Seřadili jsme posledních deset oscarových filmů od nejhoršího po nejlepší. Od Králové řeči po Parazita.
Moonlight (2016)
Nadčasový příběh dospívání a hledání sebe sama je zasazený do drsných kulis okrajových čtvrtí Miami. Mladý Chiron bojuje o svoje místo v prostředí, ve kterém často rozhoduje právo silnějšího, zatímco jeho vnitřní svět se plní láskou, bolestí i touhou. Moonlight zachycuje univerzální témata přátelství a sexuální identity ve třech různých životních etapách od dětství až po dospělost. Je zároveň portrétem mladého člověka, současných amerických předměstí i nepostřehnutelných sil, které formují lidské životy.
12 let v řetězech (2013)
Celkově film vyvolává takový divný, smíšený pocit, kdy nevíte, jestli máte Solomonovi fandit nebo se jen nechat unášet pomalým proudem příběhu o snaze přežít v otroctví. S výchozí látkou se ovšem nedali dělat žádné divy, takže když uvidíte na plátně vztekem pološíleného Michaela Fassbendera, možná to i autorům odpustíte. Pouhé herecké výkony ovšem u mě žádnému filmu k vysokému hodnocení nepomohou.
Tvář vody (2017)
Guillermo del Toro natočil precizní a krásnou pohádkovou romanci, která sice nevybočí z daných mantinelů, ale rozhodně si chválu kritiky (byť pro mě trochu přemrštěnou), zaslouží. Palec nahoru ode mne dostává zejména vizuál, nepodbízivý a příjemný soundtrack a herecké obsazení. Tvář vody je poměrně tradiční, až příliš „hollywoodsky“ koncipovaný snímek, který vás na kolena nedostane, nepočítáme-li úchvatnou dobovou atmosféru, kouzelné monstrum (Doug Jones, který jej ztvárnil by měl spolu s Andy Serkisem mít vlastní oscarovou kategorii) a několik opravdu magických scén, které se vám vtisknou do paměti.
Birdman (2014)
Birdman je jednoduše skvělý film. Nejedná se o komedii, u které by se divák smál gagům od začátku do konce, je to spíše feel-good film, jenž vám naprosto zlepší den, i když vás nečeká nijak výrazný počet pozitivních scén. I přes skvělé herecké výkony a stejně kvalitní a neotřelé zpracování je stále největší devizou Birdmana scénář. Na tom se podílel sám režisér a Nicolás Giacobone, Armando Bo a Alexander Dinelaris. Až na Iñarritu není nikdo z nich známou tváří, věřím ale, že předpokládaný úspěch Birdmana vše změní. O hudbu se postaral Antonio Sanchez a jeho využití bicích by mohl konkurovat snad jen Whiplash, film na tento nástroj zaměřený.
Spotlight (2015)
Velký příběh, nebo typická Oscarová návnada? Novinářské drama o jedné reportáži Spotlight je spíše filmem řešícím závažné téma, než filmem, na který do smrti nezapomenete. Dává na obdiv nenápadnou filmařinu, která, včetně herců, ustupuje závažnosti příběhu. Díky jednoduchému stylu vyprávění divák lehce pobere vše, co je v sázce a nakonec je samozřejmě zaplaven pocitem štěstí, že se dílo podařilo. Z této oslavy mizející formy žurnalistiky necákají emoce, ale je spíše zdrženlivou citovou záležitostí, kterou ocení novináři i akademici. A obyčejný divák? Bude mu stačit, že všichni novináři nejsou bezcitní paparazzi?
Umělec (2011)
Pro pamětníky krásná nostalgie, pro mladší obecenstvo (i pro mě) důkaz toho, že i němé filmy mají své jedinečné kouzlo, které dokáže uchvátit. Skvělý film o vývoji této kulturní zábavy na přelomu třicátých let minulého století, který perfektně zachycuje tehdejší Hollywood a ukazuje, jak film bavil svět tehdy a bude bavit i v budoucnosti. Tvůrci zde vzdali hold filmovému řemeslu jako takovému a zamíchali dovnitř skvělé drama, kterému kraluje vynikající Jean Dujardin. Ten ukazuje, že i beze slov dokáže zahrát téměř cokoli.
Argo (2012)
Oscarový film Bena Afflecka na motivy skutečných událostí, které se odehrály v Íránu v roce 1979. Radikálové se dostávají na americké velvyslanectví sídlící v Teheránu, kde si za rukojmí vezmou 52 amerických občanů. Během zmatku se podaří šesti z rukojmí uniknout a následně se ukryjí na kanadském velvyslanectví. Naštěstí zaměstnanec CIA přichází z plánem, jenž má Američany zachránit. Bryan Cranston se zde představil v roli Jacka O’Donnella, kolegy a spolupracovníka agenta Tonyho Mendeze.
Parazit (2019)
Vítěz festivalu v Cannes je jiný. Ani ne tak originální, jako svěží. Pohlcující. A velmi zábavný. Jde o výtečný pokrm, uvařený z velmi různorodých ingrediencí, které ovšem jedna druhou ničím neruší a skvěle fungují jako celek. Sice to pro mne osobně není film roku, přesto jde o zajímavý úkaz. Srovnání s mým nejoblíbenějším režisérem je docela namístě. Jednak díky obtížné žánrové definovatelnosti a zaškatulkovatelnosti, ale i odvážné nepředvídatelnosti. Trochu zamrzí místy poněkud absentující napětí a byť je finále skvěle vygradované, příliš ostře kontrastuje s první polovinou filmu, kde se toho tolik nedělo.
Králova řeč (2010)
Za nejúspěšnější film režiséra Toma Hoopera je považován životopisný film Králova řeč o životě Jiřího VI., který usedl na trůn po abdikaci svého staršího bratra, a který bojuje s vadou řeči. A právě s koktáním mu pomáhá logoped Lionel Logue. V hlavních rolích excelovali Colin Firth a Geoffrey Rush. Snímek si odnesl hned čtyři Oscary, jednoho za režii a dalšího za nejlepší film.
Zelená kniha (2018)
Tato road movie si všechny filmové ceny a nominace beze sporu zaslouží. Mimo jiné se zabývá temným obdobím amerických dějin, aniž by příliš moralizovala a rozdělovala strany problému čistě na „dobré a zlé“. Farelly dokázal film výborně herecky obsadit a jsou to právě výkony Mortensena a Aliho, které dokázaly příběh Vallelongy a Shirleyho pozvednout na vyšší úroveň. Takže pokud jste jejich fanoušky, nebo máte rádi období šedesátých let v USA, snímky o rasové problematice, či třeba všechno najednou, doporučuji určitě Zelenou knihu v kinech navštívit. Jinak kromě kvalitní podívané přijdete i o pohled na vysloužilého Aragorna s pivním břichem a neuvěřitelným apetitem.