Vojnu na dobu neurčitou trávili „nepřátelé státu“ otrockou prací v dolech a na stavbách u Pomocných technických praporů (PTP). Vznikly před 70 lety a dřina v nich nebyla žádná legrace, jak popisuje román Černí baroni.
Žili v zavšivených chlívcích. Natěsnáni jako sardinky spali na palandách ve třech patrech nad sebou. Často neměli toalety a umývárny. Umírali při neštěstích v hlubinných dolech, po těžkých úrazech na stavbách odcházeli domů jako mrzáci. Řada z nich „ztvrdla“ na vojně protizákonně tři a čtvrt roku místo obvyklých dvou let.
Říkalo se jim pétépáci nebo černí baroni podle barvy na výložkách uniforem. Armáda je považovala za podřadné vojáky. Nesměli nosit zbraň a měli jedinou, a sice nejnižší hodnost. Vojíni.
Od 1. září 1950 do 1. května 1954 sloužili u Pomocných technických praporů (PTP), založených rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Jejich velitelé jim slibovali, že se z pracovních táborů dostanou jen „nohama napřed“.
Paměť národa zachytila vzpomínky na službu u PTP, s nimiž se svěřili dva šlechtici, syn soukromého zemědělce, člen řeholní společnosti salesiánů, duchovní a také sudetský Němec, jehož bratr utekl z Československa na Západ.
Bydleli mimo kasárna v zavšivených chlívcích
Jejich zážitky se velmi liší od převážně komických příběhů v knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni. Autor totiž popisuje vojenskou službu v Technických praporech, které v roce 1954 nahradily PTP a kde nepanoval tak otřesný režim.
Někteří pamětníci srovnávali úmornou dřinu a mizerné podmínky u PTP s válečným nasazením na nucené práce v nacistickém Německu. Koneckonců, mnoho pétépáků „kroutilo“ vojnu ve stejnokrojích zabavených po válce hitlerovskému wehrmachtu.
Pavel Konzal se připravoval na řeholní život v klášteře redemptoristů. Při Akci K v dubnu 1950 byl zatčen a internován. K PTP narukoval 2. září 1950 k maďarské hranici do Komárna s dalšími 300 nováčky. Prapor PTP se skládal z devíti rot a dvě z nich vytvořili velitelé z farářů. „Veleli nám tam maďarští důstojníci. Nejdříve jsme se učili pochodovat, v nesnesitelných vedrech oblečení v kabátech,“ řekl Paměti národa Pavel Konzal. „Učili jsme se zpívat pokrokové písně a po třech nedělích byla přísaha.“
Pak takzvanou farářskou rotu převeleli do severočeských Podbořan. Tam pétépáci předělávali kasárna. „Od ostatních vojáků nás odděloval ostnatý drát a do jídelny jsme směli, až když odešel poslední voják,“ popsal poměry v Podbořanech Pavel Konzal.
„Bydleli jsme v baráku o čtyřech místnostech a muselo se tam vejít sto padesát lidí. Spali jsme na palandách ve třech patrech, nebyla tam umývárna ani toalety. Budovali jsme je za pochodu.“
Farářská rota dřela pro totalitní režim také ve slovenské Banské Bystrici a ve Zvolenu. „U Bánské Bystrice se budovalo letiště Tri Duby, my jsme tam stavěli vily pro důstojníky,“ upozornil Pavel Konzal.
„Bydleli jsme za zdmi kasáren v takových zavšivených chlívcích. Sami jsme si vařili, abychom nechodili do kasáren mezi běžné vojáky. Byli mezi námi ale naštěstí skvělí kuchaři a dělali nám perfektní jídla. Navíc jsme měli výborného velitele, nadporučíka, který byl u PTP za trest. Dával nám tedy pokoj.“
K dvěma letům vojny mu přidali 16 měsíců
Po práci museli pétépáci na socialistické školení. Instruktoři s nízkou inteligencí ale neuměli učební materiály ani pořádně přečíst. „Tak je předali jednomu knězi, aby nás školil. Jenže nás učil něco jiného,“ dodal Pavel Konzal. „Naši nadřízení byli slovenští Maďaři a nerozuměli ničemu z toho, co nám říkal.“
Pavel Konzal má z vojny u PTP rovněž překvapivě příjemné vzpomínky. „Jednou se nás zastal nějaký generál, bývalý kněz,“ prozradil. „Ve volných chvílích po práci na stavbách jsem neoficiálně vystudoval čtyři semestry filosofie. Přednášeli ji bratři redemptoristé a zkoušeli mě faráři – jezuité. Studijní materiály jsme skrývali na stavbách, protože nás každou chvíli šacovala vojenská kontrarozvědka.“
Komunistický režim Pavla Konzala mořil u PTP čtyřicet měsíců, k základní dvouleté službě mu protiprávně přidali mimořádné a mnohonásobně prodloužené vojenské cvičení.
Černí baroni umírali hlavně v dolech
Pomocné technické prapory se dělily na lehké a těžké. První posílala armáda hlavně na stavby, druhé do hlubinných a povrchových uhelných dolů.
Syn statkáře Bohumil Řehák narukoval jako voják-horník do Karviné. Musel se tam vyrovnat s ohavným pracovním prostředím, porušováním bezpečnostních předpisů a mizivou ochranou zdraví „robotujících“ pétépáků.
Výsledkem byla velmi vážná zranění a někdy i úmrtí. Bohumil Řehák zaplatil za práci v dolech těžkým a doživotním poškozením zraku.
V roce 1952 se v útvarech PTP stalo 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2 790 středních a lehkých zranění, uvádí Wikipedie. Nejvíce se na nich podílela otrocká práce v černouhelných dolech na severní Moravě.
Černí baroni dostávali za svou práci mzdu, zatímco ostatní vojáci směšný žold. Pétépákům proto záviděli. Ale víceméně zbytečně.
Odmítl dobrovolnou směnu, strčili ho do sloje
Bohumil Řehák na konto svého výdělku uvedl: „Skutečně za nás platily Ostravsko-karvinské doly jako za havíře. Ovšem jen když se plnil plán. Ale dostali jsme jenom část peněz a platili jsme si z nich bydlení, stravu, důstojníky i péči armády o nás vojáky. Takže nám mnoho nezbylo.“
Pétépáci si museli povinně spořit. Peníze jim šly na vkladní knížku. Pak přišla měnová reforma a za každých padesát uložených korun dostali pétépáci pouhou jednu korunu.
„Pracovali jsme, jako se tehdy pracovalo, o sobotách, ale navíc ještě dvě neděle v měsíci,“ uvedl Bohumil Řehák. „Někdy nám vyhlásili ,dobrovolnou‘ směnu. Tehdy byla válka v Koreji, tak se vydělávalo na nějaké letadlo, že se koupí severním Korejcům (komunistická část rozdělené země – poznámka redakce). A můj kamarád Rathouský na dobrovolnou směnu odmítl nastoupit. Šel kvůli tomu do basy a dali ho do šedesáticentimetrové sloje! Vrátil po třech letech s tuberkulózou.“
K PTP poslali rovněž Otto Brádlera z Jablonce nad Nisou. Pocházel ze smíšeného německo-českého manželství. K černým baronům ho zařadila zřejmě skutečnost, že jeho bratr emigroval z komunistického Československa do kapitalistické západní Evropy. Stejně jako Pavel Konzal protrpěl na vojně víc než obvyklých 24 měsíců. Lampasáci mu ji prodloužili o dalších sedm měsíců.
Úvodem čekalo vyučeného elektrikáře zahanbující ostříhání dohola v kasárnách v Komárně a navlékli ho do uniformy po Němcích. U PTP vystřídal Otto Brádler štace v Jihlavě, Lešanech a Hradci králové. V jeho jednotce se mísili faráři s kriminálníky, studenti se sedláky.
„Denní režim nám rozplánovali na minutu a nebyla v něm ani chvilka volna. Od šesti do čtrnácti hodin jsme dřeli na stavbě nebo kopali základy,“ poznamenal Otto Brádler. „Po úmorné práci nás čekalo čištění bot, oděvu a odchod na oběd. Odpoledne školení nebo vojenský výcvik, pochopitelně beze zbraní.“
Na vycházky pétépáci směli jenom v případech, pokud plnili extrémně přísné pracovní normy. Podle Otto Brádlera jim nezůstávalo mnoho času na odpočinek, poněvadž tehdy byly ještě pracovní soboty. „Někdy jsme dělali i v neděli. Často jsme chodili na brigády, třeba na vykládání vagonů,“ dodal.
Soka v lásce poslal funkcionář KSČ k černým baronům
Pracovní podmínky a zdraví vojáků u Pomocných technických nikoho nezajímaly. V Lešanech například rozbíjeli opuku bez rukavic nebo ochranných brýlí. „Při nárazu krumpáče do kamene násada vibrovala tak, že se nám dělaly mozoly nejen na dlaních, ale až mezi prsty,“ upozornil Otto Brádler.
„Během vojny jsem zažil i epidemii paratyfu. Nemocné neposlali do nemocnice, ale jenom je odsunuli do karantény, aby nenakazili ostatní. Naši nadřízení se nestarali o nemocné lidi. Trápil je jen nedostatek pracovních sil a nesplněné normy, protože přicházeli o prémie.“
Jan Vývoda, syn majitele ševcovské dílny, se dal po druhé světové válce k řeholní společnosti salesiánů. Podobně jako mnoho dalších mladých duchovních putoval na začátku 50. let na vojnu k PTP.
„Byl to vlastně takový vojenský pracovní tábor, kde se vůbec nejednalo o obranu vlasti,“ svěřil se Jan Vývoda. „Našimi zbraněmi byly krumpáč a lopata.“
Na vojně pracoval v kamenolomu, na stavbě železniční trati, v lesích či na stavbě silnic a tak dále. „Někde nemohl člověk z práce odejít, dokud nesplnil normy. Dělaly se tak tvrdé, abychom je nezvládli,“ konstatoval Jan Vývoda. „Když se vysoké normy splnit nedaly, ani jsme se o to nesnažili. Kdo nepracoval na sto třicet procent, nedostával pak peníze.“
Jednou z mála věcí, z nichž Jan Vývoda čerpal u PTP sílu, byly tajné bohoslužby. Konaly se v noci a duchovním se je vždy podařilo před veliteli utajit.
Mezi černými barony se podle něj člověk mohl ocitnout i z prapodivných důvodů. „Jeden mladík se tam dostal třeba tak, že se jeho milá líbila synovi jednoho vysoce postaveného komunisty,“ vysvětlil Jan Vývoda. „Syn si postěžoval otci, že nemá k vytoužené dívce přístup, a tak otec poslal nepohodlného mladíka k PTP.“
Ani Jan Vývoda se nevrátil z vojny za dva roky. Prodloužili mu ji na čtyřicet měsíců mimořádným vojenským cvičením. Během něj nevěděl, jestli vůbec se ještě někdy podívá domů. „Velitelé nám často vyhrožovali, že jsme v likvidačním táboru, odkud se zkrátka živí nedostaneme,“ uvedl Jan Vývoda.
Šlechtici s krumpáči
Pomocné technické prapory si mohl dávat do životopisu také hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Narodil se v Boskovicích v roce 1929 a francouzské kořeny jeho rodu sahají až do 14. století.
Před nástupem na vojnu se Hugo naučil kulhat a chodil o holi. Vyhnul se tak odvelení do uhelných dolů a u PTP pracoval ve stavebnictví. Na dva a půl roku u černých baronů vzpomněl občas i v dobrém. „Potkal jsem pár kněží, kteří byli skvělými společníky,“ dodal hrabě.
Další šlechtic, hrabě Theobald Czernin, dělal během služby u PTP hlavně výkopy. „Bylo to dost tvrdé,“ poznamenal. „Nastoupil jsem do Zdechovic u Přelouče. Během přijímače uteklo šedesát vojáků. Dostali vojenského prokurátora nebo vysoké kázeňské tresty.“
Hrabě si vzpomněl, že jeden Pražák rukoval k PTK kvůli ustavičným útěkům osmkrát. „Vojnu u PTP jsme si opravdu ‚užili‘. Naši oficíři, kapitáni, byli vesměs bachaři z Pankráce,“ podotkl Theobald Czernin. „Místo vězňů měli nás, a tak řádili dál.“
Theobald Czernin potkal u PTP zajímavého důstojníka. „Ve Zdechovicích u Přelouče byl velitelem praporu major Kadeřábek, pocházel ze Strak a byl ve druhé světové válce v naší zahraniční armádě v Anglii,“ uvedl Theobald Czernin. „Do Prahy přišel jako pěšák. Přežil všechno, i komunisty. Chtěli ho degradovat, ale nakonec to neudělali. Jeho postavení v praporu PTP jsem mu nezáviděl.“
Služba u PTP se v mnoha případech táhla s černými barony i po propuštění do civilu. Komunistický režim je bral automaticky jako nepřátele, což jim ztrpčovalo život a připravovalo je o šanci na odpovídající společenské uplatnění. Pétépácká minulost dopadala i na jejich děti. Například syn Otto Brádlera přišel po ukončení vysoké školy kvůli špatnému kádrovému posudku svého otce o šanci na dobré zaměstnání.
Vojáci jako otroci až do roku 1989
Systém otrocké práce vojáků přetrvával v různých podobách až do pádu komunistického režimu v roce 1989.
Vojáci Československé lidové armády se tak například v příšerných podmínkách podíleli i na stavbě pražského metra, protože se spěchalo s termínem dokončení. Ale také na výstavbě jaderných elektráren, přehrad či třeba pražského Kongresového centra.
Branný zákon až do roku 1989 umožňoval využívání vojáků v národním hospodářství. Každoročně tak byli například nasazováni na žně či sklizeň brambor.