Někdy na konci září nebo na začátku října roku 1919, sotva pár měsíců po tom, kdy byla vesnice Hejčín připojena jako jedna z městských čtvrtí do Velké Olomouce, se u místní elektrárny sešla parta místních kluků. A při koupání v rameni Moravy spřádali sny a plány do budoucna. „Tu Karel Tatíček, nejstarší ze všech, i když mu táhlo na šestnáctý rok, přišel s nápadem: Co kdybychom si založili fotbalový klub? Do hadráku už každý kopnout uměl, na zápase také každý byl a SK Olomouc pro ně byl nedosažitelný vzor. Nejrychleji to šlo s názvem – Fotbalový klub Hejčín,“ cituje vznik klubu almanach vydaný k 60. výročí založení.
VIDEO: Fotbalové legendy ve filmu. Olomouckým stoletím provádí fanoušek Krobot |
O dresech si mohli nechat jen zdát, ale poradili si po svém. „Košile, trenýrky, punčochy a boty, jaké kdo měl. Šikovný organizátor Karel Tatíček dal v tiskárně na plátěné obdélníky natisknout písmena FKH (FK Hejčín – pozn. red.), chlapci si je přišpendlili na košile a otázka dresu byla vyřešena,“ stojí v almanachu.
První zápas na Envelopě proti studentské jedenáctce dopadl neslavně, hned v úvodu se totiž zranil brankář Antonín Eliáš a byla z toho porážka 1:19. Navíc v sousedství, na Mrštíkově náměstí, vznikla konkurenční Hejčínská jedenáctka. Z rivality či nevraživosti se sice často rodí nejslavnější fotbalové dějiny, po několika vyhecovaných zápasech však obě hejčínské party pochopily, že spolu budou silnější. A poslední souboj měl rozhodnout, jaké jméno ponese spojený klub.
Těžko si představit, co se muselo odehrávat v hlavách kluků, kteří věděli, že hrají o jméno klubu, jejž si sami založili, a porážka znamená jeho zánik. Musela to být tehdy pro všechny životní bitva a z výhry 3:1 se v ní radoval FK Hejčín. Ale ještě větší vítězství bylo ukázání respektu k poraženému soupeři a prozíravé pojmenování spojeného klubu SK Hejčín.
Karel Tatíček přišel s nápadem založit v Hejčíně fotbalový klub, bylo mu šestnáct let.
Aby mohli trénovat, zakoupil Tatíček trávu na vojenském cvičišti na Šibeníku a zajistil tak přístup na plochu. I tak se museli domluvit s občas neoblomným posádkovým velitelem. První roky hrávali jen přátelské zápasy, místo dresů měli světle hnědé skautské košile a hřiště si půjčovali od ostatních klubů ve městě. O vlastním mohli dlouho jen snít.
Prvním mecenášem se stal Alois Trefil, legionář z Ruska, který za své strádání v zajetí dostal finanční náhradu a z ní zakoupil první dresy. Z praktických důvodů byly celé černé, jen s bílým límečkem a manžetami. Tak vznikly klubové barvy černá a bílá.
Do organizované soutěže se SK Hejčín poprvé přihlásil až v roce 1925 a začal ve III. třídě Hanácké župy. Premiéra proti Uherskému Brodu skončila kontumací 3:0, protože hosté měli zastavenou činnost. Když i druhý zápas vyhrál Hejčín stejným způsobem, protože se Chválkovice nedostavily k zápasu, soutěž se rozpadla.
V dalších letech se však Hejčínští v župě zabydleli, dlouho hráli II. třídu a teprve v polovině 30. let se jim podařilo postoupit o úroveň výše. Významem ale nepřekračovali svou čtvrť, stále byli jeden z mnoha lokálních olomouckých klubů. Dorostenecký tým ovšem patřil k nejlepším v okolí. A tak to má v genech dosud. Vzestup nastal až po spojení s Moravskými železárnami, ostatně v nedaleké fabrice na okraji Řepčína už tehdy pracovala většina mužstva. V roce 1946, tedy po sedmadvaceti letech existence, získal klub konečně domov a radost ze škvárového hřiště v Řepčíně jim nemohla zkazit ani nevydařená premiéra 1:4 s Moravanem Prostějov.
Komunistický převrat v únoru 1948 zcela přeskládal nejen společnost, ale i fotbalový život v Olomouci. Rodina Anderů provozující síť obchodních domů po celé zemi a zároveň mecenášů špičkového SK Olomouc ASO přišla po znárodnění o všechen majetek. Klub brzy zanikl a hráči s ligovými zkušenostmi přešli do hejčínského klubu.
Nejvyšší soutěž pak ještě na čas do města přivedla Křídla vlasti, nově založený tým armádního letectva s trenérem Rudolfem Vytlačilem, který později dotáhl československou reprezentaci až do finále mistrovství světa. Pomohl i Křídlům, ale vinou nejrůznějších reorganizací i uvnitř armády se po dvou sezonách v 1. lize propadla už jako Dukla až do třetí ligy a později ještě níže.
Místo na želízka na Sigmu
Vrcholový fotbal v Olomouci od poloviny 50. let nadlouho neměl svého zástupce a pomalu to začal měnit až rok 1966 a vstup průmyslového koncernu Sigma. Dosud se chodilo na „želízka“, odteď už napořád na „Sigmu“, která později našla domov na Andrově stadionu. Vyznává modrou a bílou barvu a hejčínský původ už navždy upomíná černá hvězda ve znaku.
Sigma v sezoně 1964-65. Čtvrtý zleva v zadní řadě je Karel Brückner.
Do třetí ligy poprvé postoupila až v roce 1974 v okamžiku, kdy ji jako trenér převzal 34letý Karel Brückner. Za čtyři roky postoupila do druhé nejvyšší soutěže a v sezoně 1981/82 útočila na postup mezi elitu. První místo po podzimu Sigmu připravilo o trenéra Milana Máčalu, kterého přetáhla Slavia. Místo něj přišel neznámý Vlastimil Zeman a i s náhradním koučem dotáhli Hanáci svou jízdu před Teplicemi a Plzní až k historickému postupu památnou výhrou 1:0 v Třinci.
„Od rána tam pršelo a my jsme v tom hrozném dešti vyhráli 1:0, když dal gól mladík Petr Čermák, který k nám přišel na oplátku za Máčalu. Byla to obrovská euforie. Na jediné benzince po cestě se koupilo nějaké víno a v Olomouci jsme vyhecovali šoféra autobusu, aby s námi objel po náměstí, což se nesmělo. Lidé koukali a my jsme řvali, že jsme postoupili do ligy,“ vzpomínal brankář a kapitán tehdejšího mužstva Jiří Vít.
Hned v další sezoně sice Sigma spadla, ale okamžitě se do ligy vrátila, znovu pod vedením Karla Brücknera. Na dalších třicet let mezi elitou zůstala, se svým osudovým trenérem prožila památná tažení Evropou v 90. letech, vychovala řadu reprezentantů. V roce 2012 s další ikonou Petrem Uličným získala první velkou trofej Český pohár a i po rozkolísaných nedávných sezonách patří mezi českou elitu dodnes.
Co by tomu řekl šestnáctiletý Karel Tatíček, kdyby věděl, co tenkrát u hejčínské elektrárny s partou kamarádů začali?
