Rouškaři vs. antirouškaři. Dělníci z Hyundai i společnost se rozděluje na dva tábory

Kterých je více? Příznivců roušek, či jejich odpůrců? V ulicích tuzemských měst, před branami firem nebo v hospodách jsou slyšet obě skupiny. „V roušce se blbě pracuje, nechci ji nosit, ale musím,“ říká jeden z dělníků před vrátnicí nošovické automobilky Hyundai. Jeho kolega si roušku chválí.

Nošovice, všední den, 14:10. Dělníky, kteří právě ukončili ranní směnu ve výrobních halách automobilky Hyundai, vítá zamračené beskydské nebe. Poprchává. „Škaredé počasí, a to hlásili vedra,“ poznamená jeden ze zaměstnanců, který prošel vrátnicí. Jeho stížnost míří k meteorologům, a dost možná i k Pánu Bohu. Jeho pracovní starosti jsou ale jiného rázu. „Vadí mi roušky, hrozně blbě se v nich dělá. To vám tady řekne skoro každý,“ mluví i za kolegy. Když chceme znát jeho jméno, tak ale odvětí: „Nechci mít problémy, zkuste někoho jiného.“

Z médií mají vysekané hlavy

Bránou procházejí další dva dělníci, Vladimír Kounek a Tomáš Kozel. Jeden s rouškou na tváři, druhý bez ní. „Vy v těch médiích tak masírujete lidi, že z toho mají vysekané hlavy. Potom stačí, když si na výrobě někdo kýchne a každý má z toho husí kůži,“ pustí se do mě Kounek. Naznačuje tak, že média propagují roušky a antirouškařům nedávají prostor. Jeho kolega souhlasí, kolem nemoci COVID-19 se prý dělá moc velký humbuk. Oba jsou mladí a zdraví, vážných následků infekce se nebojí. S nošením roušek v montážních halách nicméně oficiálně souhlasí, proto se také nebáli představit. „Nic proti rouškám nemám,“ říká Kozel a kolega Kounek dodává: „Když jsem byl kdysi na operaci, také měli doktoři roušky. Asi to do sebe něco má.“ Trochu protimluvné odpovědi, doba si ale takové žádá.

Další dvojice před branami automobilky souhlasí jen s anonymním rozhovorem. „Každý se bojí o práci, roušky ve fabrice jsou pitomost,“ říká mužská část pracovního páru. „Nedivte se, že máme strach. Kdo protestuje, toho si hned vedení bere na pohovor,“ tvrdí žena.

Zpěvák Superstar nám zábavu nezkazí

V automobilce Hyundai se koncem minulého týdne rozhořel jeden z nejhlasitějších protestů proti nošení roušek v České republice. Jihokorejský zaměstnavatel totiž nařídil zakrývání úst a nosu ve všech vnitřních prostorách automobilky. A odbory v odvetě dokonce hrozily stávkovou pohotovostí, zatímco vedení firmy volalo největší křiklouny k takzvaným kárným pohovorům. Spor ovšem tento týden ukončilo vládní nařízení o povinném nošení roušek ve vnitřních prostorech na území celé republiky. „Prohráli jsme,“ říká jeden ze zaměstnanců Hyundai a zve mě na akci odborářů.

„Odborový teambuilding. Ani neúspěšný zpěvák ze Superstar, ani nikdo z vedení či Krajské hygienické stanice nám nezabrání v tom, jej dle plánu uspořádat,“ prsí se odboráři z Hyundai na svém webu. Společné setkání si prý nenechají nikým zkazit. Málo se přitom ví, že dělníci z automobilky nosí roušky na tváři nepřetržitě již od letošního března. Mimořádná opatření pro okres Frýdek-Místek, v němž stojí tato fabrika, totiž jejich používání přikazovala až do konce srpna. Hned poté pak Jihokorejci vydali vnitřní nařízení, že tváře ve výrobních halách zůstanou nadále zakryté.

Rouška nám přirostla k obličeji

Obyvatelé okresů Frýdek-Místek a Karviná kvůli letní kritické situaci s nákazou COVID-19 v Ostravsko-karvinských dolech nosí roušky nejdéle v republice. Pauzu dostali jen na prvních deset dnů v září, ovšem s výjimkou automobilky v Beskydech. „Vyžrali jsme si to až do dna,“ říká předseda odborů v Hyundai Patrik Fupšo.

Z Nošovic míříme do Frýdku-Místku. „Jsem starší dáma, tak zásadně nosím roušku,“ říká penzistka Jana Hlavatá, která v podbeskydské obci Skalice provozuje sezonní krámek se zeleninou. Zrovna má ale odkrytou tvář. „Někam jsem ji položila. Dneska tu byli nakoupit jen dva lidé,“ vysvětluje. Rouška je zkrátka pořád nepřirozenost. Maska, kterou našinec odmítá, i když si je vědom její důležitosti.

„Roušky už nám přirostly k obličeji,“ vypráví o půl hodiny později prodavačka v trafice. „V okrese máme aktuálně devadesát nakažených, povinné roušky jsou kravina. Když můžu, tak si ji sundám. V práci a v hospodě taky,“ říká mladý muž v nádražním výčepu, právě přijel z ranní šichty v ostravských ocelárnách Liberty Steel (Nová huť).

Na Ostravsku se společnost rozdělila na dva tábory. Podobně nesmiřitelně, jako když se před lety rozpůlila na ctitele a odpůrce prezidenta Miloše Zemana. A o něco později na příznivce a protivníky Andreje Babiše. Teď stojí rouškaři proti antirouškařům. Poslední srpnový den dokonce v Ostravě proběhla demonstrace proti nošení roušek nazvaná radikálně: „Ne diktatuře roušek!“ A zazněly na ní neméně radikální proslovy.

Třeba doktor filozofie a pedagog Slezské univerzity Jakub Chrobák během protestu pronesl řeč, která měla blízko k citovému vydírání. „Smutný je pohled na růžolící dítě v roušce pobíhající v supermarketu kolem matky. Před čím se chrání? Před ničím, k tomu mu rouška nepomůže. Koho chrání? Neví se. Jen má naordinovaný náhubek, aby se něco dělo. Nemůžeme vyčítat matce, že chce své dítě ochránit, co ji ale přivedlo k tomu, že přestala rozumět světu na základě osobní zkušenosti a tradice? Podle mého je to vládou a některými médii vyvolaný strach. A to je prostě nepřijatelné,“ prohlásil Chrobák k davu.

Univerzitní pedagog i další řečníci, kteří založili iniciativu Myšlením ke svobodě, však svými promluvami vyvolali prudkou reakci mezi ostravskými intelektuály. Na zmíněné demonstraci totiž na pódiu padla i výzva, že vládu, která „ordinuje náhubky“, je třeba zlikvidovat. „Ke zdi, a každý jednou střelit,“ prohlásil řečník Luděk Bajgar.

Hledání nepřítele

Ostravský spisovatel a nositel Státní ceny za literaturu Petr Hruška proto tento čtvrtek reagoval na popisovanou demonstraci v internetové verzi literárního časopisu Revolver revue. A zobecnil stupňující se agresivitu antirouškařů: „Je to dávno popsaný psychologický mechanismus: jedinec či část společnosti se v takové situaci potřebuje ztotožnit s nějakým přesvědčením takříkajíc ber kde ber a úlevu najít ve vytvoření takzvané oběti, k níž obrátí svůj spravedlivý hněv.“

Do diskuse se zapojil i spisovatel Radovan Jursa a zároveň kardiochirurg Fakultní nemocnice Ostrava, úvahu pak poskytl i autorovi tohoto textu: „Rouška není symbol, natož symbol diktatury, rouška je technikálie, bariéra, která omezuje šíření kapénkové infekce. Levná a efektivní pomůcka. Nepochybně můžeme její používání relativizovat, ale z kvantitativního pohledu na šíření infekce je užitečná. Čím jednodušší pravidla pro nošení nastavíme, tím lépe. Mluvit o tom, že mi rouška bere svobodu, je nesmysl.“

Štve mě, jak se to vyhrocuje, tuhle společnost musí pořád něco rozdělovat

Spolumajitel restaurace U Máně v Řepištích na Frýdecku Pavel Macura chtěl na ostravské demonstraci také protestovat proti povinnému nošení roušek. Radikální styl řečníků ho rychle odradil. „Po pěti minutách jsem to zabalil, tak se to nedá dělat,“ říká skoro dva týdny poté na zahrádce svého podniku. „Pokud vláda od čtvrtka znova vyhlásila nošení roušek ve vnitřních prostorech, tak ji na té hubě prostě budu mít. Už z toho důvodu, že vláda nese za svá rozhodnutí i zodpovědnost,“ přemítá restauratér. A vzápětí si posteskne: „Bohužel, zodpovědnost, která není vymahatelná.“

„Štve mě, jak se to vyhrocuje, tuhle společnost musí pořád něco rozdělovat,“ stýská si podnikatel Macura. Odsuzuje popírače nemoci COVID-19, zároveň je mu ale hloupé nutit kuchaře, aby celý den pracoval nad horkými hrnci a pánvemi s rouškou na ústech. „To je pro personál v kuchyni dost kruté, nechci se ale dočkat toho, že nám vláda znova zavře hospody. Pak to balím a jedu.“ Ptáme se: „Kam pojedete? To už bude přece opět uzavřená i celá Evropa. „Najdu si něco, kde pojedu jen sám na sebe. Mám osmnáct zaměstnanců a všechny jsem si je udržel i během nouzového stavu. Za cenu půjčky, kterou jsem si vzal od banky. Podruhé už si to nemůžu dovolit,“ líčí.

Dovětek z vernisáže

Ohlasy na opětné zavedení roušek jsme začali na Ostravsku sbírat před automobilkou Hyundai v Nošovicích. Večer se ptáme na totéž v Domě kultury města Ostravy na vernisáži studentů a pedagogů Fakulty umění Ostravské univerzity. Všichni jsou ze sochařského ateliéru a poctivě se zahalili do roušek, které sundávají, jen když si chtějí loknout vína. „Proč komentovat něco, co nemáme šanci ovlivnit? Sochy také mlčí,“ říká zadumaně jeden z umělců. A starší kustodka hlídající expozici mimoděk doplní: „Ono to přejde, jednou to musí přejít!“ Zatím ale nikdo neví, kdy přijde to „jednou“. Sobotní počet nakažených je alarmující, 1541 osob.

Tagy: