Běloruský deník: Trauma hned na letišti a pak moře štěstí dvou tet s kufry na kolečkách
Rozhodování to bylo těžké. Nervy napjaté. Zodpovědnost obrovská, strach přiměřený. Jak jsme jeli do Běloruska, abychom zkusili odlišit pravdu od lži a nadšení od reality a potkali se s kolegy, kteří ani za velké peníze už nechtějí sloužit režimu Alexandra Lukašenka.
Rozdělili jsme se už v letadle. Ujistili jsme se, že nic zakázaného, neetického, či dokonce nezákonného nečiníme, a shodli se na tom, že zabránit nám dívat se kolem sebe a naslouchat nemůže nikdo.
Za pár hodin jsme zjistili, že může.
Polovina účastníků naší výpravy skončila úplně jinde, než chtěla, a polovina prožila trauma, jaké zažívá člověk, který se loučí s přítelem a bojí se, aby to náhodou nebylo navždy.
Vlídní pánové na druhém konci drátu
Prezidentské volby v Bělorusku nás s fotografem Gabrielem Kuchtou lákaly už od května. Řádně jsme dávno před termínem požádali běloruské ministerstvo zahraničí o akreditace, mají systém hezky propracovaný, takže funguje online. Zaslali jsme fotografie, žádost podepsanou vedením redakce… a čekali.
Z dob svého působení v zemích bývalého sovětského bloku vím, že čekání může být „na věčné časy“, a tak jsme zahájili bombardování úřadů s pomocí telefonů, e-mailů, chatů.
Odpověď zněla nadějně. K udělení akreditace je prý nezbytné, aby se sešla speciální komise, a ta se sejít zatím nemůže, neboť svět zachvátila pandemie koronaviru. Bělorusko rovněž. Zrádný virus dokonce překonal i prezident Alexandr Lukašenko. Nicméně máme zavolat následující týden.
Zákon je zákon a Bělorusové na vydávání akreditací pro zahraniční novináře mají zvláštní usnesení z prosince 2008. A v něm se praví, že odpověď dostane žádající novinář nejpozději do 20 dnů.
Nedostali jsme nic. Volby se blížily a nás přemohlo smíření se s tím, že je budeme sledovat z Prahy.
Nepomohl nám ani běloruský konzul v ČR, který sice přispěl cennými radami, jako že pokud získáme vízum, můžeme jet i autem, pokud vízum nechceme, musíme letět, ale jinak se do akce příliš zapojovat nechtěl. Napsali jsme i prezidentské kanceláři v Minsku a ministru zahraničí Makejovi, který prý má novináře docela rád.
Do prezidentské kanceláře naše žádost vůbec nedošla – prý ji nelze doručit. Ministr zahraničí neodpověděl.
Těsně před volbami 9. srpna nám Správa informací a datové diplomacie ministerstva zahraničí z Leninovy ulice 19, kde v Minsku sídlí, sdělila, že komise se asi už do hlasování sejít nestihne.
Proč tolik podrobností z novinářské kuchyně? Protože je třeba říct, že jsme udělali všechno proto, abychom vyhověli požadavkům běloruského státu.
A pak, když se večer po volbách vzbouřily proti jejich oficiálním výsledkům a údajnému zdrcujícímu Lukašenkovu vítězství tisíce lidí, jsme zapochybovali, zda bezmezná poslušnost režimu, který sám svá pravidla porušuje, je správná.
Když v noci a následující den těžkooděnci mlátili a kopali do lidí tak, že praskání žeber bylo slyšet až v Praze, koupili jsme si
