Být na volné noze je dnes nejistota, říká nový koncertní mistr FOK

Stal se novým koncertním mistrem houslové sekce FOK, 16. a 17. září 2020 na inauguračním koncertě jsme ho však neviděli. Co se stalo s Romanem Patočkou, že zmeškal tak důležitou životní událost? „Není to žádná chřipečka,“ vzkazuje všem nevěřícím Tomášům spřádajícím konspirační teorie. „Nakazil jsem se koronavirem. Průběh byl celkem ukázkový, přesně takový, jak se píše na internetu, včetně vysokých horeček, kašle, ztráty chuti i čichu a obrovské bolesti celého člověka.“

Stal jste se novým koncertním mistrem FOK – co vás vedlo k tomu, že jste tuto nabídku akceptoval?
Předně bych podotkl, že jsem prošel oficiálním konkurzem, který byl orchestrem vypsán. Byl jsem o tomto postu informován vedením, ale žádné záruky na získání této pozice jsem nedostal. Upřímně se přiznám, že mě k tomuto kroku dovedla doba, ve které se momentálně nacházíme, která povolání sólisty a komorního hráče na volné noze nepřeje. Mám také relativně mladou rodinu a cítil jsem potřebu stálého zaměstnání a pravidelného finančního příjmu. Co se týče stálého úvazku, má muzikant možnost učit nebo hrát v orchestru. Když se objevila volná pozice na koncertního mistra v tak renomovaném tělese jako je FOK, dlouho jsem neváhal.

V čem se liší tento post od role sólisty či „normálního“ houslisty v orchestru?
Co se odlišnosti rolí týká – to by byla odpověď na několik samostatných stran. Každá úloha je naprosto jiná. Ten hlavní rozdíl je ve vedení skupiny, v neomylnosti, v samostatné přípravě, v osmykování nových not, ve schopnostech komunikace s dirigentem i s jinými vedoucími hráči během samotného výkonu a ve schopnostech stmelování celku jak hudebního, tak lidského.

Můžete blíže vysvětlit, jak to myslíte s tou neomylností?
Nikdo samozřejmě není neomylný a někdy se může stát, že i dirigent udělá chybu. Když například ukáže nástup celé sekci, může být zaváhání koncertního mistra znamením, že ještě není ten čas a celá sekce počká. Jindy se může stát, že čtyřdobý takt je najednou na pět a hned je o malér postaráno. Pak musíte v určitou chvíli začít hrát a věřit, že je to tak správně a všichni se k vám přidají.

Mohl byste blíže osvětlit, co vše obnáší „osmykování not“?
V podstatě jde o to, aby smyčcová sekce měla jednotný smyk a táhla stejným směrem. Kdyby noty nebyly osmykované, zavládl by v orchestru chaos a každý by táhl jiným směrem. Dokonce by i skladba zněla jinak. Většina obloučků, které jsou v notách od skladatele, jsou obloučky frázovací. Zde skladatel načrtne, odkud kam by fráze měla směřovat. Menší fráze se dají hrát pod jedním tahem smyčce, aniž byste museli smyk dělit a obracet. Bohužel u velkých frází smyk musíte rozdělit ideálně tak, aby co nejméně narušil trvání a dýchání fráze. Posluchač by si to asi ani neuvědomil, ale stejná fráze zahraná opačným smykem by zněla naprosto odlišně.

Může se stát, že by s vaším osmykováním někdo nesouhlasil – že by to rozporoval?
Každý houslista je v podstatě originál a přestože se všichni snažíme o totéž, tak se některé smyky hrají někomu lépe a jinému hůř. Proto je zcela běžné, že se někdy setkáte s nesouhlasem ostatních hráčů nad některým osmykováním.

Jak jste se dostal k houslím? Byl to váš vysněný nástroj od raného dětství?
Mám pocit, že mi byly housle předpovězeny shůry. Tuším, že několikrát mi dali rodiče vybrat z knížky hudebních nástrojů a já si vždy vybral housle. Také v televizi, když hrál orchestr, a to jsem musel být čtyřletý, jsem znovu říkal, že bych chtěl hrát na housle.

Pamatujete si, kdy jste poprvé vystoupil s FOK a co bylo na programu?
To bylo v roce 2009 v Mozartově houslovém koncertu A dur. Byl to mimořádný jubilejní koncert FOK a měl ho dirigovat pan šéfdirigent Kout. Bohužel mu už zdraví natolik nepřálo, proto koncert musel odříci a zaskočil za něj pan dirigent Zdeněk Mácal.

Na jak dlouho máte podepsanou smlouvu?
Smlouvu mám zatím na rok. Po roce, resp. v průběhu roku, budou členové orchestru hlasovat o tom, zda chtějí, abych byl jejich koncertním mistrem i nadále, či nikoliv. V případě souhlasu bych dostal tzv. definitivu, která by obnášela smlouvu na neurčito.

Pokud by se tedy věci vyvíjely ideálně a orchestr by vám dal definitivu, jak dlouho hodláte setrvat? Tři, pět, deset let – či snad až do důchodu?
To bohužel zatím nemohu říci, ale zůstávat v orchestru po několik desetiletí bych nepřál ani největšímu nepříteli! Je několik důležitých bodů pro setrvání v práci. Jednak ta práce musí těšit vás a jednak vaše okolí. Považuji téměř za chybu držet se svého místa zuby nehty do důchodového věku a čekat do doby, kdy vám zaměstnavatel jednoduše neprodlouží smlouvu. Je málo hudebníků, kteří mají opravdu zdravý úsudek ohledně kvality svého výkonu po x letech hraní v orchestru. Bohužel se to projevuje hlavně na sólech ve všech sólových sekcích napříč orchestry. Myslím si, že to také není šťastně nastavené státem a hráči na sólové nástroje by měli mít možnost odchodu do důchodu podobně jako např. vojáci v nižším věku, či možnost jiného postu ve skupině za lepších platových podmínek. Na druhou stranu se orchestr nemůže zachovat nevděčně k někomu, kdo dobře a kvalitně odváděl desítky let svoji práci. Ale co si budeme nalhávat, je to problém i některých sólistů. Při vší úctě i obdivu budu jmenovat např. Ivry Gitlise. Když jsem před pár lety byl přítomen jeho vystoupení, bylo to pro mě veliké zklamání – měl jsem pocit, že nejen my diváci, ale i on sám se během výkonu pouze trápil.

Na jaký hrajete nástroj?
Hraji na italské housle z parmské dílny houslaře Felixe Moriho Costy z roku 1809.

Jak jste se k tomuto nástroji dostal? Kde si ho necháváte opravovat?
Tento nástroj jsem vybíral v Londýně se svým kamarádem houslařem Václavem Pikrtem, u kterého také provádím veškerý servis. Dva dny jsme porovnávali asi 60 houslí z obchodů a aukčních síní, které byly v mé finanční dostupnosti. Společnými silami jsme pak vybrali tento, který jsem tehdy zakoupil.

Myslíte si, že housle současného houslaře se mohou zvukem rovnat těm starým? Např. Pavel Šporcl si nechal postavit slavné modré housle v roce 2006 u houslaře pana Špidlena – dá se srovnat jejich zvuk s těmi starými nástroji? Jak se vy na to díváte jako zkušený sólový houslista?
Otázka zvuku je velmi složitá. Myslím si, že lze postavit nástroj, který bude moderní a bude hrát jako starý. Bohužel je každé dřevo jiné a nikdy nejste schopen zajistit absolutně vždy geniálně stejně znějící nástroj. Ani ty staré, a mnohdy jsou to velmi znělá jména italských houslařů, nejsou zárukou úžasného zvuku. V roce 2008 jsem byl absolutně v šoku, když mi Sergey Krylov po jeho vystoupení v Římě v sále pro 2000 lidí řekl, že hraje na housle svého otce, který je vyrobil před pár lety. Během koncertu jsem si byl jist, že musí hrát na Stradivariho, či Guarneriho del Gesù. U nových povedených nástrojů většinou není problém hlasitost, ale barva zvuku, která se podílí na tom, jak se nástroj pojí s jinými nástroji, např. ve smyčcovém kvartetu, nebo jak se nese přes orchestr. Jan Špidlen je bezesporu jedním z houslařů, kterým se daří stavět výjimečné nástroje a je to jen otázka vkusu a chuti houslisty, zda je to ten nástroj, který lahodí jeho uchu a na nějž chce koncertovat.

Jaké používáte smyčce?
Ke hře používám převážně francouzský smyčec z dílny Josepha Arthura Vignerona ze začátku minulého století.

A do třetice – jakou značku strun?
Stále hledám ideální struny na tento nástroj, ale osciluji mezi Dominantami a “π” Peter Infeld od Thomastiku.

Na začátku května vás čeká koncert s FOK, na kterém vystoupíte jako sólista – podílel jste se na jeho dramaturgii? Budete tam hrát Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53.
Záleží na úhlu pohledu. Přímo na dramaturgii koncertu jsem se nepodílel, ale panu dramaturgovi se velmi líbil můj výkon během konkurzu, kde jsem hrál právě tento Dvořákův houslový koncert, a tak padla volba na toto dílo.

Jaký máte vztah k soudobé hudbě?
Řekl bych, že komplikovaný. Soudobá hudba má mnoho podob. Nejsem úplně šťastný, když otevřu noty a tam je více značek a vysvětlivek na hluky a údery do nástroje než not samotných. Osvojení partu mi zabere mnoho hodin přípravy. Myslím si, že hudba by měla posluchače naplňovat a navozovat pocity radosti nebo smutku, ale rozhodně ne agrese, což se občas stává. Pokud skladatel najde opravdu zajímavé a nové zvuky, ať napíše skladbu, kde je všechny představí v intervalu maximálně do deseti minut, ale ne v celé skladbě trvající minut čtyřicet. To pak opravdu trpím i za posluchače.

Mohl byste uvést příklad soudobé skladby pro housle, kterou si vždy zahrajete s chutí a rád, případně, pokud vám to někde neuškodí, uvést i skladbu, kterou jste prezentoval, ale víckrát byste ji hrát nechtěl?
Úžasné kompozice psal nedávno zesnulý Krzysztof Penderecki, všechny skladby Adama Skoumala hraji velmi rád. Skladby, se kterými jsem nejčastěji bojoval, byli většinou povinné skladby na houslových soutěžích. Je několik děl, které jsem po provedení ani nevezl zpět domů. Ze slušnosti však nebudu zveřejňovat autory.

V rámci květnového koncertu uvedete světovou premiéru skladby Petra Wajsara – znáte se s autorem? Už jste začal tuto skladbu studovat? Jak dlouho vám to trvá?
Pana Wajsara znám ještě z dob mých studií na konzervatoři, je to jeden z těch současných skladatelů, které obdivuji. Neznám všechna jeho díla, ale ta co jsem slyšel, se mi moc líbila. Na učení ještě nebyl čas, musím nastudovat díla, která tomuto koncertu předcházejí. Určitě se touto skladbou začnu zabývat alespoň měsíc před jejím provedením.

Kdybyste měl neomezené možnosti, kde, s kým a co byste si chtěl zahrát?
To je krásná otázka! Z dob mého působení u Deutsches Symphonie-Orchester Berlin mi přirostli k srdci oba krásné sály berlínské filharmonie. Tudíž snem by bylo sólové vystoupení v obou těchto sálech. V komorním sále bych zahrál Beethovenovy a Brahmsovy sonáty s klavíristkou Mariou João Pires a ve velkém sále Beethovenův houslový koncert právě se zmíněným orchestrem DSO.

Kterou skladbu hrajete nejraději?
Taková úplně „nej“ skladba u mě v podstatě neexistuje. Velmi rád hraji koncerty s orchestrem. Beethovenův, oba Prokofjevovy koncerty, Bachovy, Mozartovy, Dvořákův či Korngoldův. Jak vidíte, těch skladeb je mnoho.

A která se vám jeví jako nejobtížnější?
Jeden z nejobtížnějších kusů byl Brittenův houslový koncert. Toto čtyřicetiminutové dílo je místy téměř nehratelné a vyžaduje dokonalou koncentraci a absolutní vklad sólisty pro udržení napětí po celou dobu, aby se vám v sále nezačali posluchači ošívat či kašlat.

Na pozici koncertního mistra jste poprvé měl vystoupit na zahajovacích koncertech s FOK 16. a 17. září, to se však nepovedlo…
Nakazil jsem se koronavirem. Průběh byl celkem ukázkový, přesně takový, jak se píše na internetu, včetně vysokých horeček, kašle, ztráty chuti i čichu a obrovské bolesti celého člověka. Moje vystoupení se budou vyvíjet od výsledků negativních testů na virus v mém těle. Na zahajovacím koncertě FOK mě musela zastoupit koncertní mistryně paní Rita Čepurčenko.

Tak to mě mrzí. Doufejme, že váš test bude brzy negativní. Jaká vystoupení máte v nejbližší době před sebou?
Doufám, že už budu fit na další projekt s FOK, což bude 7. a 8. října Koncert pro čtyřruční klavír a smyčce Johannese Brahmse a Symfonie č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena, to vše pod taktovkou Tomáše Braunera. Dále bych měl mít 20. října recitál v Kralupech nad Vltavou, 22. října bych měl provést Trigon, koncert pro housle a orchestr Lukáše Hurníka se Severočeskou filharmonií v Teplicích a 12. listopadu taktéž Trigon Lukáše Hurníka a Koncertantní symfonii pro housle a violu W. A. Mozarta s Jihočeskou filharmonií v Českých Budějovicích.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji brzké uzdravení!