Hlavní obsah

Spisovatelka a profesorka dějin Veronika Válková vtahuje děti do historie

Právo, Lenka Hloušková

Její Bára už procestovala kus světa. Kvůli dětem putovala desítky, stovky, tisíce let zpět, aby jim ukázala krásy historie. Přemisťovat se v čase jí pomáhá kouzelný atlas a společnici na cestách jí dělá kočka Barča. Právě z nich stvořila Veronika Válková (50), profesorka dějin a latiny a spisovatelka, úspěšnou literární dvojici. A dětští čtenáři ji milují…

Foto: Petr Horník, Právo

Veronika Válková

Článek

Letní prázdniny využila jako obvykle: ke psaní. Tvůrčí základnu měla spisovatelka začínající s fantasy žánrem na rodinné chalupě v Jizerských horách. Z okna kouká do rozkvetlé louky, na letité stromy, na nichž si jako holčička sama hrávala. Společnost jí dělá zrzavý kocour Gílsi.

„Úplně na začátku bárovek ale byla moje opravdová kočka Barča, která však už několik let nežije,“ říká.

Vystudovala jste latinu a historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Dost netradiční kombinace pro začátek 90. let.

K tomuhle mému rozhodnutí se váže moc hezký příběh. Znáte spisovatele Arkadije a Borise Strugacké?

Ne.

To byli v 80. letech velmi slavní ruští autoři sci-fi. Napsali mimo jiné knihu Pondělí začíná v sobotu. Je o programátorovi, který je shodou okolností zaměstnán ve Výzkumném ústavu čar a kouzel. Ten fungoval jako klasický socialistický podnik. Jeho zaměstnanci museli dělat nástěnky, měli tam SSM. Přičemž ale zkoumali třeba bájné bytosti…

Jednou takhle schůzovali a ředitel ústavu si s jistým slavným španělským inkvizitorem, jenž byl několik set let po smrti, cosi šeptal latinsky. Když jsem tu pasáž četla, bylo mi čtrnáct. Pamatuji si, jak jsem se cítila trapně, že latinsky neumím. Pak jsem se dostala na Gymnázium Na Pražačce a začala tam chodit na nepovinnou latinu.

A zájem o ni vám vydržel až do maturity.

Naopak, po třech týdnech jsem to vzdala, protože mi nevyhovovalo, jak latinu dotyčná paní profesorka učila. Přesto jsem na latinu nezanevřela a šla jsem ji studovat na univerzitu. Dodnes jsem za to rozhodnutí ráda. Latina je základ vzdělanosti.

Foto: archiv Veroniky Válkové

Literární kočka Barča, která při výpravách do minulosti doprovází Báru v podobě zelenooké krasavice, má fyzickou podobu.

Sama ji teď učíte Na Pražačce. Využijete ji ale ještě mimo pracovní dobu?

Čtu si v ní, co mě zajímá, třeba Navigatio sancti Brendani abbatis, tedy Plavbu svatého opata Brendana. Jde o středověký záznam plavby irských mnichů na Island (pochází z 10. století – pozn. red.). Ovšem v latině je už leccos. Narazila jsem i na překlady Hobita a Harryho Pottera. K Hobitovi jsem se ale až na pár stránek zatím nedostala.

Vášniví knihomolové na sociálních sítích

Styl

Harry Potter je v latině?

Co vím, tak první dva díly ano. Latina příběhu rozhodně hodně pomáhá, i když není tak dobrá jako v překladu Hobita.

Pojďme ze slavné britské školy ke zmíněnému Islandu. Vím, že se tam stále vracíte. Kdy jste na ostrov narazila poprvé?

Asi v šestnácti letech. Můj bratr přinesl z knihovny překlady Staroislandských ság od Ladislava Hegera. Tenhle svazek mě úplně pohltil, což mělo dva důsledky: předně jsem zatoužila na Island jet a pak jsem začala psát vlastní knihu.

A hned přišel úspěch. Vaší prvotinou byla Wetemaa, kniha osudu jedenácti družiníků krále Gudleifra. Kolik vám bylo, když vyšla?

Dvacet dva. Psala jsem ji tři roky, zhruba od sedmnácti, nějaký čas zabralo hledání nakladatele…

Začala jsem ji psát v době, kdy u nás pojem fantasy nebyl. Tedy já jsem ho alespoň neznala. Jediné, co jsem předtím z toho žánru četla, byl Hobit, o němž psali, že je to pohádka. Já ho tak i vnímala. I proto jsem svému stylu soukromě říkala pohádka psaná jako historický román.

Až později jsem zjistila, že fantasy žánr ve světě dávno existuje. Zmínil se mi o tom kamarád, jenž rukopis Wetemay četl. Přemlouval mě, ať ho vydám.

Foto: Petr Horník, Právo

Na panenku šije repliky oděvů, ve kterých se Barča objevuje v knížkách. „Je to můj způsob relaxace. Ráda pracuju rukama,“ říká spisovatelka.

Jak jste ho koncem 80. let psala? Rukou?

Na stroji. Psaní na stroji jsem se učila ve druháku na gymnáziu. Když jsem se překlepla, nalepila jsem na místo chyby bílý papírek a přepsala ho správným písmenem. Ale moc jsem text opravovat nemusela. Byla jsem poměrně zdatná písařka.

A změnila byste v něm s odstupem desítek let vůbec něco?

Až na jedno přirovnání bych v textu nezměnila nic. Zpětně jsem byla až překvapená z toho, jaké vyjadřovací schopnosti jsem v dospívání měla. Přišla jsem na to v pětačtyřiceti, kdy jsem Wetemau znovu procházela, protože se uvažovalo o tom, že se z ní stane komiks. Nakonec z toho sešlo. Kvůli složitosti…

Proč jste ji psala pod mužským jménem Adam Andres?

Protože jsem si nebyla jistá, zda to nebude propadák. Taky jsem netušila, zda třeba nebudu dělat vědeckou dráhu, tak abych si nezkazila jméno.

I když mám pocit, že záhy po vydání se ve fantasy komunitě vědělo, že Andres je žena. Nešlo o žádný překvapivý coming out, náhlé zjištění: ten muž je žena.

Wetemaa okamžitě uspěla. Získala Zlatého Ikara za nejlepší fantasy a sci-fi v roce 1993. Považuje se za základ české fantasy 90. let. K sehnání ale teď není.

Připravujeme její třetí vydání. Zájem o ni totiž stále je. Od roku 1992, kdy vyšla, se jí prodaly určitě desetitisíce kusů, ale přesné číslo vám neřeknu. Neznám ho.

A jak daleko je od fantasy k bárovkám, knihám pro děti o putování Báry časem?

Poslední moje fantasy vyšla v roce 2013. Šlo o Korunu Élladu, která zakončuje původní cyklus. Od té doby se věnuji jen Báře. S psaním fantasy to dohromady nejde. Fantasy vyžaduje opravdu hodně času. Musím do svého světa, který jsem si vytvořila, zcela odplynout. Musím se do něj plně vnořit. Jde o jakousi mou paralelní realitu. Možná jsem si ji ani nevytvořila, možná do ní mám jen povoleno vstupovat a zase odcházet…

Foto: archiv Veroniky Válkové

Do míst, o nichž píše knihy pro děti, se snaží také jezdit. Na fotografii je u egyptských pyramid.

K tomu píšete učebnice dějepisu a metodické příručky, kde jsou pravidla jasně daná. Jak to ladí s fantasy a knížkami pro děti?

Nevidím v tom žádný problém. Pravidla mě v psaní neomezují.

A máte jako pedagožka a spisovatelka historická období, jimž dáváte přednost?

Historii učím od pravěku po moderní dějiny, musím ji znát kompletně, být schopná znalosti kvalitně předat na gymnaziální úrovni studentům. Proto také sleduji, co se v mém oboru a kolem něj děje.

Nedávno mě zaujaly například závěry vědeckých výzkumů, konkrétně analýz DNA. Ukázaly, že kmenové posuny asi probíhaly jinak, než jsme si mysleli. Do toho sleduji i aktuality z moderních dějin, jak do roku 1989, tak po něm. Tím zevrubným výčtem ale neříkám, že bych neměla nějaké období radši.

Sinoložka Emma Hanzlíková: Miluji pouhé listování knihami. Šustění a vůni papíru

Styl

Prozradíte mi je?

Konkrétně jde o starověký Řím a Řecko, jsem přece jen vystudovaná klasická filoložka. Dá se tedy říct, že do tohoto období chodím jako domů nebo na chalupu. Potom je to raný středověk, který je velmi zajímavý, ale všichni od něj až paradoxně dávají ruce pryč.

To jsou první Přemyslovci, jejichž přehled si nikdo nepamatuje?

Mám na mysli Ostrogóty, Vizigóty, které někdo řadí do pravěku, někdo do starověku, další do raného středověku…

A z Evropy mě ještě hodně zajímají seveřané. Záměrně neříkám vikingové, protože ne všichni seveřané se vydávali na námořní výpravy. Jdu-li po časové ose dál, dostávám se opět k nám: k Přemyslovcům, k Marii Terezii.

Vámi oblíbená období odpovídají, jak vidím, těm, do nichž posíláte literární Báru.

Náhoda to jistě není.

Foto: archiv Veroniky Válkové

Na milovaném Islandu, kam se vracívá.

Bárovek vyšly víc než dvě desítky. Píšete dvě ročně. Kdy spíte?

Když mám čas. Jinak píšu nebo přemýšlím o psaní téměř pořád: o víkendech, o prázdninách, cestou tramvají… Jsem navíc typická sůva, nejlíp se mi proto tvoří po setmění. O již zmíněných víkendech s prací klidně končívám ve tři ráno.

Co když přijde tvůrčí blok?

Vůbec nejlepší motivací, jak ho překonat, je termín odevzdání nové knihy… Jinak ty bárovky byly původně tři za rok, jenže podobné tempo bych už asi vážně nedala, tak jsme to po dohodě s nakladatelstvím snížili na dvě.

Ono v tom procesu není nejtěžší „nadatlovat“ text do počítače. Daleko náročnější je se na psaní připravit, nastudovat si pečlivě období, kam se Bára vydá. Vedle heuristiky (metoda získávání, shromažďování a třídění historických pramenů a informací – pozn. red.) si taky musím promyslet každý příběh tak, aby malé čtenáře zaujal.

To vše zabere hodně času, tak většinou pracuji paralelně na více příbězích a témata musím mít promyšlená i na několik let dopředu.

Provázela jste i zájezdy po Evropě.

Ano, jezdívala jsem na ně o prázdninách, kdysi dávno, tak tři čtyři roky za sebou, nejčastěji na Island, do Pobaltí, Ruska, Skandinávie. Zpočátku mě to vážně bavilo. Cestovka za vás totiž většinu věcí předem zařídí, jaksi předžvýká, vy nemusíte nic moc vymýšlet. Stačí nasednout do autobusu, kde na vás čeká vaše skupina.

Prostředí školy je tak inspirující! Kde myslíte, že beru Bářiny hlody? To jsou, pěkně prosím, výroky gymnazistů. Občas bývají až neuvěřitelné.

Jenže tohle mi časem nevyhovovalo. Vyrážím-li na výjezdy se studenty, dává mi to zkrátka větší smysl. Sama si vyberu, co jim chci ukázat, seženu ubytování, dopravu, a když děti zlobí, můžu je seřvat, příště to neudělají.

Tohle na zájezdu s dospělými jako jejich původce udělat nemůžete. Někteří z nich mají pocit: Jsem na dovolené, můžu si pustit mozek na pastvu.

Vladimír Körner: Dějinné zlomy vždycky odnesou slušní nevinní lidé

Styl

Mozek na pastvu? Krásný obrat.

Mám na mysli situace, kdy se někdo kamsi mimo plán vydá, zabloudí nebo si jde cosi koupit, zařídit a všichni na něj půl hodiny čekají u autobusu. A vy musíte být přesto milá, protože jako průvodkyně na klienty křičet nemůžete…

Foto: Petr Horník, Právo

„Píšu nebo přemýšlím o psaní téměř pořád: o víkendech, o prázdninách, cestou tramvají… Jsem navíc typická sůva, nejlíp se mi proto tvoří po setmění.“

Napadlo vás aspoň na chvíli opustit učitelskou dráhu, když byste se uživila i jinak?

Počkejte, já bych se ale jen psaním neuživila. Náš trh je relativně malý. Navíc učení mě baví. Jsem dobrá pedagožka, myslím si, že bych na gymnáziu měla vydržet co nejdéle. Nemám důvod od katedry odcházet.

A navíc, prostředí školy je tak inspirující! Kde myslíte, že beru Bářiny hlody? To jsou, pěkně prosím, výroky gymnazistů. Občas bývají až neuvěřitelné. Jednou jsem si takhle stěžovala kamarádce, co mi je schopná slečna v sekundě říct, a ona mi poradila: Dávej to do knížek. Tak to dělám, s velkým úspěchem.

Vaše knihy mají ohlas i v zahraničí.

Tam vyjíždím hlavně za českými žáky, do českých škol, kam mě zvou na besedy. Díky nim jsem navštívila Brusel, Reykjavík, Florencii, Milán, Káhiru, Frankfurt nad Mohanem, v září poletím do Paříže. Přednášela jsem i v Soulu. O tom, jak se učí o Koreji v Česku.

Mě kromě krátké kapitoly o korejské válce (1950–1953) nic nenapadá. Jste na tom líp?

Byla jsem na tom stejně jako vy. Do Jižní Koreje mě pozvali v rámci programu na zviditelnění jejich země v Evropě. Investují u nás, snaží se tu i zakotvit po kulturní stránce.

O čem jste jim tedy v Soulu vyprávěla?

O naší koncepci výuky dějepisu. Vysvětlovala jsem jim, na jaká období dáváme důraz a proč. Zmínila jsem úseky z asijských dějin, jež se české děti učí. A přiznala jsem, že se o Koreji nic moc nedozvědí.

V upřímnosti jsem pokračovala i poté, co jsem zjistila, jak hodně se oni učí o Evropě, mimo jiné o husitech. Proboha proč? Mám pocit, že korejské dítě zvládne všechno.

Líbili se korejským školákům ti husité?

Nevím, co konkrétně mají v učebnicích napsáno. Text jsem samozřejmě nerozluštila, byl korejsky. Ale v knížkách jsem poznala staré známé obrázky.

Z listování v nich jsem pochopila, že korejské děti probírají evropskou historii velmi podrobně, včetně té náboženské. Z jedné strany na mě koukal mimo jiné Martin Luther (1483–1546).

Foto: archiv Veroniky Válkové

Bárovek napsala již přes dvacet. „Budu pokračovat, dokud to bude děti bavit,“ směje se.

O něm jste ještě nepsala. Neseznámí se s ním brzy i Bára?

Uvidíme. Teď zrovna vyráží do Arábie, za předním orientalistou Aloisem Musilem (1868–1944). Jemuž se říkávalo český či moravský Lawrence z Arábie. Knížka by měla vyjít v září.

A sem na chalupu do Jizerek jsem si vzala i podklady na další díl, právě o Koreji. Dopsat ho mám do konce roku. Od září mě tak čekají nejen studenti, ale i psaní, korektury, příprava podkladů k ilustracím… Bude toho zase hodně.

A užila jste si vůbec léto jinak než pracovně?

Užila, i když moje původní plány změnil koronavirus. Místo Koreje, kam jsme mířily se sestrou, z toho vyšly Luhačovice. Naštěstí jsme ani do Asie nekoupily letenky. Epidemie nás předstihla. Snad to vyjde jindy.

Ale část zahraničí nám vyšla. Vyrazily jsme do Trenčína, podívat se na latinský nápis, který tam vytesala římská legie v roce 179.

1. září se vracíte na „své“ gymnázium, které znáte od patnácti let. Hlásí se tam děti i kvůli vám, respektive Báře?

Neptám se jich na to. Možná ano, možná ne. Jednou mi ale napsala vděčná maminka, že děkuje, že bárovky píšu. Že jejich dcera díky nim začala konečně číst. A poté, co se dozvěděla, že učím Na Pražačce, se rozhodla, že se k nám dostane, a začala se hodně učit. Místo trojek, jež jí dříve stačívaly, si najednou opravovala i dvojky.

A dostala se k vám na gymnázium?

Já vám nevím. Jen ta maminka v závěru e-mailu shrnula: Děkuji vám, že se naše dcera sama učí, že si čte. Není to hezké? Mě vždycky podobné reakce velmi potěší. Se čtenáři si píšu ráda, těch dotazů, vzkazů zase není tolik, abych nestíhala odpovídat.

Vím, že na besedy se čtenáři vyrážíte také po republice. Kdy máte volný termín?

Tak v roce 2022, musíte vzít v úvahu, že besedy musím vklínit do času, kdy neučím nebo nepíšu. Budete-li po mně chtít, abych k vám dorazila, třeba do knihovny, napište mi co nejdříve. Termíny se plní. Musím také nahradit ty, které zrušil koronavirus…

Určitě nejsem schopná vyplnit přání některých kolegyň, učitelek, které mi píší: Přijeďte za měsíc, budeme brát s dětmi Řím.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám