This is Sparta! Aneb zamyšlení o odvaze a strachu

Jiří Pavlík
Autor: Archiv autora

Bitva u Thermopyl

Režisér Zack Snyder se hned po svém režijním debutu remakem hororu Úsvit mrtvých (2004) vrhl na zpracovávání komiksových látek. Jako první zfilmoval v roce 2006 komiksový příběh Franka Millera s titulem 300, který vypráví o jedné z nejslavnějších bitev řeckých dějin, v níž se oddíl 300 spartských bojovníků vedených králem Leónidem postavil přesile miliónové perské armády v průsmyku u Thermopyl a odolával zde tři dny do posledního muže a způsobil Peršanům velké ztráty.

Nevím, zda jste ten film viděli. Sleduje svou komiksovou předlohu a její vizuální stránku, má vlastní poetiku a má i své slabiny (např. vojenským patosem by mohl sloužit jako náborový film do americké námořní pěchoty). Pokud jste ho neviděli, nevadí, protože chci mluvit o samotné oné historické bitvě, která proběhla koncem srpna nebo začátkem září roku 480 před Kristem, takže v těchto dnech si připomínáme její 2500. výročí. Máme o ní relativně málo spolehlivých informací. Podle moderních badatelů perská armáda neměla milión vojáků, jak uváděl Hérodotos, ale spíše zhruba 100–150 tisíc. Řeků také nebylo 300, ale vedle Leónidova spartského oddílu bojovalo dalších zhruba 7000 mužů z různých řeckých obcí. Přesila Peršanů byla tedy „jen“ zhruba dvacetinásobná.

Teprve na začátku třetího dne bojů, když Řekové zjistili, že zrádce Efialtés ukázal Peršanům horskou stezku a že hrozí obklíčení, rozhodl spartský král Leónidás, že většina řeckého vojska ustoupí a na obranu průsmyku zůstane jen menší jednotka, aby znemožnila průchod perským jízdním oddílům, které by mohly pobíjet prchající Řeky. Získal tím ostatním čas na bezpečný ústup a zformování větší armády k dalšímu boji ve vnitrozemí. S Leónidovými 300 Sparťany tam zůstalo dalších asi 1100–1700 mužů, z nichž někteří v boji padli spolu se Sparťany a někteří se vzdali. Sparťané se nevzdali, padli všichni do jednoho. Během tří dnů bitvy u Thermopyl tehdy podle odhadů historiků padlo asi 2000 řeckých bojovníků a 20 tisíc Peršanů. Řekové prohráli, ale efekt bitvy byl psychologický, protože Peršané poznali odhodlanost Řeků a začali se hlavně elitních spartských jednotek bát.

Sparta jako totalitní stát

Kde se vzala odvaha těchto strach nahánějících bojovníků staré Sparty? Sparta byla městským státem, který v průběhu messénských válek (v 8. a 7. stol. př. Kr.) ovládl velké okolní území, zotročil si jeho obyvatelstvo a uvalil na ně povinnost odvádět Spartě polovinu úrody. Těmto zotročeným se říkalo heilóti. Oni zajišťovali Sparťanům obživu, takže Sparťané nemuseli pracovat. Klíčové pro udržení spartských příjmů bylo hlavně udržovat neustále sebe v bojové pohotovosti a okolní obyvatele ve strachu. – Proto se Sparťané místo práce naplno věnovali bojové přípravě. Proto Sparťané každý rok formálně vyhlašovali heilótům válku. A proto např. byly součástí iniciace spartského muže trestné výpravy ve stylu „zabij si svého heilóta“. Proto také Sparťané nebyli ve skutečnosti pro ostatní řecké obce zase tak velkou hrozbou, jak by se mohlo zdát, protože se museli neustále soustředit na své problémy a udržovat doma značnou vojenskou sílu, aby na ně heilóti nezaútočili a nevyhladili je.

Sparťané šířili strach a vládli strachem, ale také sami žili v neustálém strachu ze vzpoury heilótů a bezpečí si zajišťovali tím, že jim systematicky naháněli strach. Ano, Sparťané vyznávali temnou kulturu strachu. Někteří autoři označují Spartu za první opravdu totalitní stát. – Stát, kde byl jednotlivec obětován vojenské mašinérii nadosobního celku. Stát, který držel pohromadě strachem. Stát, který dokonce uctíval strach jako svého boha, a to doslova. Víme, že hlavní svatyně Sparty byla zasvěcena Strachu, který byl synem boha války Area a bohyně lásky Afrodíty (tato mytologická genealogie ukazuje, že abyste měli strach, musíte být v ohrožení a také musíte milovat, abyste měli co ztratit).

Kultura hanby

Tak to tedy bylo u Sparťanů se strachem. Jak to bylo s odvahou spartských bojovníků? Americká kulturní antropoložka a folkloristka Ruth Benedictová byla ke konci 2. sv. války oslovena nově ustanovenou vládní agenturou US Office of War Information (předchůdce dnešní CIA), aby zpracovala profil japonské kultury, aby Američané mohli lépe předvídat chování svého úhlavního nepřítele (vidíme, že v opravdu mocných státech si cení kulturních antropologů více než náš pan prezident). Benedictová ve své knize Chrysantéma a meč zavedla následující typologii kultur: 

• kultura viny, to je individualistická kultura stavící na zákonu a trestu a podporující osobní zodpovědnost a svědomí. Taková je v zásadě kultura židovsko-křesťanská, západní a americká.

• kultura hanby, kultura stojící na strachu ze ztráty cti a společenského uznání. Taková je podle Benedictové japonská a další východní kultury, jako arabská a slovanská kultura.

Této typologie kultur využili někteří badatelé také k výkladu kultur klasického Řecka a tvrdili, že řecká kultura byla podobně jako japonská kulturou hanby. Nevím, jestli to platilo obecně, ale pro spartskou kulturu to platilo určitě. Sparťan nemohl ustoupit v boji. Pokud by ustoupil, přišel by o čest a právo navrátit se do své obce, stal by se vyhnancem a bezdomovcem s osudem horším, než měli porobení heilóti, kteří měli alespoň půdu a z ní svých 50 procent výnosů. Pro Leónidových 300 tedy neexistovala alternativa.

300 Sparťanů u Thermopyl nemělo na výběr, padli pod tlakem nutnosti. Byli tedy vlastně odvážní? Bylo jejich chování odvaha? Nebo jinak: není takováto odvaha dcerou strachu? Nebyl příčinou odvahy Sparťanů strach ze ztráty všeho a nebáli se právě toho více než smrti? A není odvaha obecně jen maskovaným strachem? Strachem z nicoty, z bezvýznamnosti, z druhořadosti, z upozaděnosti, ze zapomenutosti, z pocitu, že snad ani neexistujeme? Není podstatou odvahy právě touha ukázat se, vyniknout, vyvést něco, o čem se bude dlouho vyprávět?

Abychom si rozuměli, nepokouším se zde relativizovat mravní hodnoty. Uvědomme si, že strach a odvaha jsou jen emoce. Pocity nemají žádnou mravní hodnotu. Bát se není zlo a mít odvahu není dobro. Etické veličiny jsou zbabělost, což je neřest spočívající v podlehnutí emocím strachu, a statečnost, což je ctnost zvládnutí emocí strachu a vlastně možná i zvládnutí emocí odvahy.

Strach a odvaha v evangeliích

Jaký smysl celému tomuto povídání dáme, když obrátíme pozornost k Novému zákonu? Vybral jsem k tomuto zamyšlení čtyři krátké pasáže, po jedné z každého ze čtyř evangelií, ve kterých se hovoří o strachu či o tom, jak se bát, či jak se nebát.

Jeden s příkladů je hned skoro na první stránce (Mt 1,20): „Josefe, synu Davidův,“ říká anděli Josefovi, „neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“. Josef zde trpí strachem typickým pro kulturu hanby. „Co si lidé pomyslí, když si vezmu těhotnou snoubenku? Co o mě budou říkat? Neztratím svou čest? Nebude to hanba pro celý můj rod?“ Anděl ho vyzývá, aby na tyto společenské tlaky nebral ohledy. Není důležité, co si myslí druzí a jak jsou naprogramováni tradiční morálkou své kultury. Josef se má prostě řídit svým osobním poznáním a osobním přesvědčením o početí z Ducha svatého, i když toto poznání je druhým nedostupné a je neověřitelné.

Když jsem listoval dalšími texty Nového zákona, s překvapením jsem zjistil a v konkordanci ověřil, že se v něm hodně mluví o pocitech strachu a odvahy, ale vlastně téměř nikde se nemluví o morálních veličinách zbabělosti a statečnosti (o statečnosti padne pouze jedno slovo v 1Kor 16,13). Vypadá to, jako by se Ježíš podle prvokřesťanských autorů nezajímal o morálku, jako by mu nešlo o řešení etických problémů a o doporučování etických ideálů. Vypadá to, jako by Ježíše zajímalo více ošetřování lidských citů. Křesťanským ideálem tedy možná vlastně není být moralistický, ale být empatický a terapeutický.

V Mk 5,35–43 se vypráví o vzkříšení dcery jakéhosi Jaira, představeného synagogy: Když Ježíš ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy a řekli mu: „Tvá dcera zemřela; proč ještě tohoto rabína obtěžuješ?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, prostě věř!“ Víme, že se pak všichni smáli Ježíšovu tvrzení, že dívka pouze spí, ale že on dívku vzkřísil. Ježíš se na Jaira obrací rozkazovací větou. – „Neboj se, prostě věř!“ – Dělá to snad proto, že mu chce zakázat strach a přikázat víru? Určitě ne. Ježíš spíš empaticky vnímá, že zpráva o smrti zintenzivnila Jairův strach o život dcery. Byl to ovšem iracionální strach, neboť jestliže už nastala smrt, není proč se ještě strachovat o život; ale slyšeli jsme, že Strach je dcerou Lásky, a tušíme, že láska ve smrt nevěří... Ježíš vnímá tento iracionální strach a povzbuzuje Jairovu terapeutickou víru. Neříká, čemu nebo komu má Jairos věřit. Není to nutné, protože Jairos už víru má, onu rodičovskou víru, kvůli které se stále ještě bojí o život dcery, i když už ví, že je mrtvá. Víru v její život, protože láska věří v život. Ježíš vlastně Jairovi nic nepřikazuje ani neradí. Není rádce a neříká, co se má dělat. Je kardiognóstés, empatický znalec lidských srdcí a geniální psycholog, který jen empaticky a terapeuticky navazuje na to, co se už děje v Jairově nitru: „Neboj se, prostě věř.“

Také o odvaze máme v Písmu jedno krásné místo. Je to poslední verš 16. kap. Janova evangelia (Jan 16,33). Ježíš v této kapitole vylíčil všechny trable, které budou potkávat jeho učedníky v tehdejším světě, a na samý závěr říká: Toto vše jsem vám řekl, abyste ve mně našli pokoj. Na světě máte trápení, ale mějte odvahu – já jsem přemohl svět. Ježíš opět s empatií popisuje situaci svých učedníků na tomto světě. Označuje ji slovem thlípsis, které může znamenat všemožné trápení či útlak. Je to situace všech utlačovaných a hmotně nezajištěných, situace, která vyvolává pocity tísně, strachu a obav o budoucnost. Potom navazuje rozkazovací větou „ale mějte odvahu“ se slovesem tharsein. S ním musejí překladatelé těžce zápasit, protože toto sloveso rezonuje se zvláštním kulturním kontextem, který do překladů nelze přenést. Používalo se v rozkazovacím způsobu v pohanských mysterijních obřadech, když zasvěcovatel (řecky mystagógos) oznamoval zasvěcovaným (mystům), že se po obřadu změnil jejich stav tváří v tvář křehkosti a zranitelnosti lidského bytí. Toto sloveso tharsein nevyjadřuje jednání. Vyjadřuje pocit: „buď klidný“, „buď dobré mysli“, „neznepokojuj se“, „měj odvahu“. Ani v této rozkazovací větě tedy nejde úplně o rozkaz. Pocit lze přece těžko přikázat. Tento rozkaz je ve skutečnosti jakési psychoterapeutické zaříkávání, součást mysterijního kouzla, které má způsobit proměnu významů věcí tohoto světa, ke které vede zasvěcení. V této nové konfiguraci smyslu věcí ztrácí strach smysl, a zasvěcenec proto může cítit odvahu.

V čem spočívá Ježíšovo mysterijní zasvěcení, když jako mystagógos a psýchagógos či psychoterapeut vyzývá na konci této řeči v Janově evangeliu své mysty, aby cítili odvahu? V tom, že všechny útrapy tohoto světa nemají nad Ježíšovými zasvěcenci žádnou moc, protože Ježíš přemohl svět. Pozemský život může ještě hodně bolet, ale už nás to nemůže zničit. Proto můžeme už teď cítit odvahu.

Toto téma strachu z vnějších protivenství rozvíjí mnohem jasněji také synoptická tradice. V Lk 12,4–5 čteme: Říkám to vám, svým přátelům: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Poradím vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!“ Tento úryvek vysvětluje nám, Ježíšovým přátelům, že není nutné bát se těch, kdo mají v moci lidské tělo a mohou ho usmrtit. Můžeme si zde představit nejen zlé a mocné lidi, ale třeba i nemoci a různé katastrofy. Ničeho z toho není nutné se bát. Víme, že Ježíš změnil smysl těchto věcí tak, že nejsou absolutním zlem. Jsou to stále věci zlé, špatné, bolestné, nepříjemné a nežádoucí, to ano. Jsou to věci, kterých se přirozeně bojíme a snažíme se jim vyhnout. Ale Ježíš přichází s terapií, a i když tyto věci samy nejsou léčitelné, strach z nich léčitelný je, protože můžeme s Ježíšovou pomocí dorůstat k víře, že nemohou být konečnou porážkou, jestliže Ježíš přemohl svět.

Strach a zneužívání moci v církvích

Ošemetná je ovšem druhá část tohoto úryvku „Poradím vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!“. Opravdu Ježíš doporučuje svým přátelům, aby se báli? Má být pocit strachu znakem ryzího Ježíšova učedníka? Není to spíš jen rétorický instrument posilující Ježíšovo ujištění, že pro jeho učedníky je strach bezpředmětný? Jako by Ježíš říkal „Jestliže se opravdu potřebujete bát, pak si třeba zkuste představit někoho, kdo může více než vás zabít, kdo vás může připravit o Boží milost a poslat do pekla. Toho se pak můžete bát.“

Tento verš je ošemetný tím, že se jeho myšlenka v křesťanské tradici využívala a stále využívá jako užitečný strašák. Je silným pokušením pro mnohé církevní představené udělat si z něho mocnou zbraň proti svobodě, ke které nás osvobodil Kristus. Strašení peklem je důležitý instrument zneužívání duchovní moci, je to nástroj k ukázňování lidu a k odstraňování nepohodlných osob a nepřátel. S peklem se daří v církvi připravit o vládu onu ježíšovskou empatii a dosadit na trůn nelítostného spartského boha Strachu, který udržuje v porobě zotročené poddané a který vynucuje vojenskou disciplínu; – a který také pomáhá paralyzovat myšlení církevních vůdců, kteří odmítají vše nové a nevyzkoušené, protože si nedovedou představit nic jiného než zavedený stav věcí a každá změna je děsí.

Nejedná se mi tady o metafyzicko-teologickou otázku, zda reálně existuje, nebo neexistuje ďábel, který má moc nejen zabít, ale i uvrhnout do pekla. Je to sice otázka filozoficky a metodologicky zajímavá, ale do duchovních cvičení se nehodí. Zde se mi jedná o to, že v mnoha církvích a církevních společenstvích reálně existuje paralyzující mocenský mechanismus zastrašování. A jedná se mi o to, že strach není cesta k blaženosti a ke svobodě, kterou nám vydobyl Kristus, který ďábla a svět přemohl. A konečně z misijního hlediska se také jedná o to, že lidé, kteří neznají křesťanství a mají sami dost svých strachů, sotva budou mít zájem se seznámit se společenstvím, které slyšitelně sténá pod dalším, ještě mnohem horším strachem. 

Tento totalitní strach je od nepaměti vleklou, únavnou nemocí mnoha církevních společenství. V mnoha církvích vytváří toxickou atmosféru totalitní kontroly a autocenzury. Nestalo se vám už také někdy, že jste se v církevním společenství neodvážili přiznat k nějakým pochybnostem, neřkuli přímo k neortodoxním názorům? Že jste se sami umlčeli autocenzurou? Strachem z odmítnutí? Že jste jednali ze strachu z hanby? Jako Josef, který málem ze strachu z hanby nepřijal Marii za svou manželku? A nestalo se vám, že jste sami byli součástí oné zamračené přikyvující masy, která pomáhala odsoudit nějakého svobodomyslnějšího spolubratra nebo spolusestru, kteří vyčnívali?