Vítěz Lukašenko a vítězící majdan

Ve skutečnosti ale vše teprve začíná…

Už druhý týden se opozici nepodařilo vytvořit v Minsku situaci nebezpečnou pro státní moc. Policie a nezávislí pozorovatelé hodnotí množství demonstrujících, kteří vyšli na výzvu opozice do ulic, jako zhruba ¾ až 2/3 počtu účastníků o minulém víkendu.

Útok na vládní/veřejné budovy se také nekonal. S přihlédnutím k tomu, že opozice měla týden na přípravu svých akcí a na mobilizaci svých lidí, lze konstatovat, že běloruský majdan zjevně ztrácí dech. To ale neznamená, že Lukašenko definitivně zvítězil. Pro něj vše teprve začíná…

Připomínám, že ještě před začátkem nynějších vystoupení jsem podle protiruských prohlášení běloruského prezidenta v předvečer voleb psal, že Lukašenkovi se nejspíš podaří potlačit vystoupení připravená proti němu. Prohrát mohl jen v případě hromadné zrady „siloviků“*), nebo že by se stal obětí politické vraždy. Tenkrát jsem psal, že běloruský majdan musí být proveden ve formátu blitzkriegu (3 dny až týden). Pouze v tom případě měl naději na úspěch. Pokud opozice nedokáže uchvátit moc jedním omračujícím úderem, tak se státní moc vzpamatuje, vyhodnotí situaci, uvidí, že síly majdanu jsou velmi omezené, a potlačí je.

K tomu v podstatě také došlo, hlavní krize běloruské moci připadla na 3.-7. den protestů. Protože ale opozice tehdy situaci dovést do vítězného konce nedokázala, začal Lukašenko postupně přebírat iniciativu. Mimochodem, pokud masová zrada je v dnešních podmínkách už pochybná (majdan prohrává, a stimul k přeběhnutí na jeho stranu mizí), pak možnost politické vraždy jako metody odstranění Lukašenka a dezorganizace mocenského systému zůstává zachována.

To ale není hlavní hrozba pro vládu Alexandra Grigorjeviče. Hlavní a neodstranitelnou fatální hrozbou je on sám, jeho politika v posledních patnácti až dvaceti letech. Připomínám, že svůj majdan si Lukašenko vypěstoval úplně sám. Na rozdíl od Janukovyče dokonce neměl ani svoji nacionalistickou rezervaci Halič. To Lukašenko rozštěpil jednotu příklonu běloruské společnosti k integraci s Ruskem, když podporoval a rozšiřoval ideologii „litevství“. To lukašenkovská masmédia po desetiletí stavěla „čisté“, „pracovité“. „evropské“ Bělorusko proti „špinavému“, „rozvrácenému“, „oligarchistickému“ Rusku, které i ve snu vidí, jak Bělorusům sebere MAZ, BelAZ, MZKT a Belaruskalij**) a které se nedokáže uživit bez běloruských brambor a mléka.

Nakonec Lukašenko dosáhl svého. Jako protiváha proruským náladám většiny se v běloruské společnosti vytvořil a rychle rostl proevropský klastr (rekrutující do svých řad převážně mládež, tedy orientující se na budoucnost). Tito lidé vidí budoucnost Běloruska v Evropě a z nějakého důvodu jsou si jisti, že i Evropa v extázi sní o svém slití s Běloruskem. Co je ale hlavní, oni zásadně nevidí v čele „evropského Běloruska“ Lukašenka. Naopak nejsou proti jeho vydání soudu a doživotnímu trestu.

Těchto lidí je v běloruské společnosti už dost a bude jich stále víc. Přitom zkušenost posledních několika let ukazuje, že katastrofické politické změny vyvolané změnou společenských priorit mohou proběhnout náhle.

Situace se mění během velmi krátké doby. Státní moc často nestíhá nejen zareagovat na tyto změny, ale ani je zpozorovat. A ani polská rozvědka krmící minský majdan se svou agenturou v orgánech běloruské státní moci nikam nezmizela. Naopak teď vytahuje svoje agenty zpod úderů a bude pracovat na destabilizaci Lukašenkovy vlády dál.

Lukašenko dokázal potlačit majdan (nebo skoro potlačit, protesty budou nějakou dobu pokračovat). Ale běloruský prezident nemá perspektivu. Jím vypěstované síly majdanu se budou upevňovat a dříve či později budou silnější než státní moc.

Jediným pro Lukašenka dostupným způsobem, jak zachovat už ne vlastní moc, ale svůj politický význam, a stát se zasloužilým a váženým penzistou je prudce změnit kurs posledních let a začít integraci do projektů společných s Ruskem, a to v maximálně vysokém tempu. Tento kurs si vyžádá komplex ekonomických (adaptujících běloruského hospodářství k ruskému) a politických reforem (demontujících mechanismus Lukašenkovy osobní moci).

Na jedné straně tyto reformy prudce zvýší možnosti Ruska ovlivňovat běloruský informační prostor a politické prostředí. Proruské síly v Bělorusku se dokáží zorganizovat a stát se podstatným faktorem politického života. Na straně druhé, nový hospodářský a politický systém je pro Lukašenka nepřijatelný především proto, že v takovém režimu on řídit neumí ani nechce. Z toho plyne, že prezident Běloruska bude muset odejít z aktivní politiky v závěrečné etapě reforem. Ale odejde se ctí a zajistí své zemi budoucnost.

Alternativou je varianta předpokládající návrat k dosavadní politice balancování mezi Ruskem a Západem. Ta povede k rychlému krachu běloruského hospodářství – Rusko už dávno dalo na vědomí, že mu už nevyhovuje spolupráce ve formátu „peníze výměnou za úsměvy“. Odmítnutí integrace rychle přivede Bělorusko k práci „na obecných principech“, ale v takových podmínkách většina běloruských podniků prostě nebude na ruském trhu konkurenceschopná (stejně tak na ostatních).

Těžká hospodářská situace jen přispěje k růstu sil majdanu a navíc podkope pozice vlády. Převrat v důsledku dalšího majdanu v takovém případě jen udělá tečku za záležitostí s „evropskou integrací“ Běloruska. V tom případě ale Lukašenko může spoléhat na spokojené stáří stejně marně, stejně jako Bělorusko na rozkvět.

Zatím Lukašenkovo počínání na základě potlačení (nebo skoropotlačení) běloruského majdanu na optimismu nepřidává. Čistka v řadách byrokracie od polské agentury provedena není. Přeběhlíkům z novinářského sboru (ze státních médií) bylo oficiálně odpuštěno a mohou se vrátiti na svá pracoviště (přejí-li si). Lze očekávat, že se Lukašenko svou rostoucí závislost na Rusku tradičně pokusí kompenzovat zesílením prozápadní rétoriky.

Dokonce i politicko-technologická pomoc Ruska může přidat skvrnu na Lukašenkově politické reputaci. Ono se zvenčí může zdát, že osvojit si tyto technologie dokáže každý. Teď se Lukašenko bude ptát svých novinářů a technologů: To jste nemohli vymyslet heslo „Lexa je s námi“? Kvůli tomu jsem si musel napsat o experty z Moskvy?

A vůbec mu nedojde, že skutečně nemohli. V běloruském politickém systému je jinak nastaven výběr do klíčových pozic. Přemýšlet je tam nebezpečné – je nutné milovat „Baťku“. Tito lidé nejsou seřízeni na iniciativu, ale na pečlivé plnění příkazů.

Lukašenko se ale bude domnívat, že teď už tuto formu práce umí (přičemž osobně), vytáhl z Putina jeho politicko-technologické tajemství, a teď může, dle své vůle, organizovat a rozpouštět majdany. A tak Rusko opět až tak moc nepotřebuje. A ono se opět stává hlavní hrozbou baťkově moci (přinejmenším z jeho vlastního hlediska).

Pokud by se Alexandr Grigorjevič dokázal klidně rozloučit s mocí, pak bych doufal, že pochopí celou zhoubnost pokračování „mnohavektorního“ zaměření a že půjde cestou urychlené integrace v rámci Svazového státu, Eurasijského ekonomického svazu a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Lukašenko si ale sám sebe nedokáže představit bez moci, a nedokáže si představit, že by Bělorusko řídil někdo jiný. Tyto jeho charakterové rysy jsou velmi známé pro síly v jeho okolí, které ho, rukou svornou a nerozdílnou s polskou rozvědkou, přivedly k nynějšímu majdanu. A tak budou dál hrát na těchto strunách Lukašenkovy duše s cílem dovést ho k dalšímu majdanu, který se vynasnaží připravit lépe.

Napoleon tvrdil, že ve válce roku 1812 v Rusku vyhrál všechny bitvy. Tvrzení to bylo sporné, ale dokonce, i pokud by tomu tak bylo, válku stejně prohrál – a jen to je důležité. A Lukašenko je v podobné situaci. Může vyhrávat proti majdanu jednu bitvu za druhou, ale konečný výsledek je dán: Buď bude reformované Bělorusko rychle rozvíjet integraci s Ruskem, nebo „poevropštění“ Bělorusové budou žít hůře než Ukrajinci.

*) Silovici – příslušníci ozbrojených složek, justice a zbrojní průmysl
**) MAZ, BelAZ – státní podniky vyrábějící nákladní automobily, MZKT – Minský závod na výrobu kolových traktorů, a Belaruskalij – výrobce průmyslových hnojiv.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 200831