Článek
Není to krátký termín pro tak významnou výstavu?
Ani my, ani oni neděláme delší výstavy. Vystaveny sice budou obrazy, které visí v Obrazárně, ale my nechceme, aby tam byly delší dobu. A oni mají svůj harmonogram výstav, takže je to běžný termín.
Jak se vybírala díla, která budou vystavena?
Výstavu sestavovala paní Eliška Fučíková, která je v podstatě v tuto chvíli největší odbornice na rudolfinské sbírky. Sama sestavovala v devadesátých letech Obrazárnu Pražského hradu v tom duchu, ve kterém je dnes. Má za sebou výzkum děl z rudolfinských sbírek nejen u nás, ale i v zahraničí. Když je někde problém, tak ji volají. A připravila i předcházející výstavu Obrazárny Pražského hradu, která se vyvážela do Maastrichtu, když jsme vstupovali do Evropské unie.
Je složité tak stará a vzácná díla převážet?
Není to až tak složité. Věděli jsme, že všechny obrazy jsou v Obrazárně v dennodenním provozu a naposledy byly restaurovány asi v roce 1995, což je více než dvacet let. Byli jsme nadšeni, že půjdou do restaurátorských dílen a tam budou prověřeny.
Až na jeden nám památkáři povolili převážet všechny. Převoz je rutinní záležitost, není na něm nic zvláštního. Nakonec některé věci byly i na jiných výstavách, například v Itálii a Rusku.
Jak jsou díla na zahraniční výstavě zabezpečena, například proti zabavení?
Na ministerstvu kultury existuje skvělý metodický pokyn, v němž je rozebraná historie takových věcí. Vtip je v tom, že v dějinách Evropy nedošlo ještě nikdy k tomu, že by vystavená díla byla nějakým způsobem zabavena. Největší kauza byla, když dědička po jednom ruském emigrantovi chtěla obstavit díla, která v roce 1918 leninská komunistická strana zabavila jejímu dědečkovi a pak je vyvezla na výstavu do Švýcarska.
U soudu první instance to skutečně vyhrála a během čtyřiadvaceti hodin se ozval soud vyšší instance ve Švýcarsku, který rozhodl, že umělecká díla nesmějí být nikdy tímto způsobem zneužita. Takže ačkoli to byla evidentní bolševická krádež, všechny obrazy se vrátily v původním termínu do Ruska. Je to jeden z několika pokusů o něco takového.
Existují mezinárodní smlouvy, které by garantovaly nedotknutelnost uměleckých děl?
V rámci Evropy se nedělají bilaterální smlouvy. Existuje rezoluce OSN z roku 2004 o uměleckých dílech a jejich nezabavitelnosti. My jsme jejími signatáři, Slovinci ne. Mají na to jiný zákon, který zabraňuje exekucím a obstrukcím a jenž je součástí jejich legislativy. Vždycky se podivují, když po nich někdo chce potvrzení o nezabavitelnosti, tzv. imunitu. Ptají se proč, když se to nemůže stát, protože to mají ukotveno v zákonech.
Jak dlouho se tak významná výstava připravuje?
V tomto případě je to specifická záležitost, protože se nejedná o jednu výstavu. Se Slovinskou národní galerií jsme začali jednat o reciprocitě výstav v roce 2010, ještě za předcházejícího prezidenství.
Jde o souvislost zvláštního vztahu mezi Českem a Pražským hradem a sídlem prezidenta a městem Lublaní. Začalo to už za Václava Havla, kdy u nás byla obrovská výstava Josipa Plečnika. To byl začátek, za velkého přispění tehdejšího slovinského velvyslance Damjana Prelovšeka, který je stále dominantní osobností. Mezitím se u nás vystřídali další tři slovinští velvyslanci a každý z nich spolupracuje s Hradem. Máme s nimi takový vztah, jaký nemáme s žádnou jinou ambasádou.
Václav Klaus jednal s tehdejšími slovinskými prezidenty Janezem Drnovšekem a Danilem Türkem, Miloš Zeman se setkal se současným prezidentem Borutem Pahorem. Spolupráce se řeší i na poli kulturní výměny. Jednou z věcí, jež se dlouho vyvíjela, byla výstava Slovinští impresionisté. Uskutečnila se u nás loni, představila na čtyři sta padesát exponátů. Už když se připravovala, byli jsme domluveni na té současné u nich.