Na olympijských hrách závodil už jeho táta, teď má i Lukáš Rohan jistotu, že se představí pod pěti kruhy. K letence na mistrovství Evropy v Troji přidal i stříbrnou medaili v kategorii kanoistů. Hodně mu k ní pomohl i klid s pomocí mentálního kouče, přesto přiznal, že Češi měli na veleúspěšném šampionátu velkou výhodu oproti konkurenci.
Jaké to je slavit najednou medaili i nominaci?
„Je to skvělý, ale teď jsem spíš rád za tu medaili, protože jsem si dopředu řekl, že chci jet spíš mistrovství Evropy než olympijskou nominaci. Soustředil jsem se na to, abych se dostal do finále, tam jsem chtěl zajet tu top jízdu, na kterou jsem dlouho trénoval. To se mi úplně nepovedlo, to mě trošku mrzí, ale jsem rád, že to stačilo na medaili.“
Ve finále většina jezdců hodně chybovala, šťouchu jste se nevyhnul ani vy…
„Potvrzuje to, že trať byla hodně těžká, zvlášť pro singlíře. Kajakáři to projedou, ti mají list na každé straně, ale pro singlíře je těžké vejít se do branek, které jsou přesazené a blízko k sobě. Je to těžké, dotyky ve finále tomu odpovídají. Můžu být rád, že jsem dotknul jen jednou.“
Jak se závodilo na šampionátu, který byl trošku specifický? V Troji bylo méně lidí i závodníků.
„Jsme rádi, kolik diváků, kamarádů a známých dorazilo. Díky skvělým komentátorům tu byla atmosféra, která jinde ve světě není, važme si toho. Taky bych rád řekl, že se můžeme plácat po ramenou, že jsme měli hodně medailí. Ale je potřeba říct, že jsme měli obrovskou výhodu, že jsme tu tu trénovali půl roku, cizinci tu prostě nejezdili. Je to super, byli jsme hodně úspěšní, ale je potřeba to říct i narovinu.“
Uvědomoval jste si ten boj o olympiádu, že tam jel i váš táta?
„Bylo hrozně těžké na to nemyslet. Snažil jsem se přijít na to, jak to dokázat, a úplně to nešlo. Bylo pro mě dobré, že jsem ve finále startoval jako první z Čechů, to byla trošku výhoda. Chtěl jsem tu ujet o medaili, to se povedlo a za to jsem fakt rád.“
Jaké to je věšet si ji sám na krk?
„Hodně divný.“
Kdo to prožíval víc? Vy, nebo táta?
„Nevím, tolik času jsme spolu netrávili, ale myslím, že spíš on. Na tomhle jsem hodně zapracoval. Dřív jsem měl problém, že jsem byl hodně nervózní před startem, teď mě spíš nebavilo čekání a na jízdu jsem se těšil. Tipoval bych to na něj.“
Jak se vám spalo?
„Zdálo se mi, že mě čekají státnice a vůbec nic na ně neumím. Nerozumím tomu, jak se to do hlavy dostalo, ale v šest ráno jsem se vzbudil, že jdu na státnice a vůbec nic nevím.“
Ten klid vám dodala spolupráce s mentálním koučem?
„Jo, chtěl bych hodně poděkovat Honzovi, se kterým spolupracujeme, a myslím, že se z nás stali hodně dobří kamarádi. Vážím si toho, že mi dal možnost získat od něj cenné rady. Je to na mě i vidět, ale hlavně to cítím. Už to, že jsem si připustil, že s tím mám problém, a začal jsem na tom pracovat, hodně pomohlo. Myslím, že pro mě byl problém připustit, že nějaký mám. Jsem hodně hrdý a říct si, že mám problém, je hodně těžký. Má ho víc sportovců a nejen sportovců.
Teď už můžete myslet na olympiádu, budete si to časem víc uvědomovat?
„Asi jo. Jasně, byl to můj cíl a jsem strašně rád, že jsem si ho splnil, ale je to za 10 měsíců a bůh ví, co bude. Teď si chci užít, že jsem jezdil parádně. Byla to jednoznačně moje nejlepší sezona, byla hodně náročná a chci si to užít.“
Pojedete na Světové poháry?
„Mají být, ale jsem poměrně skeptik. Zatím nevěřím tomu, že tam budeme moct odjet, pokud závody vůbec budou. Ale pokud možnost bude, pojedu, protože si chci zazávodit s cizinci. I na těch dvou tratích v Tacenu a v Pau. Ale neberu to jako vrcholné závody, spíš jako zkušenost a trénink.
