Je to právě pět let, co Angela Merkelová pozvala do Německa všechny uprchlíky. Co je podle vás to nejdůležitější, čím se podzim 2015 zapsal do historie?
Nechci hned u první otázky odvádět řeč jinam, ale na tyto dny připadá těch výročí více – na pátek připadlo 11. září, což je výročí pádu Mrakodrapů v New Yorku, kterýmžto dnem skončila optimistická doba postkomunistická. Světu bylo důrazně připomenuto, že pod pokličkou konce studené války a optimistických výhledů do budoucna jsou zde úplně jiné síly, hlásící se o slovo. Tehdy měl Západ, přesněji Spojené státy, jedinečnou šanci s politickým islámem zamést. Za Spojenými státy stál celý svět, včetně rivalů jako Ruska a Číny, a kupodivu i včetně řady zemí muslimských, třeba Turecka. Spojené státy ale namísto rozhodnosti a síly ukázaly lavírování a snahu o usmíření protivníka, kdysi se tomu postoji říkalo appeasement.
Pustily se do první ze sérií proxy válek – válek na jiném místě a s jiným protivníkem, než by dávalo smysl. Mám na mysli dobrodružství v Afghánistánu. Ve vysokých akademických, mediálních a obchodních kruzích se věci přestaly nazývat pravými jmény, čemuž napomohla předpřipravená atmosféra politické korektnosti. To vše se jako bumerang vrátilo do politického života Ameriky a dalších západních zemí. Namísto diskuse o problémech a krocích k jejich řešení jsme sledovali stínové divadlo polopravd a falše. Od útoků na mrakodrapy vedla přímá cesta ke zvolení muslimského napomáhače Baracka Obamy prezidentem jaderné supervelmoci, ale i k takzvanému arabskému jaru 2011 a ukrajinské krizi 2013. Západ definitivně ztratil tvář. Alespoň v očích čestných lidí.
Podzim 2015 byl jen pokračováním té ztráty tváře. Islámsko-africká migrace sílila dávno předtím, ale vlna z roku 2015 byla přímým důsledkem naprosto chybné západní reakce na takzvané arabské jaro. Nenazývání věcí pravými jmény, absence diskuse o islámské expanzi a politická korektnost zavinily, že se mluvilo o ženách a dětech ze Sýrie. Přitom šlo o mladé muže z půlky Asie a Afriky. Tím, že Merkelová řekla „přijmu všechny“, zadělala na další zvýšení migrační vlny. Pokud byl její výrok v něčem přelomový, pak v tom, že ukázal, že lídři západních zemí při svém rozhodování neberou v potaz ani fakta, ani rozum, a už vůbec ne potřeby a zájmy svých občanů. Dlouho doutnající skrytý konflikt, studená válka mezi západními elitami a obyvatelstvem, se změnil v konflikt horký.
Merkelová tehdy prohlásila „zvládneme to“. Jak to hodnotit s pětiletým odstupem- zvládlo to Německo? A co to vůbec znamená „zvládnout to“?
Co to znamená, na to bychom se měli zeptat soudružky Merkelové. Možná to myslela tak, že se zvládne zavděčit politiky korektním médiím, nebo spoluobčankám samičího pohlaví žádajícím přísun čerstvého samčího masa, nebo podlomit sebevědomí a víru v budoucnost u přemýšlejících Němců obou pohlaví, nebo zrušit pověst Německa jako spořádané a bezpečné země. To vše zvládla bravurně. Možná měla na mysli to, že přes obrovské výdaje na „zaobstarání“ nových hostí nezruinuje německou ekonomiku, což se jí – kvůli vysávání slabších zemí Evropské unie – též podařilo bravurně.
Rozhodně ale nemohla mít na mysli integraci svých hostí ve smyslu, že by se z nich stali normální Němci, jen o trochu snědší. To by po nich musela chtít, aby přijali kulturu své nové země, což se dnes pokládá za kulturní rasismus. Též asi neměla na mysli, že to zvládne bez obětí – mrtvých, zraněných, znásilněných, zastrašených – z řad německých domorodců. Na těch ale, jak známo, nezáleží. Na evropské podlidi musí být přísnost.
Jak se, podle vás, za těch pět let proměnilo Německo jako největší tahoun Evropy a mimoto náš největší soused?
Vlastně jsem odpověděl. Rozvrácená, prolhaná, patafyzická země, která možná táhne, ale je to tažení z podstaty, případně z drancování jiných evropských zemí. Jedna lež snadno vyplodí jinou lež, takže po uprchlících přišla na řadu klimaticky neutrální energetika, jež stojí a padá na vysávání energetických zdrojů sousedních zemí, boj proti fake news – likvidace svobody slova, a řada podobných nápadů, na něž si momentálně ani nevzpomenu.
Dětský sbor německé veřejnoprávní televize: Babička je ekosvině
Pokud je Německo v něčem pořád stejné, je to jeho potřeba vést, tedy úkolovat a peskovat menší a slabší sousedy ve směru jakéhokoli nesmyslu, který pošahaným berlínským „jelitám“ přijde na mysl. Důležitou proměnou je vzestup autentické demokratické opozice, mám na mysli stranu Alternativa pro Německo. A zase – její aktivisté a politici jsou mláceni, šikanováni a odsouváni z veřejného života, což v Německu mezi léty 1945 a 2015 nebylo zvykem. Zato to bylo zvykem v letech 1933-1945.
Vy jste v té době vedl občanské hnutí Islám v ČR nechceme. V očích takzvaných vítačů jste měl pověst toho největšího nacisty a fašisty. Jak z tohoto pohledu zpětně vzpomínáte na to nejagresivnější období, na podzim 2015, kdy se šlo po každém, kdo nekřičel – uprchlíci, vítejte!?
Ta otázka mě docela zaskočila, protože z hlediska osobního byl ten podzim dobou velice příjemnou. Já totiž žádné vítače nepotkával. Na demonstracích jsem tehdy hřímal z pódií, zatímco oni dováděli kdesi opodál. Kluci, kteří se mi tehdy starali o bezpečnost, mi nedovolovali za nimi zajít na kus řeči. Faktem ale je, že už někdy koncem léta mi cenzoři z portálu iDnes smazali hodně čtený blog, z něhož muselo být jen trochu gramotnému jedinci jasné, že mám k fašistům daleko. Byly tam, krom politiky, i blogy o kouzlu romských dívek, o kultuře a historii, o ochraně přírody, o elektronické hudbě. Smazání blogu je smazáním kusu člověka; krátce nato začaly zákazy na sociálních sítích, přišel jsem o první facebookový profil... Vítačská média ale skutečný Konvička nezajímal, vyrobila si svého Konvičku. Budiž jim přáno.
Pokud jsem z toho obrazu takzvaného zlého Konvičky něco zaregistroval, byla to „petice vědců proti nenávisti a xenofobii“, nebo jak se jmenovala ta pitomost, které kamarádi říkali „petice proti Konvovi“. Ono už je to dávno, raději jsem zapomněl, ale tenkrát mi to umožnilo si přečíst, kdo z profesních kolegů disponuje mozkem, a kdo je konjunkturalistický idiot.
Zpětně vzato, ta petice zlomila vaz jednomu z jejích iniciátorů, jistému stahovači králíků, při pozdější prezidentské kandidatuře. Nebo možná nezlomila, zlomil si ho sám, ale připomenutí té petice byl střípeček do mozaiky. Takže je vlastně dobře, že tehdy vznikla.
Z toho co víme po pěti letech – myslíte si, že migrační vlna tehdy byla plánovaná? A pokud ano, co jsou podle vás nejpádnější důkazy?
Plánovaná kým, plánovaná v jaké míře? Na tohle téma bychom si mohli povídat do rána a pravdy bychom se nedobrali. Politický neklid, chudoba a válečné konflikty vedou k pohybům obyvatel vždy. Mnohé skupiny, od komerčních převaděčů přes arabské šejchy po západní neziskovky a etnomasochistické úchyly v politických funkcích, měly na pohybu lidí zájem. Jakmile ten pohyb nastal, provázely ho nabité mobily a kreditky MasterCard, které těm lidem distribuovala Sorosova nadace.
George Soros se migračním byznysem veřejně chlubil. Dovedu si představit, jak na této dobročinnosti budapešťský bídák vydělal – stačí si zpátky strhávat část dávek, které migrantům v Evropě platí imbecilní evropské vlády. Ale kdo celou operaci naplánoval, kdo Sorosovi a spol. poskytl finanční krytí, to ukáže teprve budoucnost.
Co byly, podle vás, hlavní důvody, že se tehdy největší vlna vyhnula České republice? Pomohl k tomu i kategorický postoj tehdejších vlivných činitelů, ať to byl prezident Miloš Zeman, ministr vnitra Milan Chovanec nebo klíčový ministerský úředník, mezitím zesnulý Tomáš Haišman?
Pan Haišman, s nímž jsem vlastně nikdy neměl tu čest osobně, by si zasloužil velikou bronzovou sochu a titul: „Zasloužil se o stát“. Málo se totiž ví, že v pozadí internetové iniciativy „Islám v ČR nechceme“ byl i jakýsi neznámý insider z řad špiček státní správy, kterému zpětně vděčíme za spoustu strategických rad. A který se někdy okolo roku 2016 odmlčel, vytratil. Až zpětně vidíme, že mezinárodní obraz Česka jako země, kde pobíhají šílenci s přeškrtnutou mešitou na vlajkách či klopách, kde si statisíce lidí dělají z machometánů srandu, kde se každá druhá domorodá konvertitka k islámu stane exmuslimkou, a kde samotná hlava státu nazývá islám anticivilizací, mohl ty nebohé migráčky děsit.
No a přispěli jsme k tomu – všichni. Od prezidenta, po redaktory Parlamentek, od účastníků demonstrací po řadové policisty. Blogeři, spisovatelé a internetoví bojovníci národ včas poučili, oč v islámu jde, v tom jsme měli výhodu i oproti Maďarsku nebo Slovensku. Paradoxně přispěli i domorodí vítači, všichni ti dávno zapomenutí univerzitní rektoři a bohužel nezapomenutí televizní redaktoři, a to tím, že se chovali a vystupovali jako naprostí imbecilové. Budiž jim za to vzdán dík!
Máme tedy odstup pěti let... za tu dobu se mnoho změnilo. Celou dobu působí na občany média i neziskové organizace, snaží se je vychovat a ovlivnit jejich myšlení. Myslíte si, že kdyby dnes přišla stejná uprchlická či migrační vlna jako v roce 2015, že by se Česká republika zachovala jinak, že u nás v tomto směru došlo k nějakým změnám?
Ono se toho v souvislosti s migrační vlnou změnilo mnohem víc, než je jen snaha nás vychovat. Prakticky zmizela svoboda slova, společnost je mnohem víc polarizovaná, akademická pracoviště a velká média prohospodařily většinu svého kreditu, z veřejného prostředí se vytratila debata založená na logice a faktech, nahradila ji debata založená na emocích – to vše jen namátkou. Pokud se temné straně síly něco skutečně podařilo, bylo to – skrz cenzuru a výchovu na sociálních sítích a internetových portálech – rozbití komunikačních kanálů opozice.
Sám jsem roku 2015 spoluadministroval virtuální skupiny, jež měly na 150 tisíc příznivců. Dnes nemám nárok ani na facebookový profil se svým jménem. Jsem na tom ještě dobře, jména některých zahraničních kolegů, třeba Milo Yannopulose nebo Tommy Robinsona, nesmí být třeba na Facebooku ani vyslovena.
K tomu si přidejte další aspekty: Evropané roku 2020 jsou chudší, zadluženější, méně optimističtí, do sebe zapouzdřenější, než v roce 2015. Jsou ale také informovanější, co se týče islámu a migrace, ale i zájmů jednotlivých společenských vrstev, perfidnosti svých elit, situace ve světě. Z uvedeného odhaduji, že kdyby se dnes opakoval podzim 2015, byla by reakce decentralizovanější, chaotičtější, živelnější a méně civilní. Víc by se to podobalo dnešní situaci na bulharsko-turecké či bosensko-chorvatské hranici – kde jsou uprchlíci regulérně loveni a biti paramilitárními jednotkami – než situaci tehdejší. I v zázemí by napětí mezi vítači a odmítači nejspíš přerostlo do incidentů, při kterých by tu a tam tekla červená. Vlnu bychom zastavili, ale hezké by to nebylo.
Fotogalerie: - Imigranti v Maďarsku
Fotogalerie: - Policejní zátah na migranty
A když mluvíme o České republice, jak se v tomto směru za těch pět let proměnila atmosféra v Evropské unii? Někteří se hrozí, že se rozmáhají xenofobní a populistické strany, jiní mají naopak pocit, že čím dál více moci a vlivu mají zastánci liberální demokracie v její nejmilitantnější podobě...
Viz výše. Čím dál víc domorodých Evropanů vidí, že s nimi vlády a nadnárodní elity hrají špinavou hru. Ve většině evropských parlamentů jsou solidně zastoupeny strany typu naší SPD či německé AfD, a autonomisté, nebo jak si máme říkat, fakticky ovládli několik klíčových zemí – nejen Maďarsko a Polsko, ale třeba i Berlínem zrazené Řecko, částečně Rakousko. I náš premiér je premiérem jen proto, že švejkuje mezi zájmy bruselských globalistů a tuzemských identitářů.
Zastánci takzvané liberální demokracie sice drží faktickou moc, ale drží ji za cenu politických podrazů – sesazení Salviniho v Itálii, bouda na Hanse Stracheho v Rakousku, násilí vůči vlastním občanům – vzpomeňme na Žluté vesty ve Francii nebo na nehoráznosti v Katalánsku, a zavírání očí před skutečnými problémy – francouzská, belgická nebo švédská vláda dobře vědí, že dávno nekontrolují celé čtvrti velkých měst. Do toho proděláváme virovou pandemii, v níž se různé vlády chovají různě příčetně, ale která ukazuje v celé nahotě slabost a prohnilost západního politického systému, dělání byznysu, morálních postojů.
Také si všimněte, že události se hrnou tak rychle, že vlastně nikdo nemá čas a sílu na jejich kritickou reflexi. Důležité však je, že se to děje nejen u nás či v Evropské unii. Brutálními proměnami prochází i islámský svět, kde se zostřilo soupeření mezi mocenskými centry – zejména mezi Rijádem a Ankarou. Kdo by předloni hádal, že nám ve Středomoří, tedy v podstatě za humny, vznikne pakt spojující Řecko, Egypt a Izrael, se saúdskou podporou – proti Turecku a Kataru, s německou podporou? Tak, jako pandemie odhalila prohnilost západního civilizačního okruhu, odhalila i prohnilost okruhu islámského. Nekonala se žádná společná islámská solidarita. Různé země a skupiny se snažily a snaží situaci využít ve svůj prospěch. A pozor, všechny ty státy a skupiny mají své výhonky či základny v západní Evropě v podobně vedení mešit, bank, firem, spolků. Můžeme se těšit na dříve netušený mumraj.
V roce 2015 bylo předkládáno, jak migranti zachrání naší ekonomiku; letos slýcháme, že se máme stydět za své bělošství a koloniální minulost a podporovat ty, kteří na to měli doplácet. Má tato podpora všeho cizího a neevropského z obou let, podle vás, nějakou souvislost?
Jistě. Spojující linkou je sebenenávist příslušníků západních vyšších vrstev, nebo spíš těch, kdo by k vyšším vrstvám rádi patřili. Sebenenávistí nazývám stav duše, kdy je člověk nespokojen sám se sebou, a viní z té nespokojenosti – částečně i oprávněně – své předky, svou rodinu, své sousedy, svou zemi. Současně je zde tlak na konformismus, který ve svých knihách tak skvěle analyzuje přítel Hampl. Západní společnost je vedena lidmi, kteří ji nemají rádi, v lepším případě je jim ukradená a rozhodně by nelitovali, kdyby ji nahradilo cokoli jiného. Chvíli byl tajným snem úchylných elitářů islám, v souvislosti s událostmi ve Spojených státech však padly úplně všechny masky a cílem je dobrovolná autogenocida nenáviděného bělocha jako takového.
Pakliže vám to připadá jako šílenství, pak pochopte, že do čela západních zemí, korporací, univerzit a tak dále, se dostali šílenci v klinickém smyslu, blázni, jaké by každá jiná z dějin známá společnost uvázala k mučednickému kůlu, obětovala bohům, poslala do první linie nějaké bitvy nebo zavřela do blázince. Bizarní ovšem je, že se jedná o uzoučkou vrstvičku obyvatel, jejichž pošahanost je čím dál zjevnější. Spojení s nejnásilnějšími elementy společnosti – tu s islámskými radikály, tu s černošskými gangstery – je jenom zoufalá hra o čas. Konec je blízko.
Co, podle vás, můžeme čekat v otázce migrace do budoucna? Budeme čelit ještě většímu tlaku na přijímání migrantů?
Budeme čelit rostoucímu šílenství v zemích takzvaných západních spojenců. Stále islamizovanějšímu, nebo spíš somalizovanějšímu – ve smyslu společenského uspořádání, nikoli etnicity – Německu a Francii, stále rozbitějším Spojeným státům, kde již dnes zuří studená občanská válka. Budeme čelit expanzionistickým snahám Turecka, neklidu na Balkáně, ekonomickému propadu, prostě bordelu na kolečkách. Migrace vždy provází rozklad starého řádu, osobně bych si ale spíš vsadil na migraci Západoevropanů směrem do středovýchodní Evropy.
Jakékoli předpovědi jsou ovšem ošidné, proto bych se nyní rozloučil s přáním, abychom si zachovali humor, pevné rodiny, dobré přátelské a sousedské vazby, plné spíže a zejména – prach v suchu!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
