Pohádkář

Příběh, který budu popisovat, se stal už před mnoha lety. Tehdy jsem byla mladou dívkou. V době, kdy jsem Petra potkala, jsem byla nezadaná. Protože jsme si rozuměli a Petr se mi hodně líbil, dá se říci, že jsem se do něj na první pohled zamilovala, přešlo pár schůzek ve vztah.

Pracovala jsem po vysoké škole v kanceláři, zatímco Petr stálé místo neměl. Občas někde vykonával krátkodobou brigádu, občas dokonce dostal pracovní smlouvu ve firmě, brzy ale skončil opět jako nezaměstnaný.

„Přece nebudu někde dělat za pár korun?“ argumentoval svůj stav.

Petr si vůbec neuvědomoval, že pokud chce jednou slušně žít, musí pracovat. Měl úplně jiný názor. Všem kolem vysvětloval, že všichni bohatí vlastně nikdy nikde pořádně nepracovali. Přišli s nápadem a zbohatli. Hlavní je nápad. Lákaly ho různé nabídky, které slibovaly měsíční výdělky v řádu sta tisíc korun. Na ty také často odpovídal. Zapojil se do různých řetězových her, které slibovaly neobvyklé bohatství bez práce. Jenže ke každé takové „práci“ byl potřeba vstupní kapitál. Někdy malý, jiný vyšší, ale počáteční vklad chtěl každý. Proto jsem s Petrem chodila na schůzky a většinu výdajů platila já. Lépe řečeno, bylo to tak, že drobné výdaje Petr občas zaplatil, když ale došlo na společnou večeři, dražší oběd v restauraci či celodenní vstup do aquacentra, nechal Petr placení na mně.

„Víš, já si zapomněl peníze. Měl jsem velký vklad do mého podnikání. Ale až se mi to začne i s úroky vracet, budeme v balíku.“ Tak a podobně reagoval, když došlo na placení.

Smířila jsem se s tím, že jsme si jednou týdně zašli na zmrzlinu, kterou platil Petr, a jednou na večeři, oběd či do aquacentra, což jsem platila já. Vydělávala jsem dost, neměla jsem nouzi. V našem vztahu to bylo prostě naopak. Občas jsem to byla já, co přinesla na schůzku drobný dárek Petrovi, např. v podobě parfému, čokolády či jiné drobnosti, zatímco on mi s bídou natrhal kytičku květin na louce. Nevídali jsme se moc často. Petr tvrdil, že musí hledat, kde se uplatní a naplno využijí jeho schopnosti. Mně to vyhovovalo, z kanceláře jsem občas přišla utahaná víc, než kdybych stála celý den někde u výrobní linky. Vídali jsme se jen u mě. Petr dle jeho slov měl malý pronajatý byt, který sdílel s kamarády. Nebylo vhodné, aby mě tam vodil. Já měla prostorný byt, kde bylo čisto, útulno a měli jsme tam dost soukromí.

 

Petr mě nikdy s nikým z přátel neseznámil. Já jeho pár kamarádkám představila, ale nedopadlo to nejlépe. Všichni mí přátelé se shodli na tom, že Petr je příživník, budižkničemu a sobec. A proto jsem se už o to spřátelit ho i s dalšími kamarádkami nepokoušela. Až jednou…

Šli jsme právě ke mně a drželi se za ruku. U domu jsme potkali mou kamarádku. Magda ode mne něco potřebovala, a tak za mnou přišla bez domluvy. V té době ještě každý neměl mobilní telefon, i když já ho měla. Magda ale ne.

Zdálo se mi, že je hodně zaražená, když Petra vidí. Představila jsem jí ho, ale netvářila se nijak nadšeně, rychle mi řekla, co potřebuje a zmizela.

Druhý den jsem pochopila, proč. Magda měla bratra, dřívějšího Petrova kamaráda. Přes něj trošku znala Petra a věděla, že je i v současné době zadaný. Jeho přítelkyní jsem přece byla já? Ale Magda tvrdila, že je jí úplně jiná mladá žena a ti dva spolu dokonce žijí. Mladá slečna Petra částečně živí, tak, jako jsem to dělala i já. To, že Petr řádně nepracuje, to byla pravda.

Nechtěla jsem Magdě věřit, ale chtěla jsem se o pravdě přesvědčit. Magdin bratr mě proto zavedl k domu, kde mladí milenci žili. Bohužel, Magda měla pravdu.

Petr se nesnažil zapírat, nemělo to ani cenu. Okamžitě jsem se s ním rozešla. Když ode mne odcházel, nezapomněl si sebrat svých pár drobností, které u mě měl. Nezapomněl si vzít i veškerou kosmetiku, trička a další věci, co jsem mu nakoupila já.

„Budeš to potřebovat?“ zavadil letmo o značkové tričko. Neměla jsem to tričko ráda, zatímco Petrovi se vždy líbilo. A tak po celý náš vztah si ho jakoby samozřejmě půjčoval. Já tričko prala a žehlila, on ho nosil. Tričko bylo hodně drahé. Petr uměl rozeznat kvalitu. Mrskla jsem jím po něm, a on si ho samozřejmě vzal a odešel.

 

Nějakou dobu jsem o Petrovi neslyšela. Bolest ze zrady, kterou mi uštědřil, pomalu přebolela. V zaměstnání jsem se za pečlivou práci dočkala povýšení a byla spokojená. Místo chlapa jsem si zatím pořídila andulku. Nebylo mi smutno a měla jsem se o koho starat.

 

Jednou večer jsem měla telefonát. Volal Petr. Nechápala jsem, co po mně chce. Začal zeširoka. Nejdřív se mě ptal, jak se mám, co dělám a jestli už mám přítele. Nechtěla jsem se svěřovat, ale neumím lhát a neumím se nikdy z otázky vykroutit. A tak pro něj byla hračka zjistit, že žiji sama, nikoho nemám a jediný, kdo v mém životě přibyl, je můj barevný ptáček. Zdálo se, že je potěšen. Petr mi začal vyprávět, jak lituje, že jsme se rozešli.

„Máš snad přítelkyni?“ odpověděla jsem a v duchu se divila, že s ním vůbec mluvím. Tolik mi ublížil.

Petr mě chválit nepřestal. Prý mu to s přítelkyní tolik neklape, jako to bývalo se mnou.

„Copak, platí méně, než já?“

Zareagoval podrážděně. Prý se mýlím.

„Neříkej, že pracuješ!“

Petr mi líčil, jaké měl štěstí a že rozjíždí obrovský byznys, který ho přivede mezi zbohatlíky. Bude vydělávat víc, než většina lidí planety.

„A to všechno proto, že jsem se nenechal ukolébat obyčejnou prací, jako děláte vy.“

Tím „vy“ myslel Petr zbytek planety. Znala jsem jeho horkou hlavu, jeho přehánění, jeho přehnané a nereálné sny. Věděla jsem, že se nechá zlákat k čemukoli, jen aby nemusel pracovat. Když mu někdo řekne, že pokud zasadí korunu, do rána mu vyroste tisícikoruna, bude mít za hodinu osázeno celé pole. Takový byl Petr.

 

„Víš, no, já ale všechno investoval do toho byznysu. Každá koruna mi přinese velké peníze. No řekni, to se vyplatí, ne?“

Ano, a už je to tady! Petr sice nesázel koruny do země, ale vyjde to nastejno.

„A co potřebuješ ode mne?“

„Že kdybys mě třeba založila, abych mohl zaplatit nějaké malé dluhy, bydlení atd., já bych Lenku opustil. Mohli bychom si krásně žít. Já bych ti to pak vrátil…“

Petr chtěl ještě pokračovat. Slíbil by mi palác, svatbu, vše, na co bych zabrala. Věšel by mi bulíky na nos dál, jen aby ze mě dostal peníze.

„A proč si neřekneš Lence?“

„Ona nemá telefon.“

„Přece spolu žijete?“

„Už ne.“

Aha, pochopila jsem. Lenka ho už také prokoukla. Vytahal z ní peníze, doma se jen válel a budoval své vzdušné zámky, zatímco ona pracovala a živila i jeho.

 

Zavěsila jsem. Jsem dospělá a na pohádky už nevěřím. A lháře a podvodníka, kterému jdou ruce od práce, sponzorovat nehodlám.