Dožínkové slavnosti v české lidové kultuře

Slavnosti po ukončení žní představovaly nejen oslavu, ale také svého druhu odměnu za dobře vykonanou práci. Doklady o nich máme v českých zemích již ze středověku, v rozvinuté podobě jsou popsány zejména na venkovských panstvích od sklonku 18. století, kdy se protnuly s osvícenským zájmem šlechty o poddaný lid a selskou, rustikální kulturu. To se projevilo například i v aranžmá selských dožínek při pražských korunovačních slavnostech v letech 1791 a 1836.

Dožínkové slavnosti si lze těžko představit bez obilného věnce. Věnec se v lidové obyčejové tradici objevuje při mnoha příležitostech. Podle etnografky Evy Večerkové je mu přikládána ochranná moc, což má kořeny ve staré víře v ochrannou sílu kruhu i některých rostlin. Obřadní předání věnce z posledních klasů obilí majiteli statku je jádrem dožínkové slavnosti. Nejrozšířenější typ věnce má kruhovou formu. Kolem základny z prutu nebo povřísla jsou ovinuty obilné klasy doplněné stuhami a květy. Věnce děvčata splétala ze žita, pšenice, pohanky, ovsa a prosa, zdobily je makovicemi, lískovými oříšky a přírodními či umělými květy.

Současné dožínky představují pestrou směsici tradičních projevů a nových forem zábavy. Jádrem zůstává předání věnce, jeho žehnání při děkovné mši v kostele, slavnosti lákají na vystoupení a průvody folklorních souborů, pořá¬dají se i výstavy zemědělských výrobků a techniky. Tradice je svým způsobem stále živá a to je moc dobře.