Hlavní obsah

Herečka Petra Nesvačilová: Humor Petra Kolečka mi sedí

Právo, Eva Vejdělková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Polovina září přinesla herečce Petře Nesvačilové shon: točí seriál Chataři, dokončuje svůj dokumentární film, začíná divadelní sezona a do toho si odskočila na natáčení s rumunským režisérem Radu Judem, který před dvěma lety vyhrál karlovarský filmový festival. Jak se jí hraje s Radkem Holubem a proč už neodmítá televizní role?

Foto: Milan Malíček, Právo

Petra Nesvačilová se už roky věnuje se vší vážností dvěma profesím – herectví a režii dokumentárních filmů.

Článek

Občas se v nějakém seriálu objevíte, ale určitě se o vás nedá říct, že jste seriálová herečka. Čím vás Chataři přesvědčili?

Jako herečka jsem se dřív zaměřovala na představení nebo projekty, které byly spíš mimo mainstream. Byla jsem tedy docela velký odmítač. Nejen seriálů, všeho. Docela dlouho jsem byla hodně ovlivněná tím, že jsem studovala katedru dokumentární tvorby na FAMU. Také jsem si potřebovala hodně věcí nasát a přebrat. Bylo to tak v pořádku, ale po letech jsem to přehodnotila. Když mě pak shodou okolností oslovil Radek Bajgar s Chataři, přijala jsem to moc ráda. I proto, že Radkův film Teorie tygra je skvělý.

Jak jste se zabydlela v humoru scenáristy Petra Kolečka?

On je docela specifický, ale já mám tenhle „autistický“ druh humoru hodně ráda, ten můj je asi v něčem podobný. Takže mi to není nijak vzdálené.

Moje postava je výborná, ale je opravdu těžká. Musím si dát pozor, aby to nebyla „šaržička“ (manýristicky pojatá role). Je potřeba vystihnout vhodnou míru komediální nadsázky, nesmí to být moc ani málo. Pro mě to byla svým způsobem i challenge, protože jsem si musela najít sama v sobě způsob, jak s ní být. Je to kosmetička, která provozuje svůj salon, a pokud jde o charakter, je to taková zajímavá manipulátorka, se svým vlastním světem a vlastními pravidly. Svého manžela doslova obtáčí, ale i dobrým směrem. Helena Rubalová je prostě hodně komplikovaná postava.

Vašeho manžela hraje Radek Holub…

To je moje big love! Někdy se stane, že někoho potkáte poprvé a hned vám to spolu skvěle sedne. Přesně to jsem zažila teď s Radkem. Na základech scénáře Petra Kolečka jsme si pak spolu vymýšleli spoustu dalších fórů. S ním mě to opravdu hodně baví, při natáčení jsme se dost nasmáli. Navíc je to skvělý člověk, moc si ho vážím. Je to opravdu velké štěstí, potkat takového kolegu.

Taková souhra, to si skoro říká o společné divadelní představení…

No to by bylo skvělé, pokud by se někdy něco podařilo.

Jak se cítíte v komediích, tíhnete k nim, když už se objeví příležitost?

Za takové příležitosti jsem ráda. Jednu krásnou jsem dostala v divadle Ungelt, kde mám roli Roxany ve hře Skořápka, ale i ve Studiu DVA ve hře Bond / Medea je moje postava Sun Shine dost komediální. Každá z těch rolí obnáší jiný druh humoru. Komedie mám ráda, baví mě, ale jsou pro mě těžší, protože nasazení energie a tempo jsouv nich o dost silnější než v dramatu. Tenhle žánr je ale náročnější i obecně, protože je víc technický. Nejvíc mě ale baví, když mám na repertoáru obojí, jak komedie, tak dramata, protože se to od sebe hezky odráží.

Foto: Česká televize – Tereza Suchánková

S Radkem Holubem v seriálu Chataři, který právě točí režisér Radek Bajgar podle scénáře Petra Kolečka.

Začínala jste velmi mladá v divadle, vzápětí jste hrála ve filmu Pusinky, potom jste začala studovat dokumentaristiku a jako herečka jste k nabídkám zpřísněla. Jak jste si hledala cestu k práci pro televizi? Pokud vím, ani jste ji doma neměla.

Pro mě je v první chvíli vždy důležité odpovědět si na to, proč ten konkrétní titul chci dělat a co to pro mě znamená. Televizi pořád nemám. Baví mě, když si můžu pustit jen to, co mě zajímá. Buď si to stáhnu, podívám se na i-vysílání, nebo si to pustím na webových stránkách televizní stanice ve videoarchivu.

V posledních letech se televizní dramatika dost proměňuje. Sledovala jste to v průběhu času, od svých hereckých začátků? Bylo to pro vás důležité?

V televizích jsem vlastně vždycky měla štěstí na lidi a dobré projekty. Takže ze svých vlastních hereckých zkušeností moc zobecňovat nemůžu. Kromě jediného postřehu – času na natáčení pořád ještě není tolik, kolik by bylo potřeba. Jenže právě ten je na kvalitě vždycky hodně vidět.

Pokud jde o styl práce, tak s Chataři mám jako herečka takhle velkou zkušenost s televizním projektem poprvé, jelikož to natáčíme s nějakými přestávkami půl roku. Většinou jsem byla zvyklá na dvouměsíční natáčení. Jsem za tu zkušenost vděčná a taky mě hodně baví to pracovní nasazení. Ale to já mám vždycky u všeho.

Do natáčení Chatařů vám koncem prázdnin skočil jiný projekt. Musela jste kvůli tomu odjet do Rumunska. Jak se to seběhlo, že si vás pozval režisér Radu Jude, který tu před dvěma lety vyhrál karlovarský filmový festival?

Radu je veliký filmař, vyhrál kromě Varů i festivaly jako Berlinale nebo Locarno. Jeho filmy jsou geniální! Když mě obsadil, bylo to pro mě jako blesk z čistého nebe. Právě natáčí film s názvem Náměsíční a já jsem v něm dostala roli maminky – cizinky jménem Karla Goth. Film vypráví příběh jedné osvícené učitelky, která touží po normálním životě. Místy je to stylizované, což je prvek, který Radu ve svých filmech hodně používá. Byla jsem tam týden a točila jsem jen noční scény, takže dny jsem prospala. Byl to ale krásný čas. Naučila jsem se tři slova rumunsky a přála jsem si jet do hor, ale kvůli covidu to nešlo. Tak příště…

Na podzimním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě bude mít premiéru váš nový dokument s pracovním názvem Příběhy červených trenýrek, kde se zabýváte skupinou Ztohoven, která vyvěsila na Pražském hradě trenýrky místo vlajky. Od té akce uběhlo pět let. Proč s filmem přicházíte až teď?

Film se nevěnuje jen té akci. To byl jen začátek, který odstartoval kolotoč, co se nezastavil dodnes. Během filmu kluci řeší soud, kde je žaluje stát, a do toho přijíždí ruská umělecká skupina Vojna, kterou hledá Interpol. Jeden z členů té skupiny je můj spolužák. Dostala jsem od nich i exkluzivní materiál z vyvěšování trenýrek na Hradě. Je to pořád živé téma, i proto, že na podzim budou volby a všechno se teď hodně láme. Skutečnost, že se červené trenýrky staly symbolem, myslím mluví za vše.

Dokončujete dokument i seriál, chystáte už něco dalšího?

Na to ještě nemám kapacitu. V souvislosti s uvedením filmu mám hodně povinností, začínám hrát v divadle Ungelt a až do října budeme dotáčet Chataře, takže trošku ubrat tempo budu moct tak koncem září. Ale už teď se moc těším, až si udělám pár dní prostor jen pro sebe. Tři dny volna, to je pro mě vždycky ráj. To jsem pak zalezlá doma, nanejvýš jdu na procházku, čtu si, upeču kachnu, nebo se jede na chalupu. No, a při tom konečně přichází čas i na vlastní tvorbu, takže v tom ohromném množství témat, které mám pořád v hlavě, vždycky něco secvakne a já začnu chystat něco nového.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám