Miloše Říhu zažil i z jiné stránky. Jako dlouholetý řidič autobusu pardubických hokejistů. Za svoji éru u týmu potkal a poznal zblízka desítky koučů, ale jen jednoho si maximálně oblíbil. Právě zesnulého nedávného velitele reprezentace. „Na Miloše vzpomínám jen v dobrém, žil jen pro hokej. Je těžké o něm mluvit, mám na něj jenom pěkné vzpomínky. Ten chlap neměl chybu,“ říkal ve středu odpoledne pohnutým hlasem Pavel Hošek, oblíbená figura pardubického hokeje. Zrovna dal Říhovi poslední sbohem.
Oba měli rádi srandu. Když na to přišlo a čas to dovolil, třeba při výjezdech na Moravu, kde se přespávalo, sedli si večer na jedno. I na víc. „Posedělo se. I do noci. Dali jsme si pivo. Ale kluky v týmu měl Miloš pod kontrolou, nikdo nepřetáhl večerku. Mančaft měl perfektně zvládnutý,“ cenil si Pavel Hošek.
Duši pardubické kabiny znal dokonale, hráče měl přečtené, nejednou Říhovi dobře poradil. „Miloš byl víc než trenér, toho člověka si nešlo neoblíbit,“ říká 68letý řidič, jenž s Pardubicemi nacestoval statisíce kilometrů.
„Všichni Miloše znají, jak pořvával na rozhodčí, ale i ti ho nakonec měli rádi, i když někteří s ním věčně bojovali. Každý soudný člověk musí uznat, že to byl pan trenér, hokejem posedlý a hokeji plně oddaný. Tvrďák s parádním charakterem,“ vzpomíná a jedním dechem dodává, že podobnou osobnost předtím ani potom u ledu nepotkal. „Byl jedinečný. Nikoho dalšího takového jsem už nezažil. Za celou tu dobu jsem v Pardubicích poznal třiadvacet, možná čtyřiadvacet trenérů. Ale Miloš byl jenom jeden.“
Říhu měl v autobuse jako kumpána blízko sebe. Kdo zesnulého kouče znal, věděl, že rád rozebíral všechno. Ale do řízení Hoškovi přehnaně nemluvil. „Tenkrát měl za sebou bouračku, kdy seděl v autobusu vepředu a vystříhávali ho. Takže měl takovou blbou zkušenost a býval ostražitý,“ připomíná Hošek.
Jednou došlo málem k těžké nehodě… „Stalo se, že nám někdo na autobusu odšrouboval polovičku všech šroubů kol. Už jsme byli skoro doma ze zápasu, a u pardubického letiště nám upadala zadní kola. To tedy v Milošovi hrklo. Vylítl z autobusu, hulákal na všechny strany: Bacha! Bacha!“ líčí Hošek sugestivně.
„Ale dopadlo to dobře, zastavili jsme prdelí o zem. Zážitků bylo… Je ho strašná škoda.“
Jeho vzpomínání na oblíbeného kouče je spojené s dobou, kdy se v autobusech promítaly bijáky na DVD přehrávači. To už je dnes dávno pasé. „Za Miloše se ještě pouštěly filmy, kluci měli spoustu dévédéček. Petr Koukal vymyslel pokaždé nějakou zábavu, hrál se poker nebo se koukalo na bednu. Pak přišla éra chytrých telefonů a už to nebylo ono. Najednou byl DVD přehrávač v autobuse k ničemu, každý čučel do svého telefonu a sranda žádná. S Milošem se titul nevyhrál (Pardubice s ním byly dvakrát druhé), ale osobně jsem zažil s Pardubicemi tři. A to tedy bylo cestování domů… To byl mazec,“ usmívá se.
Člověka napadne, zda se Miloš Říha někdy nechtěl posadit za volant obřího autokaru, ale na to byli v Pardubicích jiní experti. „Miloš ne, jediní dva byli Lukáš Nahodil a Láďa Lubina. U Nahece jsem vždycky stál, protože to by dopadlo průšvihem. U Ládi Lubiny jste nesměli zapomenout autobus zamknout a jít do kabiny, pak jste totiž sledovali, jak vám Láďa bere klíče a jezdí s autobusem po dvoře…“ kroutí hlavou ještě dnes.
Když předloni Říha „na stará kolena“ dostal do péče národní mužstvo, Pavel Hošek byl jedním z prvních gratulantů. „Přál jsem mu nedlouho poté, co mu to dali. Potkali jsme se a pobavili o tom. Zasloužil si to jednoznačně.“
Co už podle Hoška méně, tak jmenování Filipa Pešána v předstihu jako Říhova nástupce po MS 2020. To se nakonec ani neuskutečnilo. „Od svazu byl docela podraz, že mu rok dopředu ohlásili, že tam končí, aniž by stačil něco dokázat,“ štve Hoška ještě teď.
Dobře totiž věděl, jak moc to trápilo i Miloše Říhu. Kamaráda, na kterého nedá dopustit.
