Divadelní noviny > Festivaly

Pod rouškou Plzně (No. 3)

Začít třetí den festivalu představením O hodině navíc aneb Potlach v Hustníku je příjemné. Typická inscenace Naivního divadla, která přesně zapadla do prostředí Alfy a která spojuje svět dětí se světem rodičů, je vtipná a poučná pro mladší i starší. Průnik smart technologií s lidskou obyčejností, světa současných internetových dětí s dobrodružstvými jejich rodičů. Pěkně se tu zpívá, jak je v produkcích Naivního divadla samozřejmé. Je to inscenace na první pohled přímočařejší, než tu bývá zvykem, popisnější obrazem i slovy, ale připomenutí starého dobrého trampingu s mile ironickou nadsázkou mě potěšilo. Paráda!

Také Bezruký Frantík z Divadla Pod Palmovkou našel v Moving Station adekvátní prostor. Scéna vychází z cirkusového šapitó, místa pro artistické výkony i předvádění kuriozit, což jsou hlavní výrazové prostředky věcného vyprávění o chlapci, který se narodil bezruký a nezřízenou šikovností, silou, pílí a hlavně radostí z prostého života se dokázal s handicapem vyrovnat. Hned vstupní scéna, v níž Jakub Albrecht svého Frantíka bez pomoci rukou oblékne do kalhot a saka, je mistrným pohybovým (klaunským) číslem, nic snadného! Albrecht prokazuje šikovné nohy a tělo v průběhu celé inscenace, během níž nesleze z jeviště, ale stejně to hlavní uhraje hereckým výrazem, mimikou a prostě přesně pronášenými slovy, kombinací uvěřitelného nakažlivého optimismu s přirozenou věcností, bez jakýchkoli vyumělkovaností. Vyprávění výjimečného osudu z pera Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče, podepsané ovšem obvyklým pseudonymem F. X. Kalba, měla pandán v inscenacích Zahradníček a shodou okolností i v náhradním představení Slovenského národního divadla Nepolepšený světec. A především v dalším Dianiškově textu Transky body vteřiny z Divadla Petra Bezruče. Pro mě (s výhradami ke slovenskému představení, opakoval bych slova Petry Zachaté z minulého festivalového zpravodajství) patřily k největším festivalovým zážitkům především proto, že hrály o podstatných věcech člověka, že předvedly osudy lidí, které sotva někoho mohou nechat chladným. Včetně politických okolností, které jejich osudy poznamenaly a zrovna dneska, kdy konkrétní zločiny komunismu relativizují i akademičtí historikové, je třeba je připomínat. Bezruký Frantík však přímočaře politický není, i když ta jediná scéna, kdy mu po válce komunisté zabavují restauraci, je otřesná. Dianiška s Orozovičem napsali životopisnou epopej, která by z ryze dramatického hlediska mohla být kratší, možná by pak mohla končit efektněji, jenže autoři nechtěli Frantíkův osud ošidit a dovedli ho tedy až do životopisného konce. Z hlediska ran osudu hořkého, z hlediska étosu inscenace a Frantíkova života projasněného. Jedno z nejlepších představení, které jsem tu viděl.

Následovala výjimečná variace na román Miguela de Cervantese Don Quijote z pera Jana Mikuláška a Martina Sládečka z Divadla Husa na provázku. Jevištní esej o vztahu fikce a reality, pravdy a lži, manipulace a svobody na můj vkus příliš dlouho začíná coby karikatura televizní besedy, i když spirálu drsných scén bylo třeba roztáčet z pozvolného ospalého tempa, chápu. Dokonalé blackouty ostře stříhaly čím dál zběsilejší pohledy do banálního televizního studia, v němž náhle bylo možné sehrát úplně vše. Centrem dění je televizní moderátor jako moderní Quijot, který také až inzitně hledá a hájí ideály vůči banalitě, jenže ta má, a vždycky měla navrch a nakonec zničí každého idealistu. Dušan Hřebíček si v postavě řekl o všemožná herecká ocenění, jeho schopnost věcně formulovat repliky a chovat se v hnědém konfekčním obleku distinguovaně přerůstá do nejzběsilejších etud, v nichž se jak ve výkladní skříni ukážou dosud skrývané emoce, vzteky, touhy. Duševní sebeoperace, jakou jsem na jevišti neviděl. Nemohu v této souvislosti zapochybovat nad Mikuláškovou nejnovější inscenací Stát jsem já v Činohře Národního divadla, nad blábolem přinejmenším desetiletí, kterým večer první den festival vlastně zahajoval, a nemohu si rozdíly dvou inscenací jednoho režiséra vysvětlit. Není to ostatně v Mikuláškově případě poprvé. Don Quijote je ovšem excelentní!

Třetí festivalový den zakončil nejočekávanější zahraniční projekt z avignonského festivalu, operní příběh Triumf lásky ve velkém sále DEPO2015. Autorský projekt libretisty, skladatele a režiséra Oliviera Py, nyní ředitele avignonského festivalu, pro čtyři sólisty s doprovodem klavíru (s pomocí violoncella a harmoniky), příběh odvozený z motivů pohádek bratří Grimmů s vtipnou hudbou složenou z idiomů francouzských operet a chansonů, snad i filmové hudby a oper. Přesně režijně sestavené jednání aktérů se pohybovalo mezi klauniádou a groteskou, v kostýmech připomínajících komedii del’arte či němou filmovou grotesku, technicky nenáročné party uvolnily prostor jevištnímu pohybu. Pěkná hříčka, vhodná a zjevně i produkčně konstruovaná jako “zájezdovka”, kterou je možné hrát po festivalech i po venkovských štacích. Tvar dávno známý a mnohokrát využívaný, lze ho trochu přirovnat i k dávným lidovým suitám E. F. Buriana, připomněl mi také kdysi u nás hojně hraný titul Aucassin a Nicoletta (v Realistickém divadle 1987). Tedy nic nového ani převratného, byť provedeno pěkně na funkční ambulantní scéně, muzikálně, s radostí ze hry. Na besedě jsem se zeptal, zda Py uvažuje i o verzi s rozšířeným orchestrem – prý by rád, ale ani ve Francii na to není pomyšlení z ekonomických důvodů. 

Jen si nemohu odpustit pochybnost o plzeňské prezentaci na festivalu. Opakovaně, pokud si vzpomínám, se hovořilo o tom, že by bylo lepší ukázat některou ze zdejších operních produkcí a zrovna čerstvě tu mají inscenaci evropské úrovně, Monteverdiho Korunovaci Poppey v nastudování dirigenta Vojtěcha Spurného a režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře. Je to jeho poslední zdejší šéfovská inscenace, v této chvíli už vede operu Jihočeského divadla, protože se jeho vize dalšího směřování opery neslučovala s vizí ředitele Martina Otavy. Rozhodně tedy byla docela výjimečná šance na opravdu reprezentativní představení, které by myslím hodně zamíchalo s festivalovými výsledky.

Sluší se dodat, že odpoledne se ve foyeru Velkého divadla diskutovalo nad tématem Česko-slovenské divadelní století, moderovala Ľubica Krénová, spoluautorka pamětní knihy ke sto letům SND a čtyřdílné série, která právě vychází v Divadelních novinách, za stolem zasedli Milan Kňažko, Jiří Havelka, Vladimír Procházka a Jan Kerbr. Účast na besedě by byla rozhodně větší než prý nějakých dvanáct účastníků, kdyby se debata nekryla s představením, chystal jsem se na ni také…

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 13. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pod rouškou Plzně (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ