FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Toto semifinále se mělo uskutečnit v dubnu tohoto roku – ze známých příčin se zpozdilo bezmála o půl roku. Ale Notování ožilo, a to je ta nejlepší zpráva. A čím ožilo?

Nejprve náhradníkem Honzou Chalupou. Pochvalu si zaslouží za operativnost s jakou zaskočil a za písničku Nechte mě být, která měla hlavu a patu a přehlednou stavbu a jasné poselství. Ostatní tři soutěžní písně měly jen paty, a to Achillovy. Skoro jsem usínal, poslouchal jsem v podstatě zhudebněné básně s dlouhými mezihrami. Chtělo by to vymyslet melodii, zkrátit mezihry a pak možná interpret přestane být náhradníkem.
Skupina Frappé se uvedla písní Bez lepku, kterou jsem si pamatoval z některého z předchozích kol, kdy byla podána v duu a ještě nesmírně plačtivě (už tenkrát jsem psal, že bezlepkařům nezávidím). V podání skupiny skladba ožila a přišlo mi, že vypadá podobně, jako písničky skupiny The Tap Tap, které jsou taky často o nepohodlnostech života, a přesto z nich čiší optimismus. To ale bylo bohužel všechno. Skupina vysvětlovala, o čem jejich písně jsou, a pak je zahráli. Pokud toto píseň potřebuje, je to špatně. Začal jsem opět upadat do deprese. Koneckonců, názvy jako Bludná duše nebo Zmařený šance vám nic jinýho ani neumožní.

Duo Martin Čepelík a Andrea Mineva začali trapasem Hledáme, kde navršili spoustu věcí, které hledáme a já se bál, že to bude tzv. nekonečná píseň, protože hledat lze do nekonečna. Pak si ale image vylepšili skladbami Čistá voda a Svatební, aby opět vyvěsili oprátku deprese v písni Příteli můj.

Druhou polovinu soutěže začínal Poslední vagon – nesmělý pokus o Irsko či středověk, a tak nejlepší byla závěrečná Vagóny, ve kterých písničky nestárnou. Publikum si k mému zděšení jako nejlepší písničku večera vybralo ale převzatého Poutníka (Wayfaring Stranger), čímž hodně podlomilo moji důvěru v znalosti obecenstva – opravdu neslyšeli lepší verzi této skladby?
Pak nastoupila Blondýna. Zvážněla, a to i v satirických písničkách, ale nevadilo to. Nechyběl Okudžava a celkový dojem byl na jedničku. Ale stejně bych si dal Antiprotestsong.
Nu, a soutěžní konec – skupina Monopól – stručně řečeno, na blues nelze nic zkazit a toho se pánové drželi.

Jako host vystoupil Luboš Javůrek s jakousi ad hoc sestavou, ale hrálo jim to pěkně a zahráli dvě z mých nejoblíbenějších skladeb Bokomary: Samota a Lustr nebo můra. Takže spokojenost. Jen mě zneklidňovalo, že tři soutěžící byli z Brna, další původem z Brna a i moderátor se vehementně k Brnu hlásí. Nu což, muzika je jen dobrá nebo špatná nebo v Brně. Pro výsledky se mrkněte na web Notování.