně „  13.9.1937 propuštěn – na ulici byl okamžitě unesen GPU komandem a stal se nezvěstným.

I čsl. úřady prohlásily, že byl budˇ unesen k procesům do Moskvy, anebo zavražděn přímo ve Španělsku. Mezinárodní tisk jeho zmizení věnoval pár řádek, navzdory snažení Trockého v prohlášeních a v osobních dopisech, ve kterých varovat svět, že jeho sekretář Wolf byl zavražděn Stalinem ( o pár měsíců později v 2/1938 mu Stalinovi agenti v Paříži zavraždili syna Lva Sedova ).

Ze Španělska Stalinův vrah Mink odletěl do Mexika, kde měl zavraždit Trockého spolu s GPU agenty Fournialem a Abbiattem, a se dvěma italskými stalinisty s herečkou a modelkou, zapletenou do vraždy Reisse,Tinou Modotti /1896- 1/1942 „ infarkt“ v Mexico City při jízdě taxíkem, věděla o 400 vraždách Stalinova agenta Vidaliho ve Španělsku /, a Sormentim / “Carlos Contrera.” 

Finsko

Spolupracovnicí Ulanovského byla od roku 1921 GRU agentka Lydie Čkalová Stahl /1885-?/, provdaná za barona Stahla, jenž se s ní rozvedl a po bolševickém puči emigroval do US.

Stahlová se ještě před bolševickým pučem radikalizovala u bolševické špiónky a spisovatelky estonského původu Helly Wuolijoki /1886-1954/, která se provdala za Leninova blízkého přítele Sulo Wuolioki, rozvedli se 1923, a ve 20. + 30.letech provozovala ve své vile v jižním Finsku za spolupráce s bolševickými tajnými službami literární a politický salón ( 1918 ve Finsku proběhla občanská válka mezi jednotkami „ rudých „ sociálních demokratů,  a konzervativci, vedenými finským senátem, konzervativci vyhráli, 1918 Lenin napsal provolání nejen k finským, ale i k US dělníkům, aby svrhli vládu  … ).

Finský komunistický politik Otto Kuusinen Stahlovou seznámil s US levicovým novinářem Johnem Reed, s nímž si dopisovala až do jeho smrti v Rusku 1920.

1921 GRU (Ulanovský) Lydii Stahl zařídil fotografický ateliér v Paříži, kde pro GRU fotografovala ukradené tajné dokumenty, 1928 byla převelena do NYC, kde dělala to samé pro rezidenta GRU Alfreda Tiltona /1897-1/1942/ z rodiny lotyšských rolníků, za cara vystudoval vojenskou akademii, poté bolševickou. Nejprve od roku 1926 pracoval pro GRU v Berlíně, zajímali ho letecké motory, od roku 1928 v NYC, kde se stal jejím rezidentem.

Nejznámějším agentem GRU, kterého Tilton naverboval, byl funkcionář USKS Nicholas Dozenberg /1882-1954/, kterého 1928 přesvědčil, aby z aparátu KS odešel do služeb GRU za plat 35 dolarů/týdně ( 1939, když byl vyslýchán FBI, Dozenberg práci pro GRU přiznal, a spolupracoval ). GRU Dozenberga vzápětí poslala do Bukurešti, kde pro něj vytvořila krytí šéfa malé „ US“ filmové společnosti – která jen tak mimochodem natáčela v Bukurešti, v Německu a ve Franciii vojenská opevnění, přístavy, mosty apod., a pokračovala v tom i v US, a v letech 1931-34 v Číně a v Japonsku.

Mezitím byl Tilton 1930 odvolán zpět do Moskvy a stal se vojenským velitelem, v letech 1936-37 sloužil jako stalinistický velitel ve Španělsku, což se mu stalo osudným, protože Stalin všechny španělské interbrigadisty, a zejména vojenské velitele, likvidoval jako svědky svých zločinů, a také proto, že se jich bál.

Tilton byl hned po svém návratu v 11/1937 zatčen, odsouzen k 15 letům gulagu, kde zemřel hladem a vyčerpáním.

Stahlová se 1932 vrátila do Paříže, kde pracovala mj. pro GRU sítˇ Roberta Gordona Switz/1904/, jenž pocházel z rodiny zámožného ruského imigranta v US. Hned poté, co vstoupil do US KS, z ní vystoupil, a začal pracovat pro GRU.

1933 se Switz podílel na rekrutování US vojáka v Panamě Roberta Osmana, kterému předhodil atraktivní mladičkou Rusku, která jej přiměla, aby jí obstaral US válečné plány, za což Osman dostal 25 let vězení, a Switz byl odvelen pro stejné účely do Paříže, kde byl zatčen, ale spolupracoval, takže bylo zatčeno dalších 29 agentů GRU, včetně Switze a jeho ženy.

1933 finská kontrašpionáž odhalila tamější sítˇ GRU, kterou vedla Tiltonova manželka Maria, přítelkyně Stahlové, Ingrid Bostrom, a US komunista finského původu Arvid Jacobson.

Bostrom při výslechu odhalila Stahlovou, což vedlo k jejímu zatčení. Stahlové v Paříži informace pro GRU obstarával její milenec prof. a nositel Čestné legie Louis Pierre Martin, dešifrant francouzského vojenského námořnictva. Stahlová dostala 4 roky vězení, po svém propuštění 1938 se stala nezvěstnou, GRU si na ni počkala před věznicí.

Wuolijoki byla ve Finsku zatčena až 1943, když ukryla Stalinovu parašutistku Kerttu Nuorteva /1912 US – 1963 ve vyhnanství v kazašské Karagandě/, dceru Leninova přítele bolševického propagandisty Santeriho Nuorteva /1881-1929 zavražděn/, jehož matka byla ruská Židovka, jenž 1911 emigroval do US, kde bolševizoval finskou levicovou komunitu.

21.9.1918 jej list The New York Evening Post obvinil, že byl autorem dokumentů, které v Petrohradu 1918 obdržel Edgar Sisson, petrohradský zástupce „US výboru pro veřejné informace „ , které dokazovaly , že Lenin i Trocký byli placenými německými agenty ( po válce byly na německém zamini nalezeny dokumenty, potvrzující, že Lenin byl německým agentem ).

V letech 1919-20 byl šéfem Ruského informačního byra, de facto bolševického velvyslanectví v US, a asistentem neuznaného Leninova velvyslance Ludwiga Martense /1875-1948/, syna německého průmyslníka, jenž v Kursku vlastnil ocelárnu, z jeho 7 dětí se syn a dcera stali na studiích v Petrohradu profesionálními Leninovými revolucionáři.

Po neúspěšné ruské revoluci z roku 1905 ing. Ludwig Martens emigroval do Londýna, 1915 byla jeho rodina carem vyvlastněna ( němečtí občané ), a Martens se odstěhoval do US.

Po Únorové revoluci 1917 se Martens spolu s Trockým a 278 dalšími ruskými sociálními demokraty vrátili parníkem do Ruska, po bolševickém puči byl Leninem pověřen vést jeho „ ambasádu „ v US, kam dorazil v 3/1919, a založil Ruské sovětské vládní byro, nelegální Leninův úřad v US, protože US vláda v této době bolševické Rusko bojkotovala – nikoliv US firmy.

Martens navázal obchodní styky s více než jedním tisícem US firem ( mj. Morgan Guaranty Trust Company ), a s irským pověřencem v US, poslancem za nacionalistickou stranu Sinn Féin, T.D. Harry Bolandem /1887-1922 zastřelen v irské občanské válce /, vyjednal pro Leninovu vládu půjčku od Irské republiky ve výši 20.000 dolarů, Leninova vláda jako zástavu složila bolševiky nakradené ruské carské klenoty, které byly odvezeny do Irska.

Mezitím Nuorteva 1920 odjel do Londýna, odkud byl deportován do Moskvy, kde pracoval v anglo-americké sekci komisariátu zahraničí. V letech 1921-22 byl Nuorteva v SU vězněn, v letech 1924-27 byl šéfem ÚV sovětské části Karélie.

Po návratu do Ruska ing. Martens pracoval jako prominentní vědec průmyslu, 1933 napsal dopis OGPU, ve kterém protestoval proti zatčení ruského ortodoxního kněze, matematika, fyzika a vynálezce Pavla Florensky /1882-1937 popraven/, jenž se na doporučení Trockého významně podílel na elektrifikaci Ruska. Po nařízení Stalina 1929 rozbořit Chrám Sergije Radoněžského ( mnichy vyhnal již Lenin v 4/1920) , Florenský tajně zachránil nejvýznamnější relikvie chrámu, mohl emigrovat do Paříže, ale odmítl.

Florenský se zabýval geometrickou interpretací Eisnteinovy teorie relativity, ve svém pojednání napsal, že je to geometrie Božského království, za což byl 1928 Stalinem obviněn z protisovětské agitace a propagandy, a poslán do exilu do Nižnyho Novgorodu - po zásahu manželky Gorkého Jekatěriny Peškové se mohl vrátit do Moskvy, ale v 2/1933 byl znovu zatčen ( jeho dvou synů se ujal Ludwig Martnes ) po falešném obvinění, že s pomocí NSDAP a s profesorem teologie Pavlem Gidiuljanovem, kterého vůbec neznal, připravoval fašistický puč v SU.

Dostal 10 let v gulagu dle Stalinova paragrafu 58 trestního zákoníku „ protisovětská agitace „ .

Odvezli ho s dalšími 500 odsouzenými do gulagu na Sibiři, ale 1934 byl převezen na Solovki,  kde 24 hodin prováděl pro SU stát zdarma a bez rozptylování se rodinou výzkum.

V 11/1937 byl převezen do Leningradu, kde byl ve zrychleném soudním řízení zastřelen ( mj. odmítl odhalit úkryt hlavy sochy Sv. Sergeje Radoněžského, kterou chtěli bolševici zničit, hlava sochy se skutečně zachránila ).

Martensův syn Wilhelm stál v čele 1943 založeného Výboru Free Germany, jehož úkolem bylo zapojit německé válečné zajatce do boje proti Hitlerovu Německu po boku RA.

Dcera Martensova asistenta Kertta Nuortevová /1912-1963/, provdaná za člena Finských Rudých gard,  byla 1937 v Moskvě zatčena pro „ vlastizradu „ ( otec „ náhle „ zemřel 1929 ) . Po dvou letech vězení byla odsouzena ke 3 letům gulagu. V 12/1941 ji NKVD navrhla, že by se z gulagu mohla dostat, kdyby prošla zpravodajským výcvikem a byla by vysazena na FS území, tak jako byli její dva bratři ( neřekli jí, že byli ve FS krátce po výsadku zatčeni a popraveni ).

Byla ve FS vysazena v 3/1942, měla za úkol dodávat zprávy o německých jednotkách ve FS.

Výsadek se nepovedl, byla vysazena 100 km od místa určení, spadla s padákem na borovici a poranila si nohu. S vysílačkou se ukryla ve stodole, a jedla suchary a čokoládu s ruským obalem, který ve stodole pohodila - byla zde nalezena i ruská mapa jižního FS a rtěnka, která prozradila, že výsadkářem byla žena. Krásnou a elegantně oblečenou ženu svezl do města Vihti na kole mladý chlapec, policie ji již hledala, ale chlapec ji popsal tak, aby ji nenašli.

Měla dva kontakty – na prominentního politika Vaino Tannera /1881-1966/ a bolševickou agentku Hellu Wuolijoki, která ji pomohla k práci pomocnice v kosmetickém salónu v Helsinkách - její identita byla odhalena v 9/1942 poté, co v místní prádelně nechala tašku s vysílačkou, počkali si, až se pro ni vrátila, a zatkli ji.

Při výsleších dlouhé měsíce mlčela, promluvila, až když vyšetřovatel přivedl na výslech důvěrného přítele jejího otce, komunistu, jenž spolupracoval s FS policií, a přesvědčil ji, že je Stalin zločinec, jenž zničil komunismus. Zhroutila se, a přiznala všechno, poté se 2 měsíce léčila na psychiatrii.

Po jejím přiznání bylo zatčeno 11 osob, včetně Helly Wuolijoki, která dostala doživotí, osoba, která Kerttu ukryla, dostala trest smrti, a trest smrti dostala i Kertta, ale bratranec jejího otce dosáhl toho, že byl výkon trestu odložen, místo toho skončila na psychiatrii.

1944 se musela znovu léčit na psychiatrii, koncem války jí bylo nabídnuto, že může emigrovat na Západ, ale rozhodla se pro SU, kam tudíž byla deportována, a obratem poslána do Kazachstánu, kde byla 1947 odsouzena k 10 letům gulagu, po propuštění 1954 vystudovala stavební inženýrství, 1963 v Karagandě „ náhle“  zemřela, údajně na meningitidu.

Arvo Tuominen /1894-1981/, finský komunista z chudé rodiny, 1918 se postavil se na stranu finských Rudých gard, skončil v ÚV finské KS, která vlastizrádně vyzvala finské dělníky, aby se v konfliktu s Ruskem o Karélii postavili na ruskou stranu … Byl proto zatčen a odsouzen do vězení, z kterého byl 1926 podmíněně propuštěn.

Kominterna jej 1933 povolala do Moskvy, kam dorazil přes Švédsko. V Moskvě byl jmenován gen. tajemníkem finské KS a tajemníkem prezidia Kominterny – Stalinovy čistky tak zažil z prvé ruky.

1938 mohl vycestovat do Švédska, ale o rok později mu bylo nařízeno, aby se vrátil do Moskvy – měl se stát premiérem komunistické vlády Finské demokratické republiky, kterou Stalin vytvořil v Moskvě, aby jí po své vojenské agresi přenesl do Finska.

Viz mé články o Stalinově agresi proti Finsku, mj.. Finsko III, letecká bitva o Helsinky - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

+

Ruská agrese proti Finsku 1939/40 II. - Andrea Kostlánováhttps://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Tuominen v době Stalinovy agrese proti Finsku nadšeně očekával bleskové vítězství RA, ale když nepřicházelo, a Sovětský svaz byl vyloučen ze Společnosti národů jako agresor, začal být opatrný a své styky s Kremlem ukončil.

Začal ve Švédsku psát protisovětské články. Do Finska se vrátil až 1956, vydal zde protisovětské Paměti, stal se členem sociální demokracie a pro finskou KS největším zrádcem.