Kundera věci odbývá žertem a nezpovídá se ze svých vin. A to lidi dráždí, říká Uhde
Na pulty tuzemských knihkupectví se ve středu dostala přelomová kniha – český překlad Slavnosti bezvýznamnosti Milana Kundery. Jde o první knihu, k jejímuž překladu do rodného jazyka dal Kundera souhlas. „Pokládám to za znamenitý román. Má pro Kunderu velmi nezvyklý tón, tu nevážnost a žertování dovedl do naprosto dokonalého tvaru,“ hodnotí spisovatelům dlouholetý přítel a dramatik Milan Uhde.
„Jsem přesvědčen, že autor se při psaní bavil. A jsem přesvědčen, že bavit se bude i dobrý čtenář, který ovšem pochopí, že někdy se ta legrace podobá příslovečné srandě v márnici,“ dodává Uhde, který knihu četl v německém překladu.
Milan Kundera si podle něj vždy představoval, že se jeho francouzsky psané knihy dočkají českého překladu: „Dlouho byl ale přesvědčen, že je musí do češtiny přeložit jedině on. Těžce se smiřoval s tím, že mu život ukázal, že na to při svých povinnostech nestačí. My jsme mu tuto jeho touhu nerozmlouvali, byť já osobně pochyboval, že to přeloží.“
„Velmi vážně se zabýval úvahou, že nechce český trh přehltit. Nechtěl, aby každý rok vycházela nějaká jeho kniha. Druhý důvod, možná ještě důležitější, byl, že on ty české texty s odstupem času pokládal za hodné dopracování a přepracovaní,“ dodává v Interview Plus.
„Představa, že Čechy trestá (nepřekládáním svých knih), je naprosto naivní a hloupá. O nic takového nešlo, bylo to jen přecenění vlastních fyzických sil a času.“
Milan Uhde
Uhde přibližuje, že Kundera česky mluví s velikou láskou a pozorností, charakterizuje ho touha po přesném vyjádření:
„Má touhou opravovat vlastní vyjádření v rozhovoru s někým tak dlouho, až se trefí do přesného významu. To je pro mě důkaz, že česky ne že zapomíná, ale že čeština pro něj je něčím, v čem vyrostl a od čeho se nejde oddělit. Kdežto francouzsky se učil,“ podotýká.
Brněnský rodák má podle něj hlubší vazbu k České republice, některým Čechům a zejména Moravanům, než se pokládá za reálné. Pro exulanta, který byl zbaven občanství, to ale bylo obtížné: „Jsem přesvědčen, že se původně vrátit chtěl. Stýskalo se mu, hlavně po některých lidech, ale nikdy to nepřiznal. Alespoň mně ne.“
Kunderovy žerty
Věra Kunderová v rozhovoru pro časopis Host řekla, že návrat do vlasti po roce 1989 nebyl možný, protože tehdejší disidenti měli z Kundery obavy – představoval pro ně prý politickou konkurenci.
„Kundera veřejně vystupoval strašně nerad. Viděl jsem ho vystupovat na řečniště na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde pronesl zásadní politický projev. Stál jsem kousek od něho a vím, že jeho tvář velmi spontánně vyjadřovala postoj ‚že já jsem zase do něčeho takového vstupoval‘. Veřejně vystupovat mu nikdy nedělalo žádnou radost,“ míní Uhde.
Vstup do politiky podle něj vylučuje i další věc – Kunderův smysl pro humor a snaha i vážné věci uvádět do komického kontextu. A právě tak se vztahuje například i k vlastní komunistické minulosti, kterou mu mnozí vyčítají.
„U určitých lidí převládá mínění, že kdo jednou byl komunista, je to hříšník, který to nikdy dostatečně neodčiní. Milan Kundera nikdy nebyl, a zejména po svém odchodu do exilu, zpovědní typ. Vždycky všechno odbýval žertem a nezpovídal se ze svých domnělých nebo skutečných vin. Po té stránce byl introvert, a to někoho dráždí,“ uzavírá Uhde.
