Budou pozitvní lidé nuceně odtaženi do karantenních taborů ze svých domovů?

Takový se 13. srpna 2020 stal postup na Novém Zélandu. Tam se totiž objevilo dohromady 13 nových nákaz COVID-19 (tzv. pozitivních lidí).

Dr. Ashley Bloomfield, tamější šéf přes zdraví, na tiskové konferenci oznámil, že berou věc velice vážně, a že je potřeba se zaměřit na izolaci lidí i uvnitř samotných domácností

https://www.newshub.co.nz/home/new-zealand/2020/08/coronavirus-all-new-zealand-s-confirmed-covid-19-cases-to-be-put-in-quarantine-facilities-from-now-on.html. 

Nově se tedy odklonili od velice populárního konceptu domácího vězení. Teda až na ty, kteří o dům díky "opatřením" státu přišli, a museli dodržovat domácí vězení na ulici nebo pod mostem.(tzv. hobo office)

Mimochodem dle odhadů se nyní v září 2020 chystá připojit mezi řady bezdomovců okolo 20-40 milionů obyvatel USA, protože tam skončils státní finanční podpora domácnostem, které kvůli koronavirovým opatřením nemají na nájem.

Ale co teda převezení nakažených do koncentračních táborů? Je to ok?

Na druhou stranu se bavíme o nemoci, která v žádná zemi na celém světě nezpůsobila kastrofu. Jistě.. někdo vám na základě "čísel" najde, že někde to bylo dramaticky jinak než minulé roky, ale jak se říká "a?". Jsou státy, které neudělali žádná opatření a vlastně si vedou "lépe" než ty země, která opatření přijala. Ale nevím. Možná už jim ty údaje opravili. Naposledy, co jsem ověřoval například Jižní Dakotu, tak tam byli fakt v pohodě.

Samozřejmě jste z našich médiích nikdy o Jižní Dakotě nemohli slyšet. Ale proč bychom měli slyšet o Jižní Dakotě? Jaký má vůbec vědecký význam informace, do jaké míry mají opatření jakýkoliv efekt? Proč by nás v tomhle směru mělo v JAKÉMKOLIV směru zajímat, jestli nezavedení zákazů vycházení z domu (což si teda nedovolili ani komanči) nebo ani roušek (ne, ani roušky neměli v Dakotě přkázané), jestli to má nějaký vliv. Jestli vůbec něco na něčem záleží? Jestli je něco s něčím podstatné? Nebo jde spíš o to, co říká známý hlas?

Tedy je otázka, jestli je v pořádku, abychom převezli nakažené do speciálních karantenních táborů? Je to ok, nebo je to už za hranou? A co o tom rozhoduje, co je za hranou? Například na Novém Zélandu je tohle denní realita. A tím myslím denní realitu v tom nejprostčím nejobyčenějším smyslu. Nikoliv v nějakém nezvyklém duchu extrémní případů, nýbrž suché nudné realitě každodenního života, který není možné trávit ani ve vlastním domě.

Kde je ta čára možného?

Pokud například... například! připustíme, že musíme nosit roušky, což je spíš takový symbolický problém, kde to vlastně končí?

Mimochodem nehrajme si na to, že kdo nenosí roušky, dostane do večera zaracha. Na tomhle visí ohromné pokuty. Ale asi není důvod, aby nenásledoval i trest smrti, protože kde je vlastně hranice ochrany zdraví obyvatel?

Proti nemoci, která vlastně neprokázala dosud nic vlastně dramatického, Rozhodně nic, co by mohlo ohrozit civilizaci. Co ale může ohrozit civilizaci celého světa velice snadno je zákaz vycházení z domu. A mě nezajímají ty melodramata, jak společnost a média postupně dospějí v závěr, že "to bude potřeba udělat znovu", protože "čísla" budou zlobivá, přestože teď si hrajem jen na roušky. 

Který nosí každý, který to má přikázaný, a nevím, proč je taková tedy zlá krev prot lidem? Já jsem dusud ani náhodou nepotkal snad nikoho, kdo nedodržuje ta nařízení, tak proč tolik lidi nadává? Možná přitahuje jinou zkušenost, ale já osobně jsem ani v jediném případě neviděl situaci, kde by někdo neměl roušku, kde to bylo povinné.

Až dnes... jedna paní ji neměla. Přemýšlel jsem, jestli jsem pochopil to 1. září správně.. nu.. .nasadil jsem si náhubek preventivně.. Později slyším paní "Já jsem kráva. Já jsem úplně stupidní kráva" říká své malinkaté dceři. "Zapomněla jsem si nasadit roušku". Myslím, že tohle bude potenciální materiál pro psychologa její dcery, jestli si tohle někdy vybaví. Matku, která se zaklíná, že zapomněla na tu důležitou věc si zakrýt obličej a udžovat si dostup od ostatních lidí, jak je normální ve zdravé společnosti.