TAK PRAVIL ZARDOZ - "MĚJTE SE NA POZORU, AŤ NESKONČÍTE JAKO JÁ" (2)

Zednářská filosofie a teologie sloužící jako zástěrka pro technologie na nás vykoukne hned v úvodu, když vidíme, jak je osvícená vznešenost včerejška základem promyšlené a propracované mytologie, využívané třídou kněžích k oklamání sprostého lidu. Aby se populace udržela na nízké úrovni, Zardoz asocioval penis s puškou:

„Zardoz vám svěřil dar zbraně. Zbraň je dobro. Penis je zlo. Z penisu prýští sémě a dává vznik novému životu, jenž otravuje zemi morem lidstva jako kdysi. Avšak ze zbraně prýští smrt a očišťuje zemi od špíny brutálů.“

Zed se stane sloužícím jednoho z Nesmrtelných v muzeu bohů; jejich přáním je provést s ním experiment. V muzeu bohů se nacházejí mistrovská díla lidstva, knihy a poklady, které tu byly shromážděny elitou ještě před apokalypsou. Izolovali se od zkázy a zhroucení civilizace, v níž si elita podržela svá tajemství a ukryla technologie, zatímco pozůstatky lidstva upadly do temného věku.^[6] Když Zed pronikne do zahrady bohů („Vír“), změkčilí a zženštilí nesmrtelní jsou prostoupeni jeho sexualitou (scéna, kde tito olizují jeho pot, který je proměňuje).

Tím že se stali jaksi androgynními a už dávno se vzdali přirozeného způsobu rozmnožování, jsou bohové i bohyně na pláních Zardozu zcela apatičtí. Smrt pokořili technologií a nesmrtelní žijí jen proto, aby se pokusili dosáhnout pokroku ve vědě, nikam to však nevede.^[7] Trochu v tom všem poznáváme útržky jiného filmu, v němž si Sean Connery zahrál, a to "Muž, který chtěl být králem",^[8] v němž rovněž zaznívají zednářské motivy. Dravot má kolem krku řetízek se zednářským symbolem, v němž místní v tajemné zemi Kafiristánu rozpoznají znak, zanechaný Sikandarem (Alexandr Veliký), tj. „válečník“, který jim přislíbil poslat svého syna, aby je vedl v boji.

Předobrazem létající hlavy Zardozu je jednak vstupní brána do pekla v Posvátném háji čili Sacro Bosco, manýristickém parku ze 16. století nacházejícího se v zalesněném údolí asi 2 km od města Bomarzo ve středoitalské provincii Viterbo, s kamennými sochami různých nestvůr a mytologických bytostí, vnímaném jako ilustrace k dílu Hypnerotomachia Poliphili.^[9] Další inspiraci představuje obraz René Magritta "Zámek v Pyrenejích" visící na zdi Fraynova apartmánu, který Zed prohledává; jasná narážka na gravitaci popírající kamennou hlavu.

V Umění paměti se Frances Yatesová krátce zmiňuje o možnosti, že „umělá paměť se vymkla kontrole a rozkošatěla se v divokou bezuzdnost imaginace, jež může být jedním ze stimulů stojícím za takovým dílem, jako je [právě] Hypnerotomachia Polyphili.“ A Liane Lefaivre odkazuje na akrostichy a hieroglyfy v knize, které nazývá „jedním aspektem magické ‚umělé paměti‘, takto nejstarší vědy“. Podobně se kontrole a všem představám vymkl i Tabernákl. Jung jde dokonce tak daleko, že řadí Hypnerotomachii k tématu nekyia čili „poutě k Hádovi“. Toto řecké slovo Jung navrhl jako pojem pro sestup do podsvětí v prvním dílu "Psychologie a alchymie" a v poznámce ho vysvětluje:

„Nekyia (νέκυια) a nekys (νέκυς), název 11. zpěvu Odysseie, je obětí zemřelým k vyvolání zesnulých z Hádu, a je tedy vhodným označením „pouti do Hádu“, sestupu do země mrtvých.“

Zed vystupuje do úst boha a jako Jonáš – polknutý velrybou a cele v ní uzavřený – se izoluje od světa profánního, viditelného, a jsa hermetizován uniká vzduchem a podniká pouť za neznámým a rozmlouvá se svým Bohem. Jungův koncept kolektivního nevědomí odlišného od osobního nevědomí spočívá na premise, že je tvořeno archetypy či prvotními obrazy. Archetypy konstituují strukturu kolektivního nevědomí… Nejdůležitější ze všeho je jáství, které je ústředním archetypem osoby nadané psyché, její totality či celosti.

Tento střed tvoří jednota vědomí a nevědomí dosažené během individuačního procesu. Kolektivní nevědomí je universální, to znamená, že každá lidská bytost je touto vrstvou psychického archetypu nadána od narození. Člověk nemůže tuto vrstvu nabýt vzděláním či jiným vědomým úsilím, protože je vrozená. Lze ji popsat jako universální knihovnu lidského poznání, či jako mudrce v člověku, jako samotnou transcendentální moudrost provázející lidstvo. Jáství. Podle Junga pak archetyp psychické totality.

Celost je psychický stav, v němž bylo dosaženo sjednocení nevědomí a vědomí. To jest cílem Jungovy psychoterapie. Moudrý stařec, čaroděj, senex, psal o něm už Empedoklés z Akragantu a Quintus Horatius Flaccus jej vylíčil a pojmenoval Sphairos, tzn. „cele v sobě“. Archetypální obraz jako vtělená moudrost. V individuačním procesu je tento starý mudrc vtělením kolektivního nevědomí, jeho protikladem je archetyp puer aeternus, v ženské podobě pak puella aeterna, v mytologii podaná jako Koré, Persefoné.

"Vír" je matriarchální svět znuděných Věčných, v němž vystupuje do popředí May, která požaduje, aby se rodily nové děti, ačkoliv jich není zapotřebí, a je tu Consuella, „ta, která přináší útěchu“, odsuzující sex jako hnusnou, vilnou a ponižující záležitost. S příchodem Zeda, chlupaté zvířecí personifikace mužství, se u všech probudí dlouho potlačované vášně a touhy, dokonce i u Apatických, což je třída katatonických nesmrtelných, kteří se prostě vzdali dokonce i vůle se pohnout. Boorman bravurně zachycuje nihilistický charakter technokratického věku, kde kvantifikace a takzvané „zdokonalování přírody“, tak neúnavně hledané transhumanisty, končí v nesmyslnosti. V universu postrádajícím významu, kde není žádný telos?^[10] Není tu žádného účelu kromě dalšího a dalšího samoúčelného sběru dat. A to jest přesně onen stav vyprázdněnosti, v němž tato technokratická utopie Nesmrtelné zanechává, z nichž mnozí byli následně postiženi „nemocí apatie“.^[11]

Jde o mor znuděností indukované paralýzy, který přiměl Frayna, a de facto i Zardoz, aby instruoval vyhlazovače k iniciování zemědělského programu v podobě nucených prací, na něž jako otroky nasazují barbarské surovce, poněvadž Věčným rychle docházejí lidé ochotní přispívat prací k udržování infrastruktury.

-pokračování-