Právě to, že publikum dál chodilo, byť muselo mít roušky, bylo nejen pro organizátory povzbudivé. Samozřejmě návštěvnost nebyla jako v minulých letech, ostatně na některé koncerty nebyly do prodeje uvolněny všechny lístky; člověk se také musel smířit s tím, že pokud potká na chodbě známého, jenž sedí v jiném sektoru, může mu nanejvýš zamávat přes rozmístěné zábrany.
A tak, i když oficiální projevy při podobných příležitostech jsou vždy kožené a většinou zbytečné, letošní poděkování ředitele přehlídky Jana Simona před závěrečným koncertem jak mecenášům a partnerům, tak publiku vyznělo nejen spontánně, ale bylo i zcela na místě.
Z vyslechnutých pořadů druhé poloviny festivalu umělecky vyvstaly tři momenty. Prvním byla Beethovenova Devátá symfonie s Ódou na radost, kterou nastudoval Tomáš Netopil s Mladou filharmonií Dvořákovy Prahy, tvořenou žáky uměleckých škol, s nimiž kromě dirigenta pracují jako lektoři i členové České filharmonie. Provedení bylo technicky spolehlivé, temperamentní, s tendencí k rychlému uhánění vpřed (někdy snad až moc), celkově však rozhodně sympatické. Ze čtyř sólistů jasně dominoval basista Jan Martiník.
Síla kontrastů
Druhým byla symfonie Asrael od Josefa Suka v podání České filharmonie a dirigenta Jakuba Hrůši. Dílo komponované pod dojmem smrti Sukovy manželky Otylky a jejího otce Antonína Dvořáka je v rámci pozdněromantické tradice dosti komplikované, z posluchačského hlediska možná až překomplikované, nabité emocemi, jež připomínají páru směstnanou pod poklicí. Hrůša s orchestrem tyto emoce vyjádřil s takovou vnitřní silou, že se hodinové dílo poslouchalo jedním dechem.
Třetím pak byl závěrečný koncert České filharmonie a dirigenta Petra Altrichtera, poznamenaný ovšem „zdravotní indispozicí“ několika členů Pražského filharmonického sboru, kvůli níž celé těleso nemohlo vystoupit v Dvořákově Te Deum a program musel být změněn.
Zazněly tedy Dvořákovy Písně milostné v orchestrální úpravě Jiřího Temla, jimž sopranistka Kateřina Kněžíková vtiskla prostý lyrický půvab, a poté Dvořákova Česká suita, pěkně vypracovaná a orchestrálně rozezpívaná.
Dvořák je geniální ve své invenci, je melodický, harmonický, a tak dále, ale přece jen to občas chce změnu. Po pauze do doznívajících jímavých citů Písní milostných a líbezných obrázků České suity obrazně vtrhl se svou vášní Sergej Rachmaninov a doslova pak pianista Lukáš Vondráček, jenž skladatelův Klavírní koncert č. 2 napumpoval ohněm, jak to umí právě on. Dirigent s orchestrem šli s ním, takže tento „hit“ klavírního repertoáru rozhodně nepůsobil jen jako obehraný evergreen.
Nicméně definitivní tečku za festivalem udělal klavírní přídavek, skladba Potopená katedrála od mistra impresionismu Clauda Debussyho, inspirovaná legendou o katedrále vynořující se z moře. V přehlídce zvukových barev a efektů se Vondráček předvedl jako pravý mistr v malbě kontrastů a gradací. A kontrasty (třeba i opravdu ostré, jako když se na jednom z dřívějších koncertů ocitli v jedné společnosti Antonín Dvořák a Alfred Schnittke) sluší i dvořákovskému festivalu.
