Rušení superhrubé mzdy v ekonomicky příhodné době vláda odmítala, pak oprášila, pozměnila a nyní se to celé začíná zadrhávat. Podobně zbytečně dlouho odolávala daň z nabytí nemovitosti, jejíž zánik nakonec sněmovna v mírně upravené formě v úterý potvrdila.
Kýžené zjednodušení sazeb DPH se nekonalo, jen se některé privilegované položky převedly do nižšího pásma. A ve vzduchu se stále vznáší možnost zavedení sektorové daně, nesystémového opatření s okatým cílem vyždímat, co jde.
Bylo by nefér označit všechny kroky, které vláda v daňové oblasti podniká, za špatné. Prakticky každé snížení daní je dobré. Jenže se tak mnohdy děje nesystematicky, ve špatnou chvíli, bez zajištění náhradních příjmů a až příliš často z okatě populistických pohnutek a podle levicových not.
Typickým příkladem je rušení superhrubé mzdy, respektive opuštění jejího konceptu jako základu pro výpočet daně z příjmu. Není divu, že proti tomu má nyní výhrady i prezident Miloš Zeman, jak to v pondělí v Lánech zopakoval premiérovi Andreji Babišovi.
Nejde o samotný nápad, ten je v pořádku, tedy pokud povede ke zvýšení mezd a platů většině zaměstnanců. Až příliš se tam ale projevuje furiantství současné vládní garnitury. V době ekonomické prosperity, kdy by stát následný rozpočtový výpadek lépe vstřebal, to odmítala. A když už jí dělalo dětinskou radost shazovat příslušné opoziční návrhy ze stolu, mohla s tím alespoň přijít dřív sama.
Teď si na to premiér Babiš vzpomněl. Nejdřív vypustil do éteru nápad na plošné snížení daně z příjmu všem zaměstnancům na patnáct procent, pak si ale vláda „vzpomněla“ i na lidi s vyššími příjmy a současnou solidární daň přetavila ve druhou, 23procentní sazbu. Neboli nůžky se ještě víc rozevřely.
Jakkoli je v tom cítit levicově-jánošíkovské uvažování, na expertních odhadech se ukazuje, že ani v tom není vláda schopna domyslet důsledky. I nedávná studie think-tanku IDEA potvrzuje předpovědi, že lidé s nejnižšími příjmy, což je zhruba desetina zaměstnanců, by si nepřilepšili vůbec, a to vzhledem k započítávání různých úlev.
Navíc tu zůstává otázka, kde by se vzalo těch zhruba sedmdesát až devadesát miliard, které by kvůli tomu v již tak krvácejícím rozpočtu chyběly. Jistou polehčující okolností pro vládní ANO může být, že zatím odolává volání koaliční ČSSD po současném zavedení sektorové, tedy hlavně bankovní daně. Což ale problém neřeší.
Beznadějně už to vypadá i u DPH. Zůstávají tři nepřehledné sazby, jen se do té nejnižší převedlo pár dalších položek. Buď čistě z populistických důvodů (točené pivo), vcelku rozumně v návaznosti na koronavirovou krizi (ubytovací služby) či chaoticky (například vleky a lanovky původně v jiné sazbě). Happy-endem skončilo po úterním schválení sněmovnou alespoň to rušení nesmyslné daně z nabytí nemovitosti, i když v době růstu by to státní finance bolelo méně.
Žádná vláda není dokonalá, mnohá se alespoň trochu podbízí voličům. Nikoli ovšem v tak obludné míře, jako ta současná. K tomu je třeba připočítat chaotičnost rozhodování a skutečnost, že je vydána na milost komunistům. Což se ukázalo i před pár dny, když se KSČM hned zčerstva ozvala proti záměru ministryně financí Aleny Schillerová zrušit zaručenou minimální mzdu ve specifikovaných oborech. Není divu, že pak i zprvu hezky znějící daňové nápady končí tak, jak končí.
