Zcela úvodem upozornění: následující text nebude ani tak o významném novináři Ferdinandu Peroutkovi a jeho nezpochybnitelném místě v historii čs. žurnalistiky, jako o cirkusu, k němuž bylo jeho jméno zneužito. Cirkusu až hysterickému, jenž už pět let odvádí veřejnost od skutečných problémů všedního dne, leč dobře tím na pokračování živí všelijaké diskutéry, nemluvě již o Peroutkových následovnících nejrůznější profesní úrovně v médiích nejrůznější úrovně.

Cirkusu kolem jednoho článku, jehož existenci dosud nikdo nepotvrdil - ovšem ani nevyvrátil! A přesto s touto skutečností pracují naše ct. soudy jako s důvěryhodným faktem a staví na něm svá poté leckdy vzájemně si odporující rozhodnutí. Opakovaně jsem se na stránkách Krajských listů či Neviditelného psa snažil ne snad dokázat, ale jenom upozornit, že i kdyby Ferdinand Peroutka článek „Hitler je gentleman“ skutečně napsal, žádná oslava nacistického vůdce by to nebyla, protože samotné pouhé označení „gentleman“ není automaticky příznivé ohodnocení charakteru a morálky; vždyť jen kolik „gentlemanů“ s psími dečkami a doutníkem zná historie americké mafie. A v případě opačném, kdyby to myslel ironicky („Peroutka se stal kronikářem první republiky, měl bravurní styl, byl mistr v ironii a sžíravosti,“ konstatovala konference Nejlepší Peroutka českých dějin, kterou v srpnu 2018 pořádala Městská knihovna v Dobříši) mohl by to být klidně důkaz odvahy i jeden z důvodů jeho zatčení po nacistické okupaci v březnu 1939. Jenže on takovou odvahou netrpěl a do koncentráku nešel jako novinář.

Český rybník pro žabomyší válku jako dělaný

„Za vše svým způsobem můžou média, poněvadž tomu na začátku dala větší prostor, než si kauza zasloužila. A panu Ovčáčkovi se povedlo vytvořit kolem normálního omylu úplnou distrakci.“ Tento názor, týkající se monumentu české žurnalistiky a šéfredaktora prvorepublikové revue Přítomnost, vyslovil (s použitím lékařského termínu znamenajícího rozčlenění) člověk ani ne tak z nejpovolanějších jako rozhodně z nejzainteresovanějších, dr. Martin Jan Stránský, jenž původní Peroutkovu Přítomnost obnovil a je nyní jejím vydavatelem.

Pro normálně uvažujícího člověka se vyvinula tato zcela nevýznamná kauza (ve srovnání s tím, co si od Ferdinanda Peroutky skutečně lze přečíst) do trapného soudního přetahování jedné party (občanka vnučka Terezie Kaslová plus Společnost F. Peroutky) s druhou (občan prezident Miloš Zeman plus volné seskupení hradních pátračů a rádců) do stadia společnost celkově unavující „víc než je zdrávo“. Nyní tedy dospěla k dalšímu dílčímu bodu: ministerstvo financí se zatím nemusí omlouvat za Zemanův výrok o existencí autorství tohoto zatím stále neexistujícího či možná jenom neobjeveného článku.

Ale jedná se skutečně o autorství? Wikipedie totiž vysloveně uvádí, že podle prezidenta ho Peroutka „údajně uveřejnil v časopise Přítomnost“ a rovněž bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová se zmiňuje o pouhém publikování. Neboli běžná redakční praxe: jako šéfredaktor materiál schválil, zařadil do čísla a následně uveřejnil, o autorství přitom ani zmínka.

Nenalezeno, tedy neexistuje!

Jenže to neplatí, totéž se léta tvrdilo i o Tutanchamonově hrobce, než již před sto lety uspěl bádající Ovčáček té doby, britský egyptolog Howard Carter. Zcela neuvěřitelné přitom je, že se vše točí pouze kolem jednoho zcela nedůležitého článku, jenž skutečně možná neexistuje, a přitom pomíjí řadu jiných téhož autora, které jsou známé, doložitelné a obsahem mnohem kontroverznější. Publikované názory, jež by si zasloužily o to větší dodatečnou pozornost odborné veřejnosti, především historiků.

Ti však zatím zatvrzele tvrdí „Ne, a ne, a ne!“ reprezentováni nejen osobami zaangažovanými (Martin Jan Stránský: „Je důležité jednou a navždy si uvědomit, že tento článek neexistoval, neexistuje a nebude existovat. A že skutečně je to fiktivní výmysl Miloše Zemana.“) Přidávají se právníci: „Prezident by se měl omluvit, když jednoduše článek neexistuje,“ tvrdí Jan Wintr z Právnické fakulty UK. Na základě čeho? Jen z doslechu, on právník?! S rozčileným dupáním nožičkami se přidávají také někteří novináři, pochopitelně především ti nejvíc zaangažovaní, jelikož nositelé Ceny F. Peroutky: Šídlo (navíc člen Společnosti FP), Kubík, Slonková, Wollner, Mitrofanov, Tabery, Štětina, Kundra… Což od nich zřejmě zcela automaticky a bez relevantních podkladů přebírají a poté na pokračování jako svá chaotická rozhodnutí vynášejí soudy.

Za jednu stránku čtyřikrát dobrá kačka od Ovčáčka

Sotva kdo má asi k dispozici všechny ročníky Přítomnosti, aby je prostudoval, tak jako Martin Jan Stránský. A věřím tomu, že on to alespoň orientačně udělal – a pro klid svého svědomí s oddechnutím nic nenašel. Přitom dobře ví, že jak jeho praděd Adolf Stránský v roce 1893 Lidové noviny založil, tak Ferdinand Peroutka do nich v letech 1924-38 jako jeho politický komentátor a hlavní úvodníkář napsal stovky článků. Lze tedy důvodně předpokládat, že zmíněný článek skutečně mohl být napsán a zveřejněn i v tomto deníku a Přítomnost je falešná stopa.

Jaká je teoretická možnost ho objevit? Kolik stránek by bylo nutno prolistovat? Od roku 1933 (nástup Hitlera k moci) až po duben 1939 (příjezd Peroutkova „vůdce všech národů“ na Pražský hrad) měly Lidovky (vycházely vždy dopoledne a odpoledne) zhruba 5110 vydání v rozsahu 14-16 stran. Pokud budeme hledat jenom na prvních pěti nejdůležitějších, čeká nás 25550krát olíznout prst. Ale za těch Ovčáčkových sto tisíc by to přesto stálo, ne? Jedna stránka čtyři kačky, kdo by to nebral?

Jak dlouho ještě vydrží tato intenzívně přifukovaná bublina, než jizase na pár letvystrnadí jiná rovněž tak trapně bezvýznamná, která bude znovu na opakování jitřit vášně a odvracet soudy od jejich práce? Miloš Zeman by se měl konečně z výšin svého piedestálu zapřít a omluvit globálně za vše, co kdy o někom či něčem řekl. To by museli ocenit i jeho upřímní nepřátelé, dokonce i pí Kaslová se tak již vyjádřila. Některá opakovaně publikovaná jména by tak definitivně zmizela ze všeobecného povědomí, což by bylo pro udržení zdravého rozumu této společnosti jenom dobře.