LIDSKÉ OBĚTI MEZI KATOLICKÝM KLÉREM II.: VŠECHNO POVSTALO V SUMERU ZA ONĚCH DNŮ, KDY JEŠTĚ NEBYLO ŽÁDNÝCH EVROPANŮ (2)

Ludvík kraloval sedmdesát dva let a sto deset dní, což je pořád ještě rekord evropských monarchií. Během Ludvíkovy vlády se stal Mazarin nejbohatším člověkem na světě a když předčasně zemřel a pokusil se to vše předat Ludvíkovi, tak ten to odmítl. Měl své vlastní jmění… Tito lidé měřili své bohatství na tuny zlata a stříbra. Byli bohatší než většina zemí dnes. Ludvík dosáhl tohoto bohatství pro sebe a své přátele tak, že zdanil úplně každého a úplně všechno, co mohl a tolik, jak se jen dalo. Tím zaplatil jak za honosný život na francouzském královském dvoře, tak i nekonečné války, v nichž Ludvík nacházel potěšení. Svým diplomatům řekl, že jediným posláním jejich práce je dosáhnout taktických výhod pro francouzskou armádu…

Když Mazarin zemřel, Ludvíka okouzlila Françoise de Rochechouart, markýza de Montespan, která byla jeho milenkou více než deset let, jak ovšem všichni věděli včetně královny, kterou úplně převálcovala, a byla skutečnou královnou Francie. Její poměr s Ludvíkem, jemuž povila sedm dětí, jí umožnil dosáhnout postavení u dvora, jež vytrvalo staletí a říkalo se mu maîtresse-en-titre neboli první milenka krále Francie. Pád markýzy de Montespan nakonec přivodila L’affaire des poisons aneb Travičská aféra. Ve skutečnosti ale L’affaire des poisons začala už s uvězněním markýzy de Brinvilliers,^[8] která kvůli dědictví otrávila svého otce a dva bratry. Proslýchalo se, že se v kondici udržovala návštěvami špitálů a trávením chudáků. Vposledku byla mučena, sťata a její bezhlavý trup spálili na hranici. Louie si najednou uvědomil, že spousta dvořanů zemřela bez zjevného důvodu a začal se obávat o svůj život.

O dva roky později v roce 1677 byla Magdelaine de La Grange, francouzská věštkyně, jejíž první manžel byl popraven jako tulák a pobuda, uvězněna za to, že otrávila svého druhé manželka, bohatého advokáta. Dostala se do spojitosti s Louisem de Vanens, pověstným francouzským alchymistou, jenž nabyl věhlasu tím, že uměl transmutovat kovy ve zlato, a pařížská policie ho podezřívala, že byl vůdcem mezinárodní organizace nájemných vrahů a patřil k pařížskému cechu travičů. Ludvík zaúkoloval Gabriela Nicolase de la Reynie, muže odpovědného za přeměnu jeho pařížské policie v prototyp moderní policejní síly. Reynie, stejně zarputilý jako většina literárních detektivů, tomu nakonec přišel na kloub.

L’affaire des poisons se týkala čtyř set čtyřiceti dvou lidí. Dvě stě osmnáct z nich bylo zatčeno. Třicet šest jich bylo popraveno, pět poslali na galeje a třiadvacet do exilu. Ostatek, jejichž smrt nebyla nijak zaznamenána, byli prostě buď umučeni k smrti nebo spáchali sebevraždu, a další byli bez soudu uvězněni na doživotí podle zvláštních nařízení krále nazývaných Lettres de cachet, proti nimž nebylo odvolání. Do případu bylo zapleteno tolik osob z Ludvíkova dvora, že kvůli skandálu musel zrušit své vlastní oficiální vyšetřování z roku 1682, a spousta zůstala za své ohavné činy nepotrestána, což přimělo Reynieho utrousit poznámku, že „nesmírnost jejich zločinů jim zajistila bezpečnost“.

Mezi dotčené patřila i Olympie Manciniová, hraběnka ze Soissons,^[9] druhá nejstarší ze slavných pěti sester z rodiny Manciniho, které spolu se dvěma sestřenicemi z rodiny Martinozzi patřily ke kráskám na Ludvíkově dvoře. Těchto sedm krásek bylo známo jako Mazarinettes, Mazarinetky, neboť šlo o neteře a dědice kardinála Mazarina. Její sestra Marie Anne Manciniová, hraběnka de Bouillon,^[10] byla do aféry zapletena rovněž. Vyšlo najevo, že jejich otec, Mazarinův švagr; baron Lorenzo Mancini, byl v Itálii znám jako černokněžník a nekromant.

Evropské královské dvory, obzvláště ten francouzský a italský, se hemžily věštci a alchymisty prodávajícími nejen obvyklé věštby a proroctví, seance, afrodiziaka a nápoje lásky, nýbrž také ‚dědičný prášek‘, což byl eufemismus pro jed. Marie Bosse, která patřila v Paříži k těm nejvyhledávanějším, se na jednom z večírku tak opila, že se začala neomaleně chvástat, kolik jmění nadělala jeho prodejem aristokracii. Zvěst o tom se dostala až k Reyniemu, který snad poprvé v historii zorganizoval tajnou policejní provokaci, při níž manželka jednoho z jeho konstáblů od ní zakoupila jed.

Jed byl pak vyzkoušen a Bosse byla počátkem ledna 1679 uvězněna. O pár měsíců později byla upálena na hranici spolu se svými dětmi a řadou známých, než se tak však stalo, předala policii opravdu klíčovou osobu v pozadí, Kateřinu Monvoisin, známou jako „La Voisin“, která měla Ludvíka očarovávat již od roku 1666, kdy si ji jenom kvůli tomu najala markýza de Montespan. Proslýchá se, že Ludvík málem omdlel, když o rok později, v roce 1667, poprvé tančil s markýzou de Montespan, a od té chvíle byl do ní beznadějně zamilován. La Voisin ovšem nebyla žádnou pouliční věštkyní. Černou mši využívala úžasným způsobem, a praví se, že na jejím dvorku byly později vykopány pozůstatky dvou a půl tisíce dětských obětí. Abbé Étienne Guibourg, vysvěcený římskokatolický kněz, pro ni sloužil většinu těchto mší a de Montespan při nich nahá často představovala oltář, na němž byly ony děti obětovány.

Montague Summers, římskokatolický kněz^[11] a známý pedofil, který v roce 1928 z latiny do angličtiny přeložil Malleus Maleficarum, barvitě líčí Guibourgovu celebraci černé mše:

„Nad oltářem bylo zavěšeno dlouhé sametově černé pallium a na něm ležela úplně nahá králova milenka. Zapálili šest černých svící, celebrant byl oděn do ornátu, na němž byly stříbrem vyšity okultní znaky, na tento živý oltář, totiž na její nahé břicho položili zlatou paténu a kalich^[12] […] všude panovalo ticho přerušované toliko tichým monotónním mumláním rouhavé liturgie […] Ministrantka přistoupila s dítětem v náručí. Dítě podrželi nad oltářem, pak mu rychlým tahem prořízli hrdlo, zdušený výkřik, a už do kalichu padaly horké krůpěje a stříkaly rovněž na bělostné tělo pod ním. Mrtvolku podali la Voisin, která ji bezcitně odhodila do pece k tomu účelu postavené, která již byla doběla rozžhavená.“^[13]

Guibourg nepracoval sám, a vskutku se ukázalo, že katolické duchovenstvo se nejen podílelo na vraždění unesených dítek, nýbrž se účastnilo i dění na dekadentním francouzském dvoru, a chtělo to samé, co chtějí i dnes, a netrpí žádnými výčitkami ohledně získání pomoci Satana, aby toho dosáhlo. Odhaduje se, že La Voisin zavraždila tisíce dětí a sama se popravy dočkala v roce 1680. Guibourg zemřel ve vězení, a další katolický kněz, abbé Mariotte, byl vypovězen do exilu. Většina duchovenstva spolu s celou aristokracií, počínaje sestrami z rodiny Manciniho až k samotné markýze de Montespan, se nakrásně dočkala toliko plácnutí přes ruku a nelichotivou zmínkou v životopisech. A co prostí občané? Většina z nich byla beze zmínky umučena k smrti, což byl i případ přítele Marie Bosse, který pořádal večírek, na němž to ona vyblábolila. Tak skončili ti, kteří nebyli upáleni na hranici…

Byla to markýza de Brinvilliers, která Pařížanům představila jed Aqua Tofana,^[14] načež se stal fetišem aristokracie, která se jím jakožto posledním pařížským módním výstřelkem navzájem vraždila. Je to pomalu působící smrtelný jed vyvolávající symptomy podobné žaludeční viróze. Podával se ve čtyřech dávkách, zaručeně zabíjel a byl nezjistitelný. Jeho výrobu pochytila od svého manžela, který získal recept od italského chemika nazývaného Exili. Byl prý v Římě námezdním travičem Olimpie Maidalchini, švagrové samotného papeže Inocence X.^[15] …

Už od dob Borgiů v patnáctém století, kdy papež Alexandr VI. nechal v nic netušící renesanční Itálii svoji dceru Lukrécii Borgia utrhnout se ze řetězu, se jed stal jednou provždy tradičním nástrojem papežství. Borgiové, bez ohledu na to, co si nyní revizionističtí historici myslí, že ví, byli rodinou ďáblů v lidské podobě, která v Evropě zanechala takový přetrvávající dojem, že jsou dodnes předmětem popkultury. Z Alexandra VI. sálalo takové zlo, že během jeho papežství benátský diplomat Girolamo Priuli vyprávěl každému na potkání, že dozajista „zaprodal duši i tělo arcidémonovi v pekle“.^[16]

Není zřejmě náhoda, že papežství Alexandra VI. počalo týden poté, co Kolumbus vyplul k Novému světu…

-konec-

------------------------------------------------------

PRAMENY:

[8] „… Sainte-Croix odkázal v prstenu, zdobeném scarabeem, markýze de Brinvilliers tajemství slavného jedu, jejž pro ni vynalezl…“ Symbol scarabea posunuje mystický práh dál k symbolům egyptské magie: „veliká ochranitelka zla, Isis, přeměňující se v scarabea“. Srv. Jiří Karásek ze Lvovic: Romány tří mágů: Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus (1908), Ganymedes (1925).

[9] Olympie Manciniová, hraběnka ze Soissons byla francouzská šlechtična italského původu, manželka Evžena Mořice Savojského, neteř kardinála Mazarina a matka Evžena Savojského. V mládí patřila k okruhu svých sester a sestřenic na francouzském dvoře, kterým se říkalo Mazarinettes nebo les petites Mazarines.

[10] Rodiči Marie Anny byli římský baron a astrolog Lorenzo Mancini a Geronima Mazzarini, sestra kardinála Mazarina.

[11] Zůstává otázkou, zda-li byl za kněze skutečně vysvěcen kvůli pověstem pro svůj zájem o satanismus a obviněním ze sexuálních nepřístojností páchaných s mladými hochy, za což byl pohnán k soudu, byl ale osvobozen. V roce 1909 však konvertoval ke katolické církvi a krátce poté se začal prezentovat jako katolický kněz a nechával si říkat „reverend Alphonsus Joseph-Mary Augustus Montague Summers“, třebaže nikdy nebyl členem žádného katolického řádu či diecéze.

[12] Patena nebo paténa (řec. πατήνα přes lat. patina) je liturgická nádoba, obětní miska, která se v křesťanských církvích používá při slavení eucharistie. Mívá tvar okrouhlého talířku a vyrábí se obvykle ze zlata nebo pozlaceného stříbra. V římskokatolické církvi se užívá dvojí patena: patena kalichová a patena ke svatému přijímání. Kalichová patena leží při eucharistické modlitbě na korporálu a je na ní položena velká hostie určená pro celebranta. Patena ke přijímání se drží pod proměněnou hostií (Tělem Páně) podávanou věřícímu, aby se zabránilo případnému upadnutí hostie či jejích částeček (partikulí) na podlahu a tím jejich znesvěcení.

[13] Montague Summers: Geography of Witchcraft. Kessinger Publishing 2003 (první vydání 1927).

[14] Aqua Tofana (Acqua Toffana, Acquetta Perugina, Aqua Tufania a Manna di San Nicola) byl velmi silný jed, údajně široce používaný v Neapoli, Perugii a Římě počátkem 17. století, který začala vyrábět rodačka z Palerma Giulia Tofana jako směs otrušíku, olova a rulíku zlomocného.

[15] Inocenc X. (1574-1655), narozen jako Giovanni Battista Pamphilj, byl papežem v letech 1644-1655.

[16] Alexander Lee: Were the Borgias really so bad? (n.d.). History Today. The world’s leading serious history magazine. Viz https://www.historytoday.com/history-matters/were-borgias-really-so-bad.