Jejich cesty se proťaly několikrát. „V mančaftu si vždycky dokázal udělat pořádek. Kdyby nebyl tak impulzivní, myslím, že by měl i český titul,“ míní o Miloši Říhovi bývalý útočník a televizní expert David Pospíšil (50). Poprvé ho zažil v Pardubicích v sezoně 1996/97 a pak ještě po šesti letech, kdy tým postoupil do finále play off. Krátce dělal Říhovi asistenta.
Na zesnulého kouče nedá David Pospíšil dopustit. Nebylo to tak vždycky. „Pokud jde o vztah hráče a trenéra, zpočátku jsme se dost mydlili,“ přiznává. Nebyl sám, ovšem postupně k sobě našli cestu. Scházeli se i na golfu, bývalý svěřenec i kolega moderoval Říhovy narozeninové turnaje. „Než mi vytrhnul mikrofon a já tam byl zbytečný,“ usmívá se.
Jak na Miloše Říhu budete vzpomínat?
„Byl to trenér, který nás dokázal neskutečně připravit. Po všech stránkách. Fyzicky, takticky a tak dále. Byli jsme totálně nabušení. Hlavně dokázal tým vyprovokovat, že jsme tak nějak soupeřili mezi sebou, což ještě zvedalo úroveň. Uměl nastavit klima tak, že jsme byli jeden tým a zároveň bojovali proti sobě, o svoje fleky. Nikdo neměl nic jistého. Dokaž mi, že na to máš, a já s tebou budu počítat. Když to nepředvedeš, hrát nebudeš, i kdyby ses jmenoval Gretzky.“
To všem hráčům nesedělo, viďte?
„Pytlák byl prostě osobnost. Kolikrát to vedlo i ke střetům s hráčskými osobnostmi. Ta ega se tam někdy potkávala, ale nemyslím, že to bylo neřešitelné. Vždycky se to někam posunulo a za Říhou byly výsledky. Ať je to, jak chce, on si dokázal v mančaftu udělat pořádek. Uměl ho srovnat. Taky byl strašně moc impulzivní. Nedokázal v sobě zkrotit toho lva. Kdyby se někdy dokázal proměnit v diplomata, měl by i český titul.“
Nejblíže byl v roce 2003, kdy jste s Pardubicemi prohráli finále proti Slavii v sedmi zápasech. Myslíte, že jeho výstupy na soupeře a rozhodčí byly spíš na škodu?
„Možná ano. Jenže on byl tak totálně zažraný, že ty emoce třeba úplně neovládl. Musím však říct, že jsem nepotkal moc trenérů, kteří by dokázali mužstvo tak připravit. Všechno do detailu, navazovalo to, mělo logiku, myšlenku. Uměl na určité věci reagovat. On se s tím trenérstvím v sobě musel narodit. A ta touha po vítězství to umocňovala. Kam přišel, ať do Ruska, na Slovensko, většinou hrál o špici.“
Ještě jako hráč byl Říha sám raubíř. Uměl se díky tomu pak ve vás vyznat, věděl, co na vás platí?
„Později jsem ho na chviličku poznal i jako kolega. On to odděloval. Kdysi mi řekl: ‚Dokud hraješ, patříš do mančaftu. Jakmile se staneš trenérem, už nejsi hráč a mezi vámi musí být příkop. Jinak to nefunguje. Hráči ti pokálí hlavu a budou si dělat, co chtějí. Můžete spolu vycházet, jste jeden tým, ale musí tam být odstup, který tyhle dvě pozice odděluje.‘ Tak mi to kdysi říkal, a pokud tohle člověk nepochopí, nikdy se nestane trenérem, který bude mít blíž k úspěchu.“
Tohle ovšem není jediný možný způsob, jak toho dosáhnout, ne?
„Těch cest je moc. Ovšem najednou nejsem hráč, jsem jinde, posunul jsem se jinam. Proto mi dneska docházejí některé postupy generálních manažerů a podobně, kdy to viděli jinak, než my hráči. Pak jsme je kritizovali a říkali si, že si dělají srandu, že to není možný. Jenže ono to jinak nejde. Každá pozice má svoje specifika a něco vyžaduje. Pokud se budu v roli trenéra nebo generálního manažera pořád chovat jako hráč, není to dobře.“
Na druhou stranu, Říha si během play off svého času taky barvil hlavu a podstupoval stejné rituály jako hráči…
„Ale to potvrzuje jeho slova, že jsme jeden tým. Není to o diskuzi, kdy se budu bavit s hráči, jestli je lepší jet doleva nebo doprava. Můžu však ukázat jiným způsobem, že jsem s nimi a že se za ně postavím. Tím, že pro ně zařídím věci, že trénink nějak vypadá, hráči cítí, že něco přináší a pak to přináší výsledky. To je trenérova deviza. Hráči pochopí, že společná práce někam vede, někam směřuje. Jakmile tomu mančaft věří, a to se ve většině případů stalo, pak jdou za ním.“
V sezoně 2012/13 jste Říhovi po jeho návratu do Pardubic dělal asistenta. Co jste si od něj vzal, když jste se ocitli na jedné úrovni?
„Pro mě to byly tři měsíce zkušeností, které bych jinak sbíral třeba tři roky. On byl trenérský bard, který to měl už jako rutinu, a já trošku s pootevřenou pusou koukal na věci, které dělal automaticky. Těžko se dá něco vypíchnout. Třeba to, co už jsem zmínil, že jako trenér jsem na stejné lodi, ale na úplně jiné palubě. To oddělování, protože někdo je šéf a někdo výkonný pracovník. Jako ve firmě, kde to tak taky funguje, přestože je to jedna firma.“
Nebyl Říha až příliš odměřený?
„To vždycky souviselo s tím, jak mu mančaft fungoval, jak pracoval. On se dokázal naštvat, když tomu nedával všechno. Uměl dát najevo, že je nespokojený. Třeba i tímhle způsobem. Na druhou stranu, když mužstvo drželo lajnu, jakou chtěl, dokázal pochválit, někoho vyzdvihnout. V tomhle směru rozhodně nebyl alibista.“
Ale když ne, padala v kabině omítka…
„Jo. Ovšem člověk to nemohl brát tak, že to je něco osobního, že dělá něco proti mužstvu nebo konkrétnímu jedinci. Někdy se to trefilo, někdy ne. Ale člověk to musel vnímat tak, že to nedělá proto, aby někomu ubližoval nebo ho shazoval, nýbrž proto, aby se to pohnulo k lepšímu. To byla celá alfa a omega jeho emotivních výstupů.“
Zůstali jste spolu ve spojení i později?
„Chodili jsme spolu na golf. Poprosil mě, jestli bych mu nemoderoval jeho narozeninové turnaje. A protože to byl společenskej člověk, odmoderoval jsem první tři věty, on mi vytrhl mikrofon a už jsem tam byl zbytečnej. (usmívá se) On měl rád společnost, rád se bavil a rád se obklopoval lidmi, které kolem sebe mít chtěl. Nedokázal se nudit. To ho nebavilo.“
Před dvěma lety se dočkal reprezentace, možná později, než čekal. Jak myslíte, že to prožíval?
„Bral to jako ocenění své práce. Spousta hráčů na něj má negativní názor, spousta pozitivní, spousta neutrální. Tak je to se vším a všude. Ale myslím, že práci, kterou odvedl pro český hokej a kterou se nejen tady prezentoval, byla vidět. Úspěchů, medailí, špičkových výkonů a sezon za sebou měl spoustu. Nároďáku si hrozně vážil. A chtěl s ním něčeho dosáhnout. Český hokej měl rád, přestože uměl nadávat na lidi vlevo, vpravo. Představoval si, že by to mohl udělat jinak.“
Ale ze své pozice nemohl změnit všechno, jak by chtěl?
„Myslím, že ho hodně zasáhlo a mrzelo, že už během svého angažmá u nároďáku věděl, že dál pokračovat nebude, ať udělá úspěch, nebo ne. On se vždycky snažil všechno měřit podle výsledků práce. Pokud je dobrá, není důvod něco měnit nebo ukončovat. Vlastně ještě ani neukázal, jak ta jeho práce vypadá, a už věděl, že to dál dělat nebude. To myslím, že jeho hokejovou duši hodně ranilo. Toho se nezbavil, leželo to v něm.“
Vyříkávali jste si něco ještě po letech?
„My dva spolu? Museli jsme si toho vyříkávat hodně, protože když jsme se potkali v Pardubicích, Miloš měl svoje trenérské ego a já svoje hráčské. Na to konto jsem pak odcházel do Plzně. Ale člověk přemýšlí, dochází mu, jak to vlastně bylo a že to bylo všechno zbytečné, stačilo někdy třeba ustoupit, anebo si promluvit. Jenže to je život. Mně to přineslo krásné roky v Plzni, úspěchy s Pardubicemi. Bavili jsme se o tom mockrát. A člověk je postupem času daleko smířlivější. Konstatovali jsme, že se to dalo udělat jinak. Ale je to pryč. Ve finále jsme si k sobě našli cestu.“
Kterou jste k sobě nejdřív neměli?
„Pokud jde o vztah trenéra a hráče, ze začátku jsme se docela mydlili. Jenže on byl v tu chvíli v hierarchii výš. Takže já si mohl myslet, co jsem chtěl. Bylo po jeho.“
