Lukáš Daniel Pařík: Pro Princeznu zakletou v čase jsem našel inspiraci v Hollywoodu

V těchto dnech debutuje v tuzemských kinech první česká fantasy pohádka Princezna zakletá v čase. Autorem hudby a spoluautorem scénáře je Lukáš Daniel Pařík, se kterým jsme si popovídali nejen o hudbě k Princezně, ale i o jeho cestě ke komponování filmové hudby.

Pro začátek se, prosím, našim čtenářům stručně představte.
Pocházím z Brna, kde jsem žil do dvaadvaceti let, nyní je mi třicet. Mým hlavním nástrojem byl vždy klavír, ještě hraji na kytaru a baskytaru. Koketuji s více hudebními nástroji, rád je poznávám, ale nedá se říci, že bych na ně skutečně hrál. Do Prahy jsem nicméně přišel s tím, že budu hlavně zpěvák a skladatel, zpěv jsem tu vystudoval.

Jakými hudebními školami jste do dnešního dne prošel?
U mě to bylo docela pestré… Jsem z hudební rodiny, tatínek byl zpěvák, maminka tancovala a slyšela podle mě lépe než táta (smích), takže vztah k hudbě jsem si tak nějak budoval odmalička – ale ne nijak násilně. Od první třídy jsem hrál na klavír a od třetí třídy na kytaru – nejdřív s tátou, potom sám. A kytara mě v tom věku bavila samozřejmě víc, protože po mně nikdo nechtěl prstová cvičení, etudy a stupnice. ZUŠ a klavír mě pak ve finále úplně přestaly bavit a v šesté třídě jsem s tím přestal. Asi rok jsem vůbec nehrál, ale pak jsem se zamiloval a začal komponovat skladbičky a písně. Hodně se mi rozvinula představivost a noty, které jsem prakticky přestal používat, jsem tehdy téměř zapomněl. Popravdě dodnes nejsem typ muzikanta, který by noty miloval. Často skládám hudbu čistě v hlavě. Když jsem se o mnoho let později vydal na konzervatoř, musel jsem se všechnu teorii a noty naučit znovu. Nejdříve jsem šel na Mezinárodní konzervatoř v Praze na rockový zpěv, tam jsem byl čtyři roky. Poté jsem chtěl jiné vzdělání, protože jsem se začal hodně zajímat o skladbu. Napsal jsem muzikál Králové Avalonu, celý orchestr jsem aranžoval dost intuitivně, pouze na základě vědomostí vyčtených z knih. Po MKP jsem šel na Pražskou konzervatoř na skladbu, prosil jsem o zaměření na filmovou hudbu, což mi poskytli. Školu jsem dokončil v loňském roce.

A co další mimohudební vzdělání?
Chodil jsem na gymnázium na tř. Kpt. Jaroše v Brně, které mělo spíše matematicko-fyzikální zaměření – a ne, vážně jsem nebyl a ani nejsem matematik. Bylo to ale paradoxně perfektní prostředí pro rozvíjení jiného oboru, kterým se zabývám – scenáristiky. V těch letech jsem napsal dvě knihy, se kterými mi výrazně pomohla skvělá paní učitelka Alena Odehnalová v rámci literárního kroužku, který škola nabízela. Potom jsem šel na jazykovou školu a nakonec skončil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor Sdružená uměnovědná studia, což zní dost děsivě – a taky že bylo. Byl to nový studijní program a ani sami pedagogové nevěděli, jaké výstupní povolání z tohoto oboru budeme mít. Byla to spíše sorta uměleckých kritiků než umělců a znáte to, umělec a kritik si většinou úplně nerozumí, takže jsem pro názorové rozpory odešel a přihlásil se na konzervatoř.

Co vám dala konzervatoř kromě náhledu do orchestrace a aranžmá? Přineslo to větší rozhled ve skladatelském prostředí? Případně větší množství příležitostí?
Budu teď citovat svého pedagoga Davida Solaře, jemuž mimochodem vděčím za hodně: “Skládat se dá naučit jen do určitě míry, to musí mít člověk v sobě. Ale čím je navíc tahle škola cenná, jsou kontakty.” A to je prostě pravda. Skladba je totiž strašně niterná věc, ten proces je u každého tak individuální, že pedagogové vás mohou maximálně nasměrovat, dát korekce, ale člověk musí prostě skládat a skládat, nasávat vlivy a směry, číst, poslouchat, zkoušet. A mluvím o skladbě jako takové, ne o orchestraci nebo aranžmá, které samozřejmě mají osvojitelná pravidla. Konzervatoř mi dál nabídla určitou praxi v užívání některých studiových softwarů, což považuji za zásadní. V dnešní době je totiž ovládání programů alfou a omegou skladatelského procesu. Umět alespoň hrubě smíchat svoji hudbu je dnes absolutní samozřejmost. Dále jsem ještě studoval u pana profesora Hádla a u Martina Blažka.

Co vás vlastně vedlo k filmové hudbě?
Paradoxně to byla hra na kytaru a ne hra na klavír, která mi dala do života to zásadní: harmonické vnímání hudby. Rychle jsem začal chápat, jak já tomu říkám, “sociální vztahy mezi akordy”. Který akord, ke kterému patří. Tatínek byl zpěvák, takže pro mě bylo přirozené, že si k tomu zpívám. Vyrostl ze mě vlastně takový písničkář, doprovázel jsem se buď na klavír, nebo na kytaru. Když jsem chodil na základní školu, měli jsme hudebnu, kde jsem často hrával na klavír pro spolužáky. Jednoho dne ke mně ale přišel jeden z pedagogů a řekl mi: „Nemlať do toho tak.” Tak jsem ho vyzval, aby něco zahrál on. Přímo přede mnou zahrál píseň Dej mi víc své lásky, ovšem ve formě barokní fugy – spadla mi brada, což jsem ale nechtěl přiznat. A napůl oněměle jsem ho požádal, aby mě to taky naučil (smích). Viděl, že to myslím vážně, takže souhlasil a předal mi soukromě základní znalosti harmonie. Lekcí proběhlo jen pár, zato byly velmi intenzivní. V té době jsem pořádně neuměl noty, takže jsem se mu díval na ruce a ty harmonické souvislosti v podstatě odkoukal. To mě radikálně posunulo vpřed ve skládání. Mimochodem s tímto pedagogem a dirigentem, jmenuje se Tomáš Ibrmajer, jsme přátelé dodnes. Při studiu vysoké školy jsem často jezdil po klubech a kavárnách, kde jsem hrál vlastní tvorbu, případně nějak originálně zpracované coververze. Poté jsem se rozhodl, že půjdu do Prahy na konzervatoř. Ale v té době se v naší rodině udála naprosto šílená tragédie, zemřel nám táta. Naskočil jsem za něj do kapely, abych mamince, ze které se doslova ze dne na den stala samoživitelka, nějakým způsobem pomohl zvládnout rodinnou ekonomiku. Museli jsme se tehdy hodně semknout. Praxe v kapele mi dala neuvěřitelné množství zkušeností v živém vystupování, které bylo v rámci naší kapely vždycky koncipované jako velká show. Zpíval jsem, hrál na elektrickou kytaru, což jsem do té doby nikdy nedělal, a musel jsem si osvojit i baskytaru. Když jsem pak přišel do Prahy, cítil jsem potřebu napsat něco velkého, asi se podvědomě vyrovnat i s tím, co se stalo. Chtěl jsem skloubit věci, o kterých jsem mluvil na začátku – psaní příběhů, skládání, zpívání, a tak vznikl muzikál Králové Avalonu. Začal jsem aranžovat velké hudební těleso, aniž bych vlastně věděl, co dělám. Všechno intuitivně. Měli jsme symfonický orchestr a k tomu rockovou kapelu. A přestože měl muzikál úspěch – ač kratší, než bych si přál – a dílo jako takové se podle mě povedlo, připadal jsem si vlastně jako šumař. Kladl jsem si otázku, jestli bych neměl pochopit hudbu více systémově, zda si nemám rozšířit obzory, abych se neopakoval a byl schopen napsat všechny možné barvy orchestru. A to mě vedlo ke studiu Pražské konzervatoře.

Jaký máte vztah k filmové hudbě? Máte například nějaké skladatelské vzory?
Vztah k filmové hudbě mám odmalička. Jako dítě jsem se chodil dívat na znělky k seriálům, sedl jsem si před televizi, poslechl si úvodní znělku a odešel (smích). Filmová hudba, která mě uchvátila jako první, byl ale soundtrack k filmu Batman od Dannyho Elfmana. Dodnes čerpám z hudby pro komiksové a fantasy filmy, jelikož jsem jejich velký fanoušek. Později se mezi mé vzory přidal John Williams, to je prostě nevyčerpatelná studnice nápadů, která vychází ze starých klasiků. Williams mě naučil používat celestu, nebo sekci dřevěných dechových nástrojů. Pak se najednou přidal totální protipól Williamse – Hans Zimmer. To je zkrátka heavy metal filmové hudby. Je sice harmonicky a instrumentačně méně originální, ale zato to zatraceně dobře funguje. Zimmer mě naučil hlavně minimalismu. Jeho tvorba stojí hodně na pomezí klasické filmové hudby a zvukařiny, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Hledání nových zvuků je dnes naprostá nutnost, potřebujeme objevovat nové barvy. Dále třeba miluji hudbu Jamese Newtona Howarda. V době, kdy jsem psal Princeznu zakletou v čase, mi velkou inspirací byli Howard Shore a Alexander Desplat. To jsou neuvěřitelní pánové.

Konečně se dostáváme k fantasy pohádce Princezna zakletá v čase, která jde právě do kin. Jste nejen autorem hudby, ale i spoluscénáristou…
Celé to vzniklo tak, že jsem hledal kontakty pro obnovení uvádění svého muzikálu Králové Avalonu. V rámci tohoto procesu jsem se seznámil s producentem Viktorem Krištofem ze společnosti Three Brothers. Ten během naší komunikace zjistil, čím vším se zabývám a požádal mě, abych se podíval na první konstrukci scénáře Princezny zakleté v čase. Řekl, že když se mi to bude líbit, mohl bych pro Princeznu psát hudbu. Ale zároveň mě poprosil, abych scénář prohlédl i z dramaturgické stránky. Po prvním přečtení jsem začal režisérovi Petru Kubíkovi a Viktorovi dávat množství poznámek, protože jsem věděl, že záměrem je vytvořit pohádku s přesahem do fantasy, což prostě funguje dost jinak. Možná si teď některé čtenáře znepřátelím, ale osobně preferuji starší české pohádky před těmi současnými. Mají inteligentnější humor, který nepodceňuje diváka. Zeptal jsem se tedy na základě svého rozboru produkce, zda opravdu chceme točit pohádku nebo fantasy pohádku? Odpovědí bylo, že rozhodně fantasy pohádku. Nabídl jsem jim tedy, že vytvořím kompletní reálie nového světa, ve kterém se bude příběh odehrávat, napíši dialogy, domyslím příběhové oblouky, a tak jsem se oficiálně stal spoluautorem scénáře.

Jak pracujete na své hudbě? Máte k dispozici finální střih filmu? Nebo něco z toho vzniká i mimoděk?
Jedna věc je, jak by to mělo být, druhá věc, jak to doopravdy je. Ideální verze práce je, že člověk skládá na hotový střih. Ovšem tvorba filmu – a speciálně tohoto – je rozsáhlý kreativní proces. Finální verzi Princezny jsem dostal k dispozici až o několik měsíců později, než jsem předpokládal. Docházelo kvůli tomu k velmi nepříjemným situacím. Například úvod k filmu se snad stokrát předělával, a tak to byla vlastně poslední část hudby, kterou jsem napsal. Úskalím psaní filmové hudby je, že vše musí pasovat k obrazu. Je třeba, aby údery perkusí byly na určitých místech, kde mají zvýraznit nějakou akci, aby melodie vyšly přesně na vteřinu s pohybem postav. Je to neskutečná práce. Pro zajímavost, John Williams složí osmdesát vteřin filmové hudby denně – a to je totální profesionál. Takhle složité to je. Navíc já jsem postupoval tak, že jsem ji psal a současně kompletně orchestroval, což se v zahraničí nedělá. Skladatel má k sobě pokaždé ještě zvlášť orchestrátora. Doufal jsem, že prací strávím tak dva až tři měsíce. To úplně nevyšlo, nakonec to bylo pět měsíců, ale jsem hrozně rád, že jsem měl možnost psát k Princezně hudbu. Požadavkem byl totiž takový epický hollywoodský zvuk, který málokterý český film unese.

Považujete se za skladatele melodií, který pracuje s hudebními tématy? Nebo vaše hudba spíše slouží obrazu a ději?
Naprostou prioritou filmové hudby je podle mě vyprávění příběhu. Tam to začíná a končí. Osobně mám moc rád koncepčnost. Jdu po silných motivech, pracuji leitmotivicky. Jestliže se naší filmové princezně opakuje jedno a to samé ráno každý den, uslyší divák při každé takové scéně leitmotiv, který se mění dle nálady a situace. Je ovšem zapotřebí dávat pozor, aby leitmotivů nebylo příliš mnoho. Pro mě bylo nejtěžší psát textury pod dialogy. Hledal jsem v tom neustále složitosti, náročné to ale ve výsledku zas tak není. Je to hodně o tom nakoukat si filmy a naposlouchat hudbu, která k takovým scénám pasuje, aby člověk pochopil princip.

V Princezně zakleté v čase pracujete s kombinací živých nástrojů a počítačem generované hudby. Není z vašeho pohledu škoda, že celá hudba není natočena živě s orchestrem? Je to dané rozpočtem, nebo uměleckým záměrem?
Živě je tam toho hráno dost. Ale samozřejmě jsou tam i věci z takzvaných zvukových bank. A to, že nemáme kompletní živý zvuk, je nepochybně dáno rozpočtem. To je prostě alfa a omega všeho. Málokterý film v Čechách takovou možnost vůbec má. Existují u nás i filmy, které naopak hudbu zahranou živým orchestrem mají, ale zní to hůř než zvukové banky, protože finální mix zvuku je udělaný špatně. Každý skladatel dnes musí mít nějaký arzenál zvukových bank, bez nich to nejde, jsou ovšem nesmírně drahé, já sám je sbírám roky. Dnes už v podstatě bankami pokryji zvuk celého orchestru. Standardně to vypadá tak, že vytvořím celou hudbu s použitím bank, které postupně nahrazuji živými hudebníky ve studiu. Pokud je hudba dobře smíchaná, posluchač už v dnešní době v podstatě nemá šanci poznat, zda je hraná kompletně živě či ne. Při mixu Princezny jsem se nespoléhal jen na orchestrální zvuky. Místy jsem zabrousil i do zvukařiny po vzoru Hanse Zimmera. Hlavně perkuse jsou právě v jeho stylu.

Jak si stojí česká filmová hudba vůči světové?
Od doby, co jsem napsal Princeznu, nerad hodnotím práci skladatelů filmové hudby. Vím totiž, jak obrovské slovo má v celém procesu režisér, producent, investor a další lidé, kteří v hudbě většinou nejsou erudováni. Mnohdy přijde skladatel s vynikajícím nápadem, který je smeten ze stolu, protože ostatní tvůrci nevěří tomu, že by to mohlo fungovat výborně. V souvislosti s vaší otázkou bych si dovolil malou opravu. Je třeba se hlavně ptát, JAKÉ filmy se vlastně natáčejí v ČR. Existovaly zde pokusy natočit epickou fantasy, protože tu máme už několik generací, které vyrostly na Harry Potterovi, Pánovi prstenů, Narnii… Princezna je ale první, které se podařilo dostat se do kin. Nemyslím si, že bychom neměli skladatele, kteří jsou schopni napsat to, co se píše v zahraničí. Ondřej Brousek, Ondřej Brzobohatý, Petr Malásek, David Solař a mnozí další – všechny je uznávám. Ovšem není tu dostatek filmů, ke kterým by mohli takovou hudbu psát. A zároveň je tu jeden další důležitý aspekt – honoráře. My zkrátka nejsme tak dobře placeni jako zahraniční skladatelé, což je velký problém. Filmovou hudbou se v Čechách nelze uživit, je nutné k ní dělat i něco dalšího.

Když vám do původního březnového termínu premiéry přišla koronavirová krize, zasáhlo to ještě nějak do výsledné podoby filmu?
Koronavirová krize nám způsobila hlavně to, že produkce přišla o velkou spoustu peněz, kterou utratila za první reklamní kampaň. Ty peníze se musí teď na podzim utratit znovu. Jestli ale celá tato situace má i nějakou světlou stránku, je to rozhodně možnost kreativně rozšiřovat svět, ve kterém se Princezna zakletá v čase odehrává. Zveřejňovali jsme postupně povídky, které načítali slavní herci, kteří si ve filmu zahráli. Připravovali jsme si tím i půdu pro případné pokračování, které bychom samozřejmě hrozně rádi udělali. Do filmového střihu Princezny už jsme ale nesahali.

Jaké máte tedy se světem Princezny zakleté v čase další plány?
V Čechách jsme většinou zvyklí točit pokračování jednoho příběhu se stejnými postavami. To my nechceme. Rádi bychom vytvořili řekněme filmový vesmír, například po vzoru Marvel Cinematic Universe. Spektrum postav, kterým můžeme vytvořit samostatné filmy, je rozsáhlé. Rádi bychom natočili třeba další dva nebo tři filmy, to by bylo skvělé.

Jaké jsou vaše další plány do budoucna?
V rámci pohádky jsem měl možnost nahrát singl s Terezou Maškovou, byla to skvělá spolupráce. A chci rozhodně skládat pro české zpěváky a zpěvačky. Současně se extrémně těším na další film nebo seriál, který mi přijde pod ruku. A rád bych napsal další muzikál. Takže jestli tohle čte někdo, kdo má skvělý námět na film, seriál nebo muzikál, ať mi dá vědět (smích). Můj momentální sen a dlouhodobý záměr je také dostat se na Netflix jako hudební skladatel, scénárista nebo třeba i jako uklízečka, to je jedno. Moc rád bych byl kreativní v rámci jejich projektů.

Moc děkuji za rozhovor.