28.3.2024 | Svátek má Soňa


DŮCHOD: To se budem prima mít…

3.9.2020

Když tak poslouchám mediální tance okolo šesti- či pětitisícového dárku, který bych mohl dostat pod stromeček, napadá mne dávný hit, jehož refrén je nadpisem tohoto textu. Předem zdůrazňuji svou podjatost: důchod můj i důchod mé manželky je lehce nadprůměrný, ale podstatně vyšší, než byl můj nástupní plat vysokoškoláka v polovině sedmdesátých let. Nikoli inflace, ale znehodnocení československé a české koruny za ta léta bylo významné.

Pokud se celá politická scéna shodne, že je potřeba zadlužit stát dalším výdajem, aby se podpořila domácí ekonomika, koupíme si za to (a trochu připlatíme) asi pobyt na Krétě, když nám ho letos zrušili. Asi jako ten baron Prášil, když zapadl do bažiny a nikdo nebyl na blízku. Nezbylo mu, než aby se sám za vlastní límec vytáhl, jinak by byl bez cizí pomoci utonul.

Dovedu si představit vrstevníky mých dětí, nebo ty, kteří právě začínají své profesní kariéry, že jim žertování politických stran na téma starobní důchody zdaleka tak vtipné nepřipadá. Všechny ty komise, a co jich bylo, spekulovaly a přemítaly, jak komu přidat a nikde neubrat na VÝDAJÍCH, aniž by se nějak staraly o úměrné navýšení příjmů do pytlíku, z kterého se starobní důchody vyplácejí. Zvyšovat daně a odvody ze mzdy moc populární není. Ale jedno řešení by tu bylo.

Současný důchodový systém má své kořeny v devatenáctém století. Tehdy se v Evropě rodilo víc dětí, než kolik lidí dožilo věk opravňují nárok na důchod. Navíc těch, kteří byli tzv. pod penzí, nebylo v populaci tolik jako nyní. Proto mohl fungovat systém, který se v jiném podnikání nazývá „letadlo“ - dokud je víc nově vstupujících, než těch, kteří ze systému čerpají, všechno klape. Pokud ale nových hejlů ubývá a těch, kteří inkasují, neubývá nebo přibývá, systém se zhroutí. Když toto provozuje soukromník, je to trestné. Když to provozuje stát, dorovná vše ze státního rozpočtu nebo bankrotuje.

Jaké je tedy výše zmíněné řešení? Aby takové „letadlo“ dlouhodobě nespadlo, musí být stále víc, neříkejme „hejlů“, ale třeba „nově vstupujících do systému“. Třeba tak, že se podaří zvýšit porodnost. To ale narazí na „nezadatelné lidské právo nemít děti“. Takže tudy cesta asi nepovede. Zdá se tedy, že zásluhovost, jeden z pilířů, na nichž stojí konstrukce výpočtu důchodu, se musí rozrůst ještě o další parametr. Mimo výše odvodů, které dotyčný do důchodového rozpočtu odváděl, a počtu let, po která tak činil, ještě počet nikoli narozených nebo vychovaných dětí, ale výše odvodů těchto pracujících dětí do důchodového systému. A můžeme se bavit o daňové asignaci ve prospěch svých rodičů ve výši 100% odvodu do důchodového systému, nebo méně, rozhodně však tento podíl by neměl klesnout pod 80 %.

Pak má smysl hovořit o tzv. zaručeném důchodu pro všechny občany nad určitým věkem bez ohledu na to, zda a jak dlouho pracovali a jaké částky do systému odváděli. Takový zaručený důchod vyplatí stát z ostatní části daňových odvodů jak fyzických, tak právnických osob. Ten zaručený důchod ale nemůže být vyšší než životní minimum. Co nad to jest, je dáno zásluhovostí, tak jak je uplatňována nyní, a touto asignací. Vše ostatní si může občan svobodně zvolit. Zda bude ve svém produktivním věku pracovat po celou dobu, nebo jen někdy, a také zda bude ze svých vydělaných peněz investovat

a) do svých (pracovitých) dětí,
b) do soukromého důchodového pojištění, nebo dejme tomu
c) do nemovitostí, cenných papírů nebo jiného majetku,

Má tedy možnost investovat do důstojného stáří.

Je to zodpovědné? Jednoznačně!
Je to morální? Je, i když se to nemusí každému líbit.
Je to realizovatelné? Ve čtyřletém volebním cyklu obtížně.
Najde se tak odvážný politik, který splní heslo o tom, že bude líp?

Rád bych se toho dožil, průměrný věk se prodlužuje, ale obávám se, že před polovinou tohoto století, kam vždy směřují propočty ufinancovatelného důchodového systému, takový osvícený politik nenajde dost voličů, kteří by ho nejen zvolili, ale k realizaci jeho slibů také donutili.