Že je tento seminář přelomem, protože přinesl na půdu poslanecké sněmovny mimořádně závažné téma, si myslí i prezident Miloš Zeman, který dal semináři záštitu a zaslal svůj pozdrav, který přečetl místopředseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura. „Vymahatelnost práva je dnes velmi aktuální,“ zdůraznil prezident Zeman a jmenoval několik veřejně známých případů. Například kauzy popotahovaných zastupitelů z Postoloprt, Aleny Vitáskové, Petra Nečase, ale i Vlasty Parkanové, která již také čeká na rozsudek téměř deset let.
Vyhraje hnutí ANO krajské volby?Anketa
„Je cosi shnilého v právním státě českém,“ parafrázoval prezident klasika. Zmínil hyenistické novináře, kteří si vybírají dehonestující útržky ze spisů, a tím ničí obžalované ještě před rozsudkem. „Média absolutně rezignovala na odpovědnost a ohledy k člověku,“ dodal prezident ve své zdravici.
Vyšetřování by podle Miloše Zemana mělo být poctivé. A pokud si vyšetřovatelé vyřizují své účty s druhou stranou nedůstojnými úniky do médií, tak to poctivé rozhodně není.
Cestu ven vidí prezident Zeman v tom, že budeme důsledně lpět na letitých zásadách právního státu: Na presumpci neviny či zásadě „v pochybnostech pro obžalovaného“. Nikdy bychom podle něj neměli zapomenout, že soud nemá být krutý tribunál. „Nediskutujeme o paragrafech, ale o osudech reálných lidských bytostí,“ připomněl prezident na závěr účastníkům semináře.
Za sebe pak Tomio Okamura dodal, že nikdo z mocných nechce vidět, že v této zemi jsou tisíce obětí justičních zločinů. „Nikoliv omylů, ale zločinů – jedná se totiž o záměr soudců a státních zástupců,“ dodal místopředseda poslanecké sněmovny.
Jako výstižný příklad jmenoval situaci z minulého týdne, kdy ministerstvo spravedlnosti oficiální cestou psalo vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové, že ji žádá, aby při výkonu své funkce dodržovala zákon. „To je přece zcela absurdní,“ kroutil hlavou Okamura s tím, že státní zástupci mají být ti první, kdo budou zákony dodržovat.
Jako další exemplární případ jmenoval kauzu přítomné Aleny Vitáskové. V té bylo podle Okamury navíc vše motivováno podlým cílem odvést pozornost od skutečných viníků fotovoltaického tunelu. „Lidé nemají zastání. Nikde. Oběti lichvy, pokud se obrátí na stát, tak žádné zastání nenajdou, naopak stát lichvu posvětí exekučním příkazem,“ rozčiloval se.
Tomio Okamura
Hnutí SPD si je problému vědomo a chce jej řešit. Kromě toho, že právě jeho poslanec zaštítil seminář a umožnil jeho konání na půdě poslanecké sněmovny, také například napsalo ústavní zákon o nepromlčitelném právu na spravedlnost. Dále usiluje o zavedení hmotné a osobní odpovědnosti za rozhodnutí státních úředníků včetně justičních činitelů.
Dalším návrhem, který SPD chystá, je zákon zřizující Generální inspekci justice. Tento státní úřad prozatím supluje občanský „Projekt nevina“, který pomáhá nespravedlivě stíhaným. To ale není dlouhodobé řešení, tuto službu by měl podle Okamury zajišťovat občanům stát.
Příspěvek Tomio Okamury na semináři v Poslanecké sněmovně:
K tomu směřuje i další návrh, který je převzat z již fungující úpravy na Slovensku. A tím jsou Centra právní pomoci.
Tomio Okamura věří, že za pomoci těchto institutů se lidé jednou dokážou domoci spravedlnosti.
Kobza: Chaos je předstupeň totality
Poslanec Jiří Kobza, hostitel setkání, zdůraznil, že spravedlnost není jen nějaký filozofický koncept, ale důležitý společenský tmel, který je mimo jiné klíčový pro loajalitu občanů vůči svému státu.
„Lidé očekávají, že spravedlnost musí být jasná, logická a srozumitelná. Očekávají jednotný metr. A také zdravý rozum,“ vyjmenoval poslanec.
Není podle něj možné udržet spravedlnost, pokud zde bude existovat selekce případů na základě politických, majetkových nebo jiných důvodů.
Jako děsivý příklad rozkladu právního státu a víry ve spravedlnost pak zmínil dodržování migračních pravidel v minulých pěti letech. V roce 2015 bylo Maďarsko v EU popotahováno za důsledné dodržování práva, zatímco jeho otevřené porušování bylo nejen akceptováno, ale dokonce podporováno.
Základem víry ve spravedlnost je podle Jiřího Kobzy primát práva nad státem, nad jeho politickými i jinými zájmy. „Právní stát, to není jen formální legalita, ale i skutečná spravedlnost, kterou lidé vidí a na jejímž základě respektují stát,“ zdůraznil.
Tento koncept právního státu se podle poslance SPD bohužel v posledních letech rozkládá. Rozkládá se pod vlivem liberálně demokratické ideologie, i politických a mocenských zájmů EU. Jako příklad uvedl zastrašování Polska kvůli justiční reformě, při kterém se zásada nezávislosti soudní moci zaměnila za nedotknutelnost soudní moci a její převahu nad vším ostatním. Dějiny nás přitom podle Kobzy učí, že pokud se justiční orgány vymknou demokratické kontrole, obvykle to vede k teroru a hrůzovládě, jakou si u nás nejstarší generace ještě pamatuje z padesátých let.
Dnes je podle něj takovým příkladem politického procesu soud s bývalým italským ministrem vnitra Matteo Salvinim.
Podpora pro Salviniho: Tomio Okamura přinesl na velvyslanectví Itálie petici
Dalším nebezpečím, které rozkládá právní stát, je podle Kobzy jeho nahrazování paralelními právními strukturami. To se dnes děje v západní Evropě, kde jsou s odkazem na kulturní specifika přehlíženy exaktně protiprávní činy, jako je polygamie nebo sňatky nezletilých. Dokonce je v některých druzích sporů akceptována existence paralelních „šaría soudů“, což už je vyložený rozklad právního státu, ve kterém má právo platit na daném území pro všechny.
„Jsou ohroženy samotné základy právního státu. Po jeho rozkladu nastane chaos. A chaos, to je vždy předstupeň totality,“ varoval poslance Kobza.
Nejde však jenom o šaríu v západní Evropě. I u nás jsme svědky dvojího metru, zatím zejména v trestných činech s politickým motivem. Zatímco občan Smetana byl odsouzen za malování tykadel, komunální politici ODS Lang a Novotný byli za výzvy k usmrcení prezidenta republiky, respektive poslance Zdeňka Ondráčka osvobozeni.
Po Kobzovi si vzala slovo Alena Vitásková. Ta v roce 2017 založila Institut Aleny Vitáskové, zabývající se ochranou spravedlnosti a porušování lidských práv. Jedním z důvodů byla i osobní zkušenost s trestním stíháním v českých podmínkách.
Vitáskové se lámal hlas: Ty roky, co vás stíhají, tak nežijete
Institut, financovaný výhradně ze soukromých zdrojů, poukazuje, že porušování práva osob, které se dostanou do soukolí trestního řízení, je systémový problém, nikoliv jen individuální selhání. „Státní zastupitelství si vytvořilo jakýsi neústavní pilíř moci a získalo moc bez jakékoliv odpovědnosti. Boří tím pilíře demokracie,“ vysvětluje někdejší šéfka Energetického regulačního úřadu.
Dodává, že na toto nebezpečí, zejména na neblahou roli, kterou v tomto sehrává nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, upozorňoval institut již na začátku roku 2018 premiéra Andreje Babiše. Ten ale jeho závěry neakceptoval. Ani další kompetentní osoby podle Vitáskové nemají zájem situaci řešit.
Přitom jak premiér Babiš, tak ministryně spravedlnosti Marie Benešová v nedávné minulosti prohlásili, že „u nás si můžeme trestní stíhání objednat“. Že s tím přesto nejsou ochotni nic dělat, je podle Vitáskové jejich velké selhání.
Pak předčítala dlouhý seznam osob, které podle ní musely prožít „trestní stíhání na objednávku“. Mezi jmény byla bývalá právnička ERÚ Michaela Schneiderová, bývalý šéf ŘSD Michal Hala, dva předsedové vlády (Petr Nečas a Andrej Babiš) nebo skupina pražských komunálních politiků kolem primátora Hudečka.
Případ „Hudeček“ byl podle ní zcela mimořádně křiklavý. „Soudce Sotolář přímo v průběhu řízení padělal důkazy, což je naprosto neuvěřitelné. A skoro nic se mu za to nestalo, prý proto, že je pracovitý,“ usmála se Vitásková hořce.
Mimořádně smutný je případ bývalého ředitele odboru na ERÚ Jaroslava Chalupy, který se již očištění svého jména po mnohaletém vypětí před soudy nedožil.
Případ premiéra Petra Nečase zase vyvolává otázky, zda skutečně je v této zemi možné provést „prokurátorský puč“ a beztrestně překreslit politickou mapu. Vyvolává také otázky, jakou šanci mají zákonodárci, disponující mandátem veřejnosti, proti státním zástupcům, které nevolil nikdo, ale přesto si usurpovali moc.
Velmi citlivý je pro Alenu Vitáskovou příběh Michaely Schneiderové, její blízké spolupracovnice a „náhradní oběti“, když nemohly soudy odsoudit Vitáskovou. Právnička z ERÚ si odseděla osm měsíců v nejtěžším žaláři a zničila si tam zdraví, načež ji po podaném dovolání propustil Nejvyšší soud.
Celý případ přitom vykonstruoval státní zástupce Radek Mezlík, který z běžného úředního postupu vyrobil zvlášť závažný zločin. Brněnský soudce Aleš Novotný všechny odsoudil, aniž na to měl důkazy, což následně konstatoval i nadřízený Vrchní soud v Olomouci. Ten všechny osvobodil, ale to se nepozdávalo vrchnímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi, který využil svého práva opravného prostředku a pomohl si podle Vitáskové tím, že padělal důkaz. Nebylo mu to ale prý nic platné, protože při tom zároveň předvedl elementární neznalost práva.
Druhý případ, ve kterém byla Alena Vitásková popotahována soudy, bylo jmenování Renaty Vesecké. Případ zahájený spektakulární show, když do sídla úřadu vrhlo ozbrojené policejní komando pro jednu pracovní smlouvu, pokračoval fabulacemi státního zástupce Kamila Špeldy, který žádal nepodmíněný trest 3,5 roku. Jak Vitásková vzpomínala, tento státní zástupce byl přitom tak nekompetentní, že nebyl schopen ani zformulovat otázku svědkovi, kterého si sám nechal předvolat. Následně jihlavský soud neakceptoval osvobozující rozsudek odvolacího soudu a proběhla úmorná procedura, které se eufemicky říká „justiční ping-pong“.
První kauza Aleny Vitáskové se táhla sedm let, druhá šest let. „Tu dobu nežijete. Jste mediálně dehonestován, přicházíte o práci, příjem, úspory, zadlužujete se, abyste měl na vedení sporu. Zasáhne vám to rodinu, přátelské vztahy. Přichází psychické vypětí, z toho pak zdravotní problémy, někdy i smrt,“ popsala své zkušenosti dlouholeté obviněné.
Jen hrstka lidí má štěstí, že narazí na slušného soudce, který hodí „žalobní paskvil“ státnímu zástupci na hlavu hned na začátku. Pokud to neudělá, čekají vás dlouhá léta boje za vlastní obhájení.
A když to všechno skončí osvobozujícím rozsudkem, člověk prý vlastně ani necítí úlevu. Uvědomí si totiž, že sporu obětoval mnoho let svého života i prostředků. „Snažíte se na to zapomenout, ale nejde to. A ztracenou čest vám nikdo nevrátí,“ zakončila Alena Vitásková za potlesku za své neobvykle otevřené osobní svědectví.
Podnikatel: Trestní řízení má chránit, ne likvidovat
Po ní si vzal slovo Radomír Prus, dlouholetý podnikatel, který v institutu působí od počátku a bojuje v něm za práva těch, kterým šikana státu zničila podnikání. Začal vzpomínkou na Manifest Institutu Aleny Vitáskové. „Když jsme to psali, připadal jsem si trochu jako Václav Havel, když sepisoval Chartu. On by se tomu asi velmi divil, co se tady děje.“
Podle Pruse se ukazuje, že tendence státu šikanovat občany se vrací v cyklech. Ten současný začal tím, že ministr Jiří Pospíšil jmenoval nejvyšším státním zástupcem Pavla Zemana. Pak přestalo trestní řízení fungovat tak, jak má. A byla opuštěna zásada, že trestní řízení má chránit, ne likvidovat.
Prus zmínil, jak za léta svého podnikání bojoval s mnoha mafiemi a často zjistil, že ty nejmocnější mají konexe na policii a v trestním řízení.
„Trestní řízení je zcela nevyvážené a pro většinu lidí předem prohrané,“ popsal svou zkušenost. Při vyšetřování se člověk nemůže prakticky ani vyjádřit, a pokud ano, stejně to vyšetřovatelé neposlouchají. Pak věc dojde k soudu.
„Vždycky je to stejné. Když vás obviňují, je z toho mediální humbuk, když vás osvobodí, vyjde možná někde v médiích malý článek,“ srovnal. A když se domáháte odškodnění, abyste z něj alespoň zaplatil své právníky, tak buď nedostanete nic, a pokud přece jen něco, tak se můžete dočkat omluvenky z ministerstva spravedlnosti, že je teď zrovna přehlceno, a že si na odškodnění máte počkat.
„Ti lidé nám ničí život, a nenesou za to vůbec žádnou odpovědnost,“ kroutil hlavou Prus. Přitom by podle něj stačilo změnit v zákoně jediné slovo. V ustanovení, že stát MŮŽE vymáhat odškodné od úředníka za špatný úřední postup nově napsat, že vymáhat MUSÍ.
Jeho zkušenosti doplnil Bořek Hýs, další podnikatel. Ten popsal svůj zážitek dopisování s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, který mu na předložený výčet ústrků a porušení práva soudy odpověděl fenomenálním způsobem: „S ohledem na svou funkci vám nesmím vyhovět, ale nejspíš je možnost sdílet vaše pochybnosti“.
Zmínil i neuvěřitelný případ, kdy stát řešil žalobu, kterou po mnoha letech sporů dal obžalovaný k Evropskému soudu pro lidská práva, skutečně originálním způsobem: Vyloupením spisu přímo v sídle ESLP.
Bořek Hýs pak zdůraznil věc, kterou opakovali i všichni ostatní. Soudci i státní zástupci se rádi odvolávají na „stát“. Rozhodnutí ale nedělá stát, ale konkrétní lidé. A ti by měli nést odpovědnost. Proto bychom se neměli bát tyto lidi jmenovat. A v průběhu celého semináře skutečně mnoho takových jmen zaznělo, mnohá opakovaně.
Příběh z brněnského soudu: Mirku, dali jsme to Sylvě, ta ví jak rozhodnout
Dalším vystupujícím byl právník Jan Kazík, který pohovořil o dalším smutném specifiku české justice – o konkurzních mafiích, ve kterých se propojují soudci vyhlašující konkurz, spříznění konkurzní správci a další podnikatelé.
Až neuvěřitelným případem je podle něj kauza mrazíren MIPL z Uherského Brodu. Kdysi významný podnik začal svůj konec v chvíli, kdy jeho majitel skončil v nemocnici se dvěma bodnými ranami v zádech. Hned dva dny na to podali dva dlužníci návrh na konkurz, který Krajský soud v Brně přijal.
Co se odehrálo na brněnském soudě, tomu těžko věřit. Konkurz byl přidělen soudkyni Evě Krčmářové, a to v rozporu s rozvrhem práce, rozhodnutím předsedy soudu. Vstoupily do toho i rodinné vazby. Do firmy byl poslán konkurzní správce, který pracoval výhradně pro tuto soudkyni.
Výsledkem bylo, že majetek firmy během krátké doby zmizel. Ztratilo se 2000 mrazicích boxů, pod cenou byly prodány nemovitosti.
Po několika měsících se majitel firmy vzpamatoval z bodných zranění a upozornil na čachry, které konkurzní správce v jeho firmě provádí. Výsledkem bylo, že byl předvolán na policejní výslech on. V neblahém tušení si celou konverzaci nahrál, takže byla zaznamenána nabídka policisty: Vy přiznáte, že to z firmy zmizelo ještě před vyhlášením konkurzu, a my váš případ odložíme. Anebo to nepřiznáte, a pak vás odstíháme.“.
Ani taková nahrávka českou justicí nepohne, protože vrchní státní zastupitelství podle Kazíka řeklo, že to byl „policejní úskok“, který měl za cíl nachytat pachatele a je jako vyšetřovací metoda zcela v pořádku.
Majitel podal na vyhlášení konkurzu dvě žaloby. První byla smetena, druhá se k soudu dostala po sedmi letech. A advokát Kazík šokovaně vyprávěl, co u soudu zažil: „Seděli jsme před jednací síní my a protistrana. Najednou ze dveří vyšel tehdejší místopředseda soudu, pozdravil se s protistranou a povídá: Mirku, dali jsme to Sylvě, ta ví jak to rozhodnout“. Všechny námitky podjatosti soudkyně byly posléze smeteny ze stolu.
Za peníze na právníky bychom měli dům
Po něm hovořila paní Olga Brůčková, která zastupovala rodinné příslušníky nespravedlivě odsouzených. Kdysi prý věřila, že nespravedlnosti skončily rokem 1989. Ale před pěti lety byla krutě vyvedena z omylu, když byl její syn obviněn, obžalován a posléze odsouzen k dlouholetému vězení. Podle jejího tvrzení za čin, jehož se nikdy nedopustil. Měl být členem organizované skupiny, ovšem jeho členství bylo pouze tvrzením hlavního pachatele, bez dalších důkazů. Přesto byl odsouzen.
Když jeho rodina poprvé v životě přišla k soudu, nevěřícně zírala, jaká je běžná praxe české justice. Spravedlnost prý nikoho nezajímá, policisté, státní zástupci i soudci jsou hodnoceni podle počtu odsouzených. Názor obžalovaných nikoho nezajímá, může jej pronést, ale je ignorován.
Odvolací soudy podle paní Brůčkové provádějí kontrolu spíše formálně, mají sklon své kolegy podržet.
A snaha o obnovu procesu je v českých podmínkách prakticky beznadějná. Už proto, že jako v jediné zemi EU u nás žádost o obnovu procesu posuzuje ten soudce, který původně rozhodoval. A který připuštění obnovy procesu vnímá jako přiznání své dřívější chyby.
Výsledkem je, podle statistik paní Brůčkové, která rovněž působí v Institutu Aleny Vitáskové, že za posledních 5 let bylo z 525 žádostí o obnovu řízení přijato 5. Z toho 2 museli udělat to, že si sami našli pravého pachatele a soudu ho přivedli.
Dalším problémem, který pak zmínili i další, jsou vazby soudce–soudní znalec. Zmíněn byl soudní znalec Jiří Straus, který má být expertem v oblasti biomechaniky. Jen vyslovení jeho jména vyvolalo v publiku hořký smích.
Podle některých odhadů, které paní Brůčková zmínila, je v českých věznicích až 40 procent odsouzených nevinně. Exemplární je případ Petra Ševčíka, odsouzeného nespravedlivě a propuštěného až po 30 letech.
„Zničí vám to život, zkrachují vám firmy a za dveřmi už čekají exekutoři, kteří o vás dobře vědí,“ popsala zkušenost paní Brůčková. Její rodina za pět let soudních sporů prý zaplatila za právní služby tolik, že by za to postavila rodinný dům.
Řešením by podle ní byla nová úprava obnovy řízení, která by skoncovala s českou kuriozitou, kdy soudce přezkoumává sám sebe. Na Nejvyšším soudě by mohl být zřízen zvláštní senát, specializovaný na žádosti o obnovu řízení.
Soudní znalci: Měli bychom se bát
Pak vystoupil Václav Peričevič, zástupce spolku Šalamoun, který se snaží pomáhat nespravedlivě stíhaným již třicet let. Téma jeho projevu bylo dáno již úvodním citátem prvního ombudsmana Otakara Motejla: „Soudní znalci ničí lidem životy“.
Fenomén soudních znalců se v poslední době rozmohl, soudci se jejich posudky zaštiťují, aby nemuseli sami nést odpovědnost. Přitom výběr těchto lidí, kteří zásadně ovlivňují osudy obžalovaných, nemá vůbec žádná pravidla. Prostě si vyberou toho znalce, který se jim líbí. Peričevič zmínil kuriozitu z Ostravy, kde ve stejném oboru jeden znalec má za rok 20 znaleckých posudků, a druhý téměř 480. V takových objemech už samožejmě jde i o velmi zajímavé peníze ve statisících měsíčně. Periševič citoval hořkou poznámku jednoho z opomíjených znalců, že úspěšnější kolega se „asi se soudci více dělí“.
Následovaly konkrétní případy. Opět zde padlo jméno fenoménu soudní biomechaniky Jiřího Strause, který si dlouhodobě budoval pověst mediální hvězdy oboru. Ta jej dodnes drží nad vodou, i když mu bylo prokázáno, že opakovaně svými špatnými posudky dostal nevinné lidi do vězení, obvykle na dlouhé roky.
Druhým fantomem, kterého jmenoval, je ostravský soudní znalec Igor Dvořáček. Ten ohromuje už tím, že zvládne až 477 znaleckých posudků za rok, přičemž tuto činnost vykonává ve volném čase vedle svých vědeckých a pedagogických aktivit. Právníci spočítali, že pokud by skutečně věnoval posudkům tolik času, kolik deklaruje, muselo by několik dní v roce mít 25 hodin.
VÍCE O SOUDNÍM ZNALCI DVOŘÁČKOVI NAPSAL TŘEBA JAN ŠINÁGL
Jednou prý spolek Šalamoun pomáhal muži, na kterého psal posudek znalec Dvořáček a poradil mu, ať si na jeho dílo nechá udělat revizní posudek. Ten závěry ostravského znalce strhal takovým způsobem, že soud nakonec odmítl Dvořáčkovi vyplatit znalečné. Ale pokud by si revizní posudek udělat nenechal, nikdy by se nezjistilo, jaké vady ten Dvořáčkův měl.
Výčet pokračoval „legendou“ jménem docent Karel Hynek, soudní znalec v oboru psychiatrie. Tomu bylo opakovaně prokázáno, že vystavoval psychiatrické posudky na lidi, které nikdy neviděl.
Vrcholnou perličkou je vykázané psychiatrické vyšetření ženy, která byla již půl roku mrtvá.
Problémy nejsou jen s jednotlivými znalci, ale s celými odvětvími. Například určování pachatelů pomocí pachových stop je v českém podáním podle Peričeviče zcela mimo současné vědecké poznání. Soudy to však neberou v potaz a na základě těchto důkazů stále odsuzují lidi. A to přesto, že byly již několikrát prokázány kuriozity kalibru, že byla ve voze nalezena pachová stopa člověka, který byl v té době prokazatelně ve výkonu trestu.
Svůj příspěvěk Václav Peričevič zakončil dalším citátem, tentokrát od bývalého soudce Ústavního soudu Jana Musila, který kdysi hořce poznamenal: „Více informací by soudu poskytl zkušený astrolog nežli soudní znalec“.
Nic nedostane, na průtahy je zvyklý
Peričevičův kolega ze spolku Šalamoun Miroslav Špadrna pak přednášel o odškodňování za újmu utrpěnou neoprávněným soudním stíháním.
Hned na úvod se ale rozohnil, že česká justice občas připomíná praxi z Apeninského poloostrova, kde mafie, státní orgány a justice spolupracují a právo se vykládá podle toho, kdo dá víc. „Občan, domáhající se svého práva, je vnímán jako směšná figurka do panoptika. A hrdinný obránce práva obvyklé zůstává ležet na noční ulici a všichni kolem jen krčí rameny, jak se to mohlo stát,“ završil svůj mafiánský příměr, který podle něj bohužel není až tak přehnaný.
Následoval obsáhlý výklad, jak se právo na odškodnění vyvíjelo historicky, který skončil nepěkným konstatováním současnosti: Zatímco v občanském právu se lze odškodnění od jiného občana domáhat 3 roky, stát si z nejasných důvodů tuto lhůtu zkrátil na půl roku. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že to je „na samé hranici ústavnosti“.
Tato teorie je doplněna ještě problematičtější praxí, kdy prý soudci o odškodnění rozhodují tak, jako kdyby jej měli platit z vlastní kapsy. A přiznáním odškodnění navíc zdaleka není vyhráno, protože ministerstvo spravedlnosti často platby zdržuje s výmluvami, že nestíhá.
Hořkou perličkou je pak vyjádření ministerstva spravedlnosti k žalobě občana, který se domáhal odškodnění za průtahy v řízení. Ministerstvo napsalo, že bylo zjištěno, že žalobce již v minulosti vedl řízení, která se protahovala, takže již je na průtahy zvyklý.
Stát oproti občanovi nadále zvýhodňuje například placení soudních poplatků, které jsou státu odpouštěny, zatímco občan je musí platit v řádu tisíců. Připomněl i pokus státu, že by poplatek měl být občanem placen i za podání odvolání, proti čemuž zasáhl Ústavní soud.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
