V roce 1996 se Pardubice zachránily v extralize. Potácely se na dně. V létě přišel do klubu Miloš Říha, který do té doby nikdy žádný tým v nejvyšší soutěži nevedl. Mladá parta vyletěla do semifinále. „Byl jsem u toho, když přišel z Přerova a byl trenérský ucho, najednou měl poprvé v ruce nejvyšší soutěž,“ aspoň lehce se při vzpomínce na staré časy usmál brankář Libor Barta. On a Dušan Salfický se pod Říhou střídali. Tehdy dost netradiční točení gólmanů jim nevadilo.
Dušan Salfický se zprávu o smrti Miloše Říhy dozvěděl ve chvíli, kdy sledoval trénink svého syna. Nálada? Pod psa. Na první sezonu pod vyhlášeným bouřlivákem si ale vzpomněl hned: „Vrátil jsem se ze zámořské juniorky, byl v Česku na vojně a měl tady další takové anabáze, v Pardubicích jsem moc nechytal. Miloš mi dal šanci. Mohl jsem se odrazit do budoucí kariéry. Pro mě to byl jeden z klíčových trenérů mé kariéry.“
Salfickému bylo 24 let, odchytal tehdy 21 zápasů, Libor Barta je o pět let starší a v akci byl ve 35 případech. „Miloše jsem měl vždycky moc rád a je mi strašně líto, že odešel. Bohužel, bohužel...,“ zasáhla smutná zpráva i Bartu.
Oba gólmani si museli stejně jako celý tým zvyknout, že najednou vletěl do kabiny uragán Říha. „Emotivní člověk, tady není o čem. Vzpomínám, jak mě celé léto v roce 1996 péroval a nenechal na mně niť suchou. Říkal jsem si, že končím, protože ten trenér mě nemá rád. Jenže on se ze mě snažil vyždímat maximum. A dá se říct, že to se mu povedlo,“ viděl pak Salfický. „Dal k tomu i tu druhou stranu, kdy se uměl smát od ucha k uchu a bavit celou společnost. Tohle bylo jeho kouzlo. Zvedl hlas a všichni jsme byli v pozoru. Ale druhý den jsme se všichni smáli a bavili,“ dodává současný sportovní manažer Pardubic.
Bartovi Říhův přístup sedl: „Upřímně, když jste ho poznali, jak jsem Miloše poznal já, věděli jste, co od něj můžete čekat. A když vás seřval, věděl proč. A vy jste to věděli taky. Dokázal taky pochválit, vyburcovat tým. Byl to pan trenér.“ Za Říhou pak odešel do Slovanu Bratislava, kde spolu v roce 2005 vyhráli slovenskou extraligu. „My si na začátku v Pardubicích dali hned nějaký pravidla, která jsme oba respektovali. Udělal model se střídáním gólmanů, který by asi fungoval ve víc mužstvech. Nejste ani jednička, ani dvojka, to nebylo vůbec špatné. S klukama jsme se točili, nejdřív se Salfou, pak s Adamem Svobodou. Mohl si to s námi dovolit, protože jsme si prostě sedli,“ vzpomíná Barta.
Ví, že Říhu bylo snadné nesnášet. Kvůli jeho prudké povaze, nebo za jeho vystupování. Někomu zkrátka nesedělo. Libor Barta na něj ale měl svůj pohled: „Je to zvláštní. Někdo na něj bude nadávat a pamatovat si ho jako arogantního trenéra. Svým způsobem tak občas vystupoval a někdy se i choval. Ale on byl ve skutečnosti úplně jiný, neřeknu na něj jediné špatné slovo, nikdy mi nepodrazil nohy. Jedna z těch věcí, proč jsem si ho tak vážil, že si nehrál na nějakého velkého šéfa. Byl vždycky stejný, normální a veselý chlap.“
Libor Barta i Dušan Salfický jsou rádi, že se Říha aspoň v závěru trenérské kariéry dostal na reprezentační lavičku. „Byl to skvělý trenér. Pro hráče je reprezentace velké ocenění, pro trenéra taky. Jsem rád, že se na lavičku v historii národního týmu taky postavil,“ dodal Salfický. „Jen ho tam mohli nechat déle, když se mu dařilo,“ myslí si Barta.
Neskrýval, jak ho odchod oblíbeného trenéra zasáhl. Už jednu bolestivou ztrátu Barta prožil, tohle je další. „Když po první sezoně odešel Dušan, dorazil do Pardubic Áda Svoboda a spolu jsme si totálně sedli, byl můj druhý syn a je pryč. Ádu jsem tak bral, začínali jsme spolu v Brně, on byl za mnou jako osmnáctiletý kluk, pak jsme spolu měli výbornou spolupráci v Pardubicích. Teď tady už ale není ani Áda, který zemřel před rokem, ani Miloš. To bolí a bolet bude pořád.“
