Velká radost a nadšení zavládly ve sportovní hale Milana Prokeše po úvodním vystoupení ženského házenkářského týmu, jenž tím dal jasný vzkaz všem soupeřkám v první lize.
„Vždy je podstatný vstup do sezony, každý chce vyhrát a prezentovat se výkonem, který bude mít váhu,“ přiznal kynžvartský trenér Peter Sabadka. Pocity po, jednoznačném, vstupu do sezony byly jen pozitivní. „Nejlépe to vyjadřuje spojení radost a spokojenost, jednak děvčat se svým výkonem a také diváků. To jsme chtěli, prezentovat se takovou hrou.“
Házenkářky Kynžvartu míří v prvoligové tabulce vysoko |
Už po dvanácti minutách kynžvartské házenkářky vedly 6:1 a náskok jen navyšovaly. Pět minut před půlí už to bylo o deset (14:4) a v poločase 18:5.
„Chtěli jsme hrát nátlakově od začátku, nechtěli se přizpůsobit soupeři, který přijel hrát zdlouhavěji. A dařilo se nám vyrážet rychle do protiútoku. První i druhá vlna byly výborné a z toho jsme se dostávali do šancí, které jsme proměňovali, dávali jsme tzv. lehké góly, které také soupeře demoralizují,“ pochvaluje si Sabadka.
Vršovice se na deset branek dostaly až ve třinácté minutě druhé půle, ale to jen korigovaly na 26:10. „Měli jsme velmi dobrou defenzivu, vyvíjeli obrovský tlak na soupeře, hráli vysoko vysunutou aktivní obranu a nutili soupeře k technickým chybám,“ popisuje trenér taktické prvky naordinované už před zápasem.
Velkou zásluhu na tom měla také mladá, nadějná, kynžvartská brankářka Adéla Srpová, která měla skoro neuvěřitelnou 68 procentní úspěšnost. „Zatáhla branku.“
A to chytala jen čtyřicet minut. Původně plánovali, že bude chytat poločas, ale po výborném výsledku v poločase, kdy vedli 18:5, zůstala v brance ještě deset minut na začátku druhé půle. „Abychom udrželi tempo hry a hráčky v poli měly takovou podporu,“ vysvětluje. Až o posledních dvacet minut se rovnoměrně rozdělily Žaklin Mirkovič a Martina Hrbková.
„Obrovská spokojenost s naším brankářským týmem. Dobře se jim chytá za takovou agresivní, pohyblivou, precizní a obětavou obranou.“
Nakonec kynžvartské házenkářky, na druhou stranu do branky soupeře, nasázely neméně neuvěřitelných 36 branek, což znamenalo úspěšnost střelby 63 procent. Prostě naprosto dominantní vstup do celé soutěže. A to ještě chyběly zraněné Anna Schneiderová a Nikola Švihnosová.
„Děvčata byla dobře nastavená, hlava fungovala a tělo se dokázalo přizpůsobit. Všechny bych chtěl pochválit, zátěž byla rozložená na všechny a také všechny, ač to není kritérium, které bych vyzdvihoval, mají na svém kontě minimálně jeden gól. Všechny byly velmi obětavé a nakonec spokojené,“ podotýká Sabadka.
To byla třešnička na sobotním kynžvartském házenkářském dortu. Mladší dorostenky sice své utkání proti Jiskře Otrokovice nevyhrály, ale předvedly krásný a bojovný výkon v neskutečně běhavém utkání s konečným výsledkem 34:37.
Starší dorostenky zakončily den jednoznačnou výhrou nad Sokolem Vršovice 38:29. A to z nich osm hrálo předtím za ženy. „Odvedly znovu krásný výkon.“
Včera měly kynžvartské házenkářky volno, ale ode dneška je čeká opět náročný trénink. „Takové výkony já mám rád, protože to velmi motivuje do další, ještě náročnější práce,“ dodává trenér Peter Sabadka. V sobotu hrají další utkání v Jindřichově Hradci.
Dvořáková: Tým má vysoké ambice, kvalitního trenéra a super partu holek Šesti góly pomohla k výhře nad Vršovicemi v první lize. Přitom už hrála s Mostem Ligu mistrů v Györu, v reprezentačním dresu na tradičním turnaji O štít města Chebu, její otec Radek je asistentem trenéra v Lázních Kynžvart. Přesto je Veronika Dvořáková novickou v ženském házenkářském týmu první ligy, nejvyšší české soutěže, Sokol Lázně Kynžvart. A to navíc pochází z Chebu, kde s házenou začínala. „Vztah s taťkou je velmi ovlivněn házenou a celkově sportem. Je to velký fanda nejen české házené a vlastně on mě naučil vytvořit si lásku k tomuto sportu,“ přiznala v rozhovoru pro klubový web. „K házené mě přivedl, předal mi své poznatky a zkušenosti jako trenér a dokonce jsem měla možnost se s ním potkat na hřišti jako s rozhodčím. Připisuji mu proto značnou část mých dosavadních „„úspěchů“. Další důležitou osobou je moje mamka, která mi byla vždy velkou oporou, a to nejen ve sportu,“ říká Veronika Dvořáková o svých rodičích. Současně s házenou chodila v Chebu také na gymnastiku. „Házenou hraji třináctým rokem. Nedávno jsem úspěšně dokončila maturitní zkoušku na sportovním gymnáziu v Mostě, kde jsem dříve hrála, a nyní se hlásím na vysokou školu.“ S házenou Veronika Dvořáková začala ve svých sedmi letech. Přivedl ji k ní otec Radek Dvořák, bývalý trenér mládeže Lokomotiva Cheb, současný asistent trenéra týmu žen Lázní Kynžvart a rozhodčí licence B, který dříve hrál v Německu. Házenkářské začátky absolvovala s trenérem Šimonem Božíkem. Poté si ji pod svá křídla vzal táta s Vladimírem Königem, nyní předseda oddílu Házená Kynžvart a trenér dorosteneckého týmu, pod kterými hrála do mladších dorostenek. V období mladších žaček ještě hostovala v Tachově. Současně s přestupem na střední školu začala hrát v Mostě, kde se propracovala až do A týmu pod vedením trenéra Petera Dávida. „V Mostě jsem se vlastně poprvé potkala s nynějším kynžvartským trenérem Peterem Sabadkou, který trénoval starší dorostenky, a se kterým se nám podařilo získat dva dorostenecké tituly. Také na základě této zkušenosti vím, že přestup do Kynžvartu nebude krok vedle,“ myslí si házenkářka. Lázně Kynžvart bere Veronika Dvořáková jako přestupní stanici k vyšším cílům. Má vysoké ambice, láká ji zahraničí a možnost vyzkoušet si jiný styl házené. „V Kynžvartě bych se chtěla individuálně zlepšit a vrátit se zpátky do formy. A samozřejmě dostat se s týmem do MOL ligy, nejvyšší ženské česko-slovenské soutěže. Tým má vysoké ambice, kvalitního trenéra a super partu holek, co víc si přát?“ V podstatě už do velkého házenkářského světa nakoukla. Letos měla s Mostem možnost hrát Ligu mistrů v Györu. Hrozně se na zápas těšila, ale nešlo jen o samotný zápas, ale i o to ostatní okolo. „Neskutečně bouřlivá atmosféra, obrovská aréna a perfektní zázemí. Pocit, že hrajeme proti jednomu z nejlepších týmů světa, byl neuvěřitelný, ale dostavil se až s odstupem času. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení,“ přiznává Dvořáková. K tomu přišel další bonus, hrála za seniorský reprezentační tým žen na tradičním turnaji O štít města Chebu. „Jsem hodně vděčná za tuto příležitost. Hrát první reprezentační zápas v rodném městě by chtěl asi každý. Na jednu stranu jsem byla velmi nervozní, přišlo se podívat hodně známých, ale emoce a euforie ze zápasu ten pocit přemohly. Maximálně jsem si to užila a tajně doufám, že si to někdy zopakuji,“ dodává Veronika Dvořáková. |
