Lékař Balík: Těžký covid je nejčastěji u 50–60letých

Na intenzivní jednotce máme v současnosti čtyři pacienty (čísla ke čtvrtku tohoto týdne - pozn. red). Jednoho na intermediální úrovni na kyslíkové léčbě a tři kriticky nemocné pacienty na umělé plicní ventilaci, z nichž jeden je již odpojen z ECMO. Druhý je ve velmi závažném stavu postupně odpojován z podpory dýchání a ten třetí je ve velmi těžkém stavu se selhávajícím kardiopulmonálním systémem.

Ne. Jde o věkovou hranici 40–60 let s řadou rizikových faktorů.

U nás na oddělení byl remdesivir podán šesti lidem. V celorepublikovém měřítku šlo podle žádanek a jejich registru asi o 140 až 150 nemocných.

Ne, neřekl bych. Spíš zůstáváme nohama na zemi a upřesňujeme si indikace pro remdesivir, kortikoidy a pak i další doposud funkční léčebné postupy, např. podporu buněčné imunity pomocí léku Isoprinosine, který podáváme nemocným již od března a děláme na něj od jarních měsíců i klinickou studii.

Samozřejmě vždy velmi důsledně sledujeme u každého nemocného všechny imunitní reakce a podle toho léčbu uzpůsobujeme. Chceme být připraveni i v okamžiku, kdyby u nemocného došlo k přehnané autoimunitní reakci, abychom dokázali včas zareagovat. Ze získaných dat, která máme od března, mohu říci, že nám zatím tento postup vychází.

Zatím ne, ale po pravdě máme velké obavy, aby k takovému stavu nedošlo jen kvůli tomu, že jej začne brát bez potřebné indikace veřejnost. V první řadě jde o lék, který při špatné indikaci může i ublížit, a měli by ho proto dostávat jen lidé, kteří mají laboratorní a klinické podklady k tomu, aby ho dostali. Navíc i jeho zásoby jsou omezené, a pokud jej budou užívat lidé bez indikace, pak samozřejmě může v budoucnu nastat okamžik, kdy lék nebude k dispozici pro nemocné, kteří ho skutečně potřebují.

Nemyslím si, že by lidé s těžším průběhem zůstávali více v domácí péči. Spíš si myslím, že průběh nemoci je v současné době lehčí. Je to dáno zřejmě tím, že infekční dávka na jednoho člověka je menší, což může být i tím, že jsme už ten virus úspěšně propasírovali populací a nyní se přenáší v menším množství.

Navíc máme stále poměrně teplé počasí a je zřejmé, že i u koronaviru je důležitý faktor teploty a UV záření. Možná že až se ochladí a budou teploty kolem 10–15 stupňů, virus se začne opět šířit rychleji a s větší infekční dávkou. Dá se to předjímat na základě případů, které byly zaznamenány na zimních stadionech, chladírnách, jatkách apod., kde šíření bylo velmi rychlé a v daných skupinách lidí téměř kompletní.

Nicméně my tím onemocněním prozatím proplouváme úspěšně, 50–75 procent nemocných je asymptomatických a zbytek má ve většině případů mírný průběh. Může to být samozřejmě i tím, že vir mutuje, ale v tomto směru nemáme zatím téměř žádné relevantní informace.

Nejsem si toho vědom. Na toto téma existují prozatím informace jen na bázi domněnek, které nejsem schopen posoudit.

Myslím si, že vysoká smrtnost v některých zemích závisí právě na kvalitě zdravotní péče, na vybavenosti, kapacitě a systémovosti zdravotního systému, ale také na počtu edukovaných lékařů a zdravotního personálu. Jelikož na tuto nemoc nemáme žádný univerzální lék, tak velkou roli sehrává právě schopnost zdravotníků reagovat na situaci.

Přestože u nás na oddělení léčíme ty nejzávažnější případy remdesivirem, isoprinosinem a dalšími léky, jsem přesvědčen, že za našimi úspěchy stojí především perfektní práce našich lékařů a sester. Konkrétně na naší klinice a ve VFN je pro mne skutečně čest pracovat s tak skvělým týmem, který zde je.

Řekl bych, že nyní v celé Evropě převažují lehčí formy, a nemám informace, že by byly jednotky intenzivní péče v nějaké zemi zahlcené nemocnými s covidem.

Právě o tyto informace se velmi aktivně zajímám a na základě informací se snažím tipovat lidi, kteří mají nižší a vyšší rizika onemocnění. Je to i z preventivních důvodů; kdybychom se v budoucnu dostali do situace, že by některých léků byl nedostatek, tak abychom dokázali stanovit, kteří nemocní je skutečně potřebují.

Nyní jsou k dispozici obrovské soubory dat, ale i vědeckých studií, na jejichž základě dnes víme, že ne všichni onkologicky nemocní, lidé s oslabenou imunitou či lidé léčení imunosupresivy mají riziko, že onemocní těžkou formou covidu-19.

U mnoha nemocí již známe skutečné predispozice těžké formy onemocnění. Vysoký věk v tomto ohledu nesehrává takovou roli, jelikož i lidé nad 70 let mohou být ve skvělé fyzické kondici a nemusí mít žádné větší zdravotní problémy. Ve skutečnosti mohou mít mnohem menší riziko těžké formy covidu-19 než čtyřicetiletí obézní diabetici s vysokým tlakem.

Za typického pacienta s těžkou formou onemocnění považujeme dnes jedince okolo padesáti až šedesáti let, který je obézní, někdy až morbidně obézní s vysokým tlakem, špatně kompenzovanou cukrovkou a metabolickým syndromem. Tito lidé totiž na koronavirus reagují jinak než ostatní lidé, jejich buněčná imunita obvykle selže a nemocní se velmi rychle dostávají do velmi závažného stavu.

Považuji to za rozumné. Je to určitá daň, kterou musíme zaplatit. Je to i součást edukace veřejnosti, aby se nedopouštěla takových hloupostí jako chození na party v klimatizovaném klubu, kde se pije z jedné nádoby sektu apod.

Problematicky nyní pohlížím především na otevření všech škol, které se samozřejmě otevřít musí, protože zde téměř jedna celá generace přišla o půl roku života jen tím, že se nemohla řádně vzdělávat a stýkat se spolužáky.

Z dat z USA nicméně víme, že když se otevřou školy, tak se významně může zrychlit prostup populace virem, tudíž denní nárůsty pozitivně testovaných mohou vzrůst až o desítky procent. Naprostá většina dětí ale bude zcela asymptomatická, stejně tak většina učitelů, nicméně nikdo již neví, do jaké míry pak stoupne nemocnost celé populace. Je samozřejmě možné, že k žádnému navýšení nemocnosti nedojde.

Vždy rozlišujme infekci (prodělání) a kolonizaci. Je možné, že pacient s dobrou slizniční imunitou a buněčnou imunitou může opět získat koronavirus a vyjde z testu PCR pozitivní. Pokud by mu klinicky a ideálně i laboratorně nic nebylo, je tím vlastně jen kolonizován a viru se opět za nějakou dobu zbaví. To je například publikovaných pár případů z Koreje a Nizozemska, jistě se to děje i jinde.

Množství koronaviru u něj nemusí být veliké a nakažlivost pro jiné subjekty také. Jelikož je ale imunita na koronavirus krátkodobá, stejně jako u chřipky, je možné se třeba při oslabení organismu infikovat o půl roku později a prodělat opět určitou formu koronavirové infekce. Tam už bude určitá příznaková forma vidět a virus se u něj nejspíš namnoží do většího množství.

V nemocnicích na intenzivních péčích se v posledních měsících situace poměrně zklidnila. Dnes již neděláme žádná opatření, kdy bychom vyhradili pro nemocné s covidem-19 celá oddělení, která ve finále zela prázdnotou, protože i v nejhorším období v polovině dubna byla zaplněna jen ze 60 procent. Nejen v našem centru tak ve velkém převažují nemocní s jinou diagnózou.

Ano, sdílím. Myslím si, že by bylo dobře, kdyby se lidé nechali očkovat proti chřipce, zejména u rizikové skupiny by to mělo být naprostou prioritou. Je zapotřebí mít v celé zemi připravenou rychlou diferenciální diagnostiku odlišující koronavirus od chřipky, protože patogenicita je podobná, nicméně nakažlivost je dramaticky odlišná. Proto je zapotřebí lidi s koronavirem izolovat. Uvidíme, co to přinese.

Nechci předjímat ani lidi strašit, i když bych je postrašit asi trochu měl, jelikož v posledních letech byla proočkovanost populace proti chřipce jen čtyři procenta, což je zoufale málo.

Ano, je to zřejmě tak, ale chřipka může mít naprosto devastující průběh. Na našem oddělení léčíme nejtěžší formy chřipky a věřte, že i těžká chřipka může plíce zničit takovým způsobem, že může mít dotyčný v konečném důsledku mnohem závažnější následky než lidé po prodělané těžké formě covidu-19.

Aby rozumně sportovali, dodržovali životosprávu, respektovali hranice, kam až můžou zajít v normálním životě. Měli by i nadále zůstat obezřetní, ale i rozvážní a snažit se nepodléhat panice a strachu, protože v současné době již není cesty zpět. Virus zřejmě postupně prostoupí celou populací, ale to neznamená, že bychom neměli dál žít, alespoň pokud nechceme skončit jako rozvojový skanzen zadlužený na několik generací dopředu. Myslím si, že edukace a vysvětlování je nyní to, co by zdravotníci měli v první řadě dělat.