Pověst praví, že pojem otroctví zavedl do římské společnosti už legendární zakladatel věčného města Romulus. Sociálně slabší a zadlužení otcové si prý za jeho vlády mohli přilepšit tím, že prodali své děti lépe zabezpečeným sousedům. Ačkoli je Romulus postavou zřejmě smyšlenou, můžeme usoudit, že otroctví v této formě v Římě existovalo odnepaměti. S dobýváním nových území pak Římané zotročovali válečné zajatce, kteří se tak stávali lehce nabytou a levnou pracovní silou.
Spolu s vojskem se za hranice vydávali i velkoobchodníci, aby od armády mohli odkoupit nové "zboží" hned začerstva. Nově lapení otroci pak byli prodáváni soukromým majitelům na tržištích nebo na soukromých aukcích. Aby svobodný Říman nekupoval zajíce v pytli, vystavovali se zásadně nazí, často i s cedulkou na krku, která popisovala otrokův původ, jeho přednosti, zdravotní stav a vzdělání.
Informace o původu přitom neměla nic společného s rasistickými předsudky, její důvod byl čistě pragmatický: pokud majitelé nakupovali otroky z různých oblastí, měli větší šanci, že se proti nim nespiknou a nevzbouří. Některé národnosti navíc prosluly specializací na určitou činnost. Například Galové byli zkušenými zemědělci, Řekové zase bývali vzdělanější apod.
Kupec mohl otroka do šesti měsíců reklamovat, pokud by na něm našel "skrytou vadu". Otroci prodávaní bez záruky bývali na trhu označeni čepicí.
Na jméno se přitom zajatců nikdo neptal, bylo jim přiděleno buď obchodníkem, nebo budoucím pánem. K otrokovi se přistupovalo jako k věci, která uměla mluvit. Ve starších obdobích měl pán právo otroka bezdůvodně bít, mučit i usmrtit. Teprve v období císařství se postupně zaváděly zákony, jež otrokům umožňovaly stěžovat si na své pány u soudu. Seneca prosazoval názor, že by se s otroky mělo zacházet slušně, protože pak odvedou lepší práci.
Ta mohla být různého charakteru. Římská společnost využívala otroků ve všech odvětvích, nakupovala je i státní správa. Nejhorší podmínky panovaly v dolech, kde zotročení muži vykonávali tu nejhorší práci a brzy umírali. Snadno se nežilo ani otrokům využitým v zemědělství. Zřejmě nejlépe zabezpečeni byli ti, kdo sloužili v soukromých domácnostech. Pokud byli vzdělaní, měli dokonce šanci dostat se na pozici účetního, učitele nebo lékaře.
Mladé ženy byly většinou prodávány k prostituci, ty starší se uplatnily jako služebné a kuchařky. Pokud se otrokyni narodilo dítě, bez ohledu na otce bylo rovněž automaticky považováno za otroka. Někdy se ale v rodině těšilo lepšímu postavení, zvláště když se za otce považoval sám pán domu.
