„Jednoduché to na podzim asi nebude,“ neskrývá obavy Prokeš.
Zanedbali jsme něco, pane primáři?
Určitě ano. V polovině srpna, kdy se počty pozitivních případů v Česku zvedaly ze 150 na několik stovek denně a kdy se diskutovalo, zda zpřísnit opatření, bylo vhodné šlápnout mírně na brzdu. Měli bychom pak epidemii pod kontrolou. Kdybychom opatření nerozvolnili tak rychle, nemuseli bychom teď brzdit tak prudce.
Kolik máte dnes na oddělení hospitalizovaných pacientů?
Nechci to zakřiknout, ale Olomoucký kraj na tom ještě není tak špatně jako například Praha, Vysočina nebo Uherské Hradiště. Přesto tady nárůst je. Momentálně máme hospitalizováno devět pacientů, z toho jeden není z našeho kraje. Je ale jen otázkou času, kdy se epidemie přelije i do tohoto regionu.
Můžete potvrdit, že se změnil průběh onemocnění? Je mírnější?
Od samého počátku jsme u nás neměli pacienty, kteří by byli pozitivní a nic jim nebylo. Vždy jsme se starali o ty, kteří už měli nějakou komplikaci, větší či menší. I nyní tady leží lidé, kteří téměř všichni mají zápal plic, často oboustranný, nebo léčení doma nezvládli z nějakého jiného důvodu. Jsou to všechno středně těžcí pacienti, sedmdesát procent z nich vyžaduje po nějakou dobu i oxygenoterapii, tedy kyslíkovou pomoc.
Nejvíc nově pozitivních případů je ale mezi mladými lidmi, přitom řada z nich ani nemá příznaky.
Ano, dá se říct, že mladý a zdravý člověk se s touto infekcí vyrovná dobře. Ale momentálně ani u nás nemáme jen geriatrické pacienty. Měli jsme tu těžkého pacienta, kterému bylo 52 let, ve středu jsme přijali 37letého. Nemoc se nyní projevuje ve všech věkových skupinách. Jen děti jsme zatím – až na jednu výjimku těžce postiženého a imunitně kompromitovaného chlapce – hospitalizovat nemuseli.
Kdo byl vaším dosud nejtěžším pacientem?
Tím nejtěžším byl lékař z Litovelska, který se bez nadsázky podruhé narodil. Naším oddělením pouze prošel, museli jsme jej odeslat na ARO Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, teprve poté se u nás pár dnů doléčoval. Nestarali jsme se o něj my, protože od začátku potřeboval intenzivní péči.
Víte, že už znovu ordinuje?
Ano, je to malý zázrak. Říkal jsem mu, že by měl oslavovat další narozeniny. Byl deset dní na ECMO (pumpa, která dokáže nahradit funkce plic a srdce – pozn.), jeho životní funkce zajišťoval už jen mimotělní oběh.
Vy sám jste na jaře onemocněl taky. Změnila vaše osobní zkušenost s covidem pohled na tuto nemoc a na to, jak ji léčit?
Já jsem byl tzv. pozitivní, ale naštěstí s minimem příznaků. Měl jsem lehkou rýmu, téměř neznatelný kašel a asi dva dny zvýšenou teplotu. Doma jsme byli nakažení všichni, včetně mého syna, kterému nebylo vůbec nic. Manželka po týdnu kašlala trochu víc, byť zápal plic naštěstí neměla. O čem jsem se přesvědčil, je to, že tento virus je opravdu vysoce infekční. U jiných infekcí se po oddělení běžně pohybujeme v rouškách, v tomto případě jsme měli respirátory a stejně to nepomohlo.
Myslíte, že jste nic nepodcenil?
Chránil jsem se standardně. V žádném případě nemůžu říct, že bychom měli nedostatek ochranných pomůcek. Uvědomili jsme si ale jednu věc – procesy s pacienty nelze uspěchat. To byl náš problém. Běhali jsme od jednoho pacienta k druhému, z jednoho jednání na další... Neustále jsme se svlékali, převlékali a znovu oblékali.
Onemocněl jste nejen vy, ale i čtyři vaši kolegové. Změnila ta nákaza něco na chodu oddělení?
Ano. Nejenže jsme změnili organizaci práce, ale také jsme byli personálně posíleni na všech stupních – od lékařů přes sestřičky až po sanitáře. Také už nejsme smíšené oddělení. Na jaře jsme léčili klasické infekce a k tomu covid, přitom oddělit je stavebně v našich prostorách nešlo. Stali jsme se tedy pouze covidovým oddělením, o ostatní pacienty se museli postarat jinde. Pochopili jsme, že pokud chceme pacienty ošetřovat dobře a zároveň bezpečně pro personál, je třeba mít tyto věci vyřešené.
Jaká je nyní maximální kapacita vašeho oddělení?
Stanovená je na třicet lůžek, ale z předchozí zkušenosti víme, že už dvacet pacientů je dost.
Poté, co jste covid-19 sám prodělal, řekl byste, že je jako každá jiná viróza?
Covid-19 má trochu jiný charakter. Zatímco u běžné virózy trochu pokašláváte a máte rýmu, u covidu bývají kašle úporné tak, že kašlete i tři minuty a pak začnete být dušná, skoro se nemůžete nadechnout. Provází ho také značná únava. Často si vzpomenu, jak se nám náš první pacient, s nímž jsme se domlouvali anglicky, snažil vysvětlit, že má zvláštní pocit tísně na hrudníku. Moc jsem nechápal, o čem mluví, pak jsem to zažil sám. Je to taková svíravá bolest, která vám působí až psychickou úzkost, postupně však odezní. Toto u běžných viróz nevidíme.
Co nákaza způsobuje v tělech pacientů, kteří jsou ve vážných stavech?
Závažnějším stavem jsou vysoké horečky, dehydratace a zápal plic. U toho je nepříjemné, že k této většinou primární infekci se může přidat ještě infekce sekundární, tedy bakteriální. Nejtěžší pacienti mohou mít také zánět srdečního svalu a infekce může ovlivnit i ledviny, takže pacient selhává multiorgánově, nejen z hlediska plic. Takový stav je kritický. Pokud člověk nemá rezervy, aby toto zvládl, nebo má navíc jiné diagnózy, tak nemoci podlehne.
Jaké následky zanechá těžký průběh nemoci na orgánech?
Jsou popisovány fibrotické změny plic, tedy že se jizví a částečně se stávají nefunkčními. Jejich kapacita i výkonnost člověka je pak menší. Pokud pacient prodělá zánět srdečního svalu, tak i výkon srdce může být nižší. Lehký průběh onemocnění u zdravého člověka by žádné následky zanechat neměl. Potvrdit to ale mohou až studie, kterými už první pacienti procházejí.
Změnili jste oproti jaru způsob léčby covidu-19?
Určitě ano. Od začátku jsme hledali, co je pro pacienty nejvýhodnější. Hodně jsme používali plaquenil (lék proti malárii – pozn. red.), měli jsme pocit, že funguje. Ve velkých klinických studiích se to ale nepotvrdilo, takže od tohoto preparátu bylo celosvětově upuštěno.
I ředitel Vojenské nemocnice Olomouc Martin Svoboda popisoval, že lék fungoval.
My jsme výsledky také pozorovali. Měl sice i nežádoucí účinky, které se musely hlídat, ale všichni pacienti, kterým jsme lék nasadili, se rychle zlepšili. Byli také brzy negativní v testech na koronavirus, zatímco u jiných pacientů se pozitivita vlekla.
Jak tedy léčíte covid dnes?
V úvodu se například nedoporučovaly kortikoidy – dexametazon – dnes ho úspěšně využíváme, i s ním máme dobrou zkušenost. Zatím pouze dvakrát, ale už jsme použili také rekonvalescentní plazmu. U pacientů, u nichž se dá čekat, že na tom nejsou po imunitní stránce dobře, tedy že jejich tělo netvoří protilátky, a nedá se jim z důvodu dalších diagnóz podat jiný lék, jsme plazmu celkem s úspěchem využili.
Máte zkušenosti i s remdesivirem?
Zjistilo se, že na mírné až středně závažné infekce má docela dobrý efekt, pokud se tedy nasadí co nejdříve. Například u počínajícího zápalu plic, kdy pacient ještě není v těžkém stavu, ale už začíná potřebovat kyslík.
Můžete ho už pacientům podávat neomezeně?
Od září platí program Evropské unie, která do Česka zaslala několik dávek, vychází to asi na 150 pacientů pro celou republiku. V příštím týdnu se budeme blížit tomu, že limit bude vyčerpaný. Zatím nevíme, co bude dál.
Ví se už, jak dlouho vyléčeným lidem vystačí vytvořené protilátky k tomu, aby nemohli onemocnět znovu?
Já si zkušebně testy na protilátky dělám, zatím mám poměrně vysokou, dostatečnou hladinu. Podle studií, které se objevují, například z Oxfordu, funguje imunita na několika úrovních – nejen ta protilátková, ale i buněčná – a údajně by měla trvat i několik let. Ale to je otázkou, virus je tady s námi teprve půl roku.
Je to, čemu nyní čelíte, pro vás výzva?
Výzva je to veliká. Infekční oddělení byla v posledních dvaceti letech personálně devastována. My jsme v kraji zůstali jako jediní, drželi nás tady jako z nouze ctnost. Zrušit už nás nemohli, když jsme zůstali jako poslední. Vysvětlovat v dobách míru, že jsou taková oddělení potřeba, bylo náročné napříč celou republikou. Drželi jsme se jen tak tak, teď, když jsme ve válce, po nás chtějí zvýšit výkon i kapacitu.
Jak oddělení vypadalo, když jste ho před jedenácti lety přebíral?
Byli jsme tady dva lékaři, sedm sester a vrchní sestra. Dnes je nás zhruba pětadvacet. Asi před čtyřmi lety se mi podařilo zvětšit oddělení o čtyři lůžka a hlavně posílit personál, jak lékařský, tak sesterský. Kdybychom toto nedokázali, nevím, jak bychom dnešní epidemii čelili.
Vedla vás k rozšiřování oddělení už hrozba SARS, MERS nebo eboly?
Ne, už jsme sotva stačili i na běžné infekce – žloutenky, průjmy nebo loňské spalničky. O těch jiných koronavirech, které jste jmenovala, jsme samozřejmě byli informováni, ale šlo jen o jednotlivé importované případy nákazy do Evropy, u nás jsme se s nimi nesetkali. To, že bude sedmý koronavirus takto rozšířený, že se stane asi běžným pro naši populaci, to jsme nečekali.
Poté, co se tady na jaře dělo, změnil kraj, kterému středomoravské nemocnice patří, názor na rozsah infekčního oddělení?
Hovoří se o plánu na výstavbu nové infekční kliniky tady u nás, v Prostějově. Vypadá to nadějně.
To byste asi oslavoval, ne?
Já nemám obavy, že by se nenašel někdo, kdo by takovou kliniku postavil a také ji vybavil, ale problém je, kde vezmeme lékaře a sestry, kteří jsou chronicky nedostatkovým zbožím.
S covidem jsme začali, tak s ním i skončíme: vkládáte i vy naděje do vakcíny?
Vakcína by epidemii mohla takzvaně rozhodnout. Kdybychom měli účinnou a bezpečnou látku, mohli bychom začít očkovat nejrizikovější skupiny a lidi, kteří s nimi pracují... Už poté by se mohla rozvolnit opatření, dá se totiž předpokládat, že mladí a zdraví budou mít lehký nebo bezpříznakový průběh onemocnění. Pokud by vakcína přišla na trh a bylo jí dostatečné množství, tak by to určitě byl v epidemii zlom.
