Jedna z prvních knih, která u nás vyšla o Václavu Havlovi, se jmenuje Nesmělý prezident a sepsal ji britský novinář Michael Simmons. Ten vychází ze své celkem dobré znalosti prostředí a zdejších reálií, ale o Havlovi píše věren názvu své knihy také dosti „nesměle“. Prostě kritických slov jako šafránu. Kniha vyšla v nakladatelství Volvox Globator v roce 1993 u příležitosti první historické volby českého prezidenta.
Havel jako Hus či Masaryk
V knize se na úvodních stránkách vyjmenovává, ke komu byl Havel přirovnáván anebo ke komu by přirovnáván být mohl. Předseda Parlamentu České republiky Milan Uhde – dramatik stejně jako Václav Havel – přirovnal Havla ke středověkému náboženskému reformátorovi Janu Husovi, položiv důraz na jeho schopnost reprezentovat ‚jednotu slov a činů‘. Často býval Havel podle autora přirovnáván k Tomáši G. Masarykovi. „City chované k Masarykovi, který zemřel, když bylo Havlovi jedenáct měsíců, jsou jistě plné bezmezné úcty, ale neustálé srovnávání s jeho osobou je Havlovi proti mysli,“ píše se dál. Samotný Simmons ale nabízí vlastní přirovnání, a to k anglickému spisovateli Johnu Bunyanovi, francouzskému filozofovi Voltairovi či z dvacátého století k německému teologovi Martinu Niemöllerovi.
Simmons také napsal, že Havel: „Nebyl fyzicky imponující, atletický člověk a v tomto smyslu v žádném případě nepředstavoval hrdinský typ. Tepláková souprava, uniforma spousty Čechů všech generací, v jeho šatníku nebyla.“ Na vzpomínkové shromáždění na Jana Palacha v lednu 1989 na Václavském náměstí Havel, který položil květiny ‚pod koně‘, vzpomínal: „Věděl jsem, že mě policie sleduje svými kamerami, že si mě všimli a že dříve či později mě chytnou pod krk...“ A dočkal se. Ještě toho dne byl zatčen přímo na náměstí.
Fotogalerie: - Havel mezi lidmi
Havel tesařem?
Ohledně dospívání se v knize Nesmělý prezident píše o tom, že sice Božena Havlová chtěla mít ze svých dvou synů lékaře, ale nedočkala se toho. „V patnácti letech byl nakonec z nedostatku jiných možností nucen přijmout nabídku, aby se vyučil tesařem, Ivan se o něco později málem začal učit na kuchaře! Jako tesař Havel ke svému pokoření neobstál. Pro tělesnou neobratnost a náchylnost k závratím z výšek nemohl pracovat na střeše. Avšak rodina, přes velice okleštěné možnosti po zabrání veškerého hmotného majetku, měla pořád ještě přátele. Díky jim mohl dostat místo asistenta v chemické laboratoři na Českém vysokém učení technickém.“
Ještě před vojnou se Václav Havel poprvé setkal s Olgou Šplíchalovou. Simmons ji popisuje jako energickou mladou ženu, která pocházela z dělnického prostředí a byla o více než tři roky starší než budoucí prezident. „Havlova matka dávala od začátku najevo, že jí Olga nevyhovuje. V Británii by byl její postoj označen za čirý snobismus. Olga pocházela z dělnického Žižkova a než se seznámila s Havlem, neměl její život žádný pevný řád. Dělala různé nekvalifikované příležitostné práce – chvíli byla úřednicí, chvíli prodavačkou a podobně. Nebyla snachou pro Havlovu matku.“ Tomu bylo sedmadvacet let.
Havel a milostný dopis
V dalších kapitolách jsou popisovány známé události z Havlova života. Sjezd spisovatelů v roce 1967 či jeho stipendijní cesta po Velké Británii a USA. V rozhovoru pro BBC tehdy řekl: „Nikdy jsem nechtěl být politikem, nicméně v každém dobrém umění se politika nějakým způsobem projevuje.“ Přišel rok 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy. Nicméně přenesme se v knize přes mnohem delší časový most za vznik Charty 77.
O Havlově následném pobytu v žaláři vyšla kniha Dopisy Olze. Simmons o jejich soužití píše: „Vztahy mezi Havlem a Olgou nebyly nikdy příliš jasné, ani jejich nejbližším známým. Jeden rodinný přítel, který je oba zná už spoustu let, mně v Praze ujistil, že i když míval Havel po sňatku vztahy s jinými ženami, ‚zlomilo‘ by ho a nepřežil by, kdyby se někdy Olga rozhodla opustit ho. Havel zdůrazňoval rozdíly mezi nimi, avšak asi po roce svého věznění oznámil dokonce, že jí napíše ‚milostný dopis‘. Výsledkem byla podle jeho vlastního hodnocení ‚podivná studie‘, natolik podivná, že musela být z knihy vypuštěna.“
A přišel listopad...
Léto 1989 se podle Simmonse ukázalo být velice politicky komplikované: „Petici Několik vět volající po ‚skutečném dialogu‘ podepsalo spolu s Havlem téměř čtyřicet tisíc lidí. Polská parlamentní delegace, nyní již včetně někdejšího disidenta Adama Michnika, přijela Havla do Prahy navštívit, podobně jako představitelé mezinárodního PEN-klubu. Oznámili vytvoření nové pražské pobočky a Havla, přispěchavšího přímo z policejního výslechu, zvolili do jeho výkonného výboru.“ Jakeš s politbyrem zatím demonstrovali dojemnou věrnost svému dědictví.
Osmnáctého listopadu 1989 přišlo rozhřešení. Z pohledu západního novináře to vypadalo takto: „Západní novináři si se svými pražskými kolegy porovnávali své strašlivé zážitky. Říkalo se, že student Martin Šmíd zemřel a stovky lidí utrpěly zranění. Jeden západní kameraman byl prohozen výkladní skříní. Novinářce z Chicago Tribune rozbili obuškem hlavu. Jiným žurnalistům bylo nařízeno neprodleně opustit zemi.“
Dále píše: „Havel s potěšením vnímal zvednutá obočí nad svými schůzkami. Frank Zappa, americká rocková hvězda, je vnímán v USA značně rozporně, ale Havel, který měl rád jeho hudbu, z něho hned udělal příležitostného poradce v nepravděpodobné oblasti zahraničně-ekonomických vztahů. Magda Vášáryová, herečka, z níž se stala velvyslankyně v Rakousku, způsobila skandál mezi upjatými Vídeňáky, když při jedné z prvních oficiálních příležitostí přišla v průsvitných šatech. Trochu příliš pro stařičké mocnářství! Michael Kocáb, rockový a jazzový hudebník s ‚vážnými‘ aspiracemi, dostal úkol zkomponovat novou znělku pro hradní stráž. Později měl jako poslanec Federálního shromáždění hlavní zásluhu na relativně rychlém a bezkonfliktním odchodu sovětských vojsk z československého území.“
Havel a provincionalismus
Podle Rudého práva, velmi změněného deníku, který podle autora Nesmělého prezidenta neměl nic společného se stranou, nicméně si uchoval styl chlapáckých úderů, byl Havel ‚příjemný romantik a naivní snílek spíš než opravdový státník‘. Prý se zasmál, když mu Simmons řekl, že o něm píše autobigrafii, ale moc nápomocný nebyl.
Na konec vyprávění o Havlovi položil autor otázku, jestli Havel vyrostl z provincionalismu nebo ne? Překladatel knihy z angličtiny Radovan Šťastný na úplném konci knihy v poznámce píše, že by kniha Nesmělý prezident mohla být pobídkou nějakému mladému českému vědci napsat to ‚po našem‘. Od té doby o Václavu Havlovi vyšly desítky knih.
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
