Rozvod je bratr emigrace

Kamarádi a známí začali mizet po osmašedesátém roce. To mi bylo osmnáct.

Deptalo nás to. Dlouho jsem viděla u stolků před výčepem v kolínské Jitřence, partu tří kluků (líbili se mi všichni), kteří emigrovali.

Občas jsme se loučili celou noc a ráno jeden z nás odjel. Navždy, říkali jsme si všichni.

A já cítila na duši balvan pokaždé, když jsem si uvědomila, co ten náš kamarád bude v cizině dělat sám? Jestli by nebylo lepší, kdyby emigroval s někým! Třeba s kamarádkou! Často jsem vzpomínala na babičku, která mi říkala, Irenko, ženské, které se rozvedou a po rozvodu zůstanou samy, dělají velkou chybu. Měly by někoho mít. Když už se ženská nebo chlap rozvádí, tak to má být kvůli někomu, kdo s nimi bude, kdo při nich bude stát, kdo jim pomůže!

A tak, díky mé babičce mě napadlo, že všichni, kteří emigrují, se vlastně rozvádí.  A ti, co odchází do emigrace sami, jsou na tom úplně stejně jako ti, co se rozvedou a zůstanou sami. Často jsem se v té době ptala těch, kteří se rozhodli emigrovat, jestli mají někoho, kdo půjde s nimi. A pokaždé se mi ulevilo, když mi řekli, že na ně venku už někdo čeká, nebo že za nimi brzy někdo přijede... 

Stejně jako jsme občas probírali důvody k rozvodu našich přátel, probírali jsme i důvody pro a proti emigraci. Já měla jasno. Nemohla bych být bez své rodiny, bez příbuzných, bez přátel, bez svého města, kde jsem se narodila, ale i bez divadla, kde jsem pracovala.

Rozvod s emigrací je prostě bratr a sestra. Několik přirovnání jsem bez dlouhého přemýšlení napsala. Určitě přijdete i na další.

Život mám jenom jeden. A já chci svůj život prožít tak, jak chci já.

Kdyby mi bylo o dvacet let míň, tak se na všechno vykašlu a zmizím.

Chci dýchat svobodně. Říkat, co chci. Nebát se.

Nemůžu to udělat. Život mám strašný, ale nemůžu odejít. Člověk si zvykne na všechno.

Hned bych to skončil. Ale začínat zase se vším od začátku?

Chtěl bych jít na vysokou, ale nedovolí mi to.

Přišel bych o děti. To by mi rodiče nikdy neodpustili. A mám rád tchyni s tchánem. Přišel bych i o ně.

Život je krátký. Jaký si ho udělám, takový bude. Ale co když se rozvedu, a za týden mě přejede auto? To radši všechno nechám tak, jak je.

Je to jako skočit do studené vody. Člověk se nesmí dlouho rozmýšlet. Musí skočit hned!

Když tak o těch dvou sourozencích, rozvodu a emigraci, přemýšlím dneska, ve svých sedmdesáti letech, říkám si, dneska už sice emigrovat nemusíme, ale přesto, díky rozvodům, emigrujeme stále...