Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Zemřel závodní kmotr a dobrosrdečný letec Jim Barbour. Znáte jeho výjimečný příběh?

Mirek Mazal
Diskuze (4)

S manželkou chtěl oslavit aspoň čtvrt století společného života, ale nestihl to. Na amerického hrdinu silnic i nebes vzpomínají jen v dobrém, jinak to ani nejde.  

Minulý týden vyhasl život závodního kmotra s těžkým osudem kvůli barvě pleti. Afroameričan stihl zažít emancipaci spoluobčanů tmavé pleti a na další průběh protestů za rovnoprávnost všech lidí bude dohlížet už jen z automobilového nebe. Čtyřiadevadesátiletý Jim Barbour byl žijící legenda, o které se nevědělo navzdory příběhu hrdinství, cti a výmluvné lidskosti.

Černošský gentleman ztělesňoval šlechtický přístup v kombinaci s osobní statečností tváří v tvář nespravedlnosti, přesto se dokázal stát průkopníkem. Narodil se v roce 1926 prominentní matce a otci inženýrovi. Vzdělání provázelo celou rodinu, strýc byl vědec, vynálezce a pedagog, který získal několik patentů na využití kovů.

Zájem o techniku a vstup do U.S. Army

Z malého Jima vyrostl vyrovnaný muž plný nadhledu, prošel si šikovným pilotováním dvouplošníku a neméně vytříbeným řízením závodních automobilů. Během kariéry na zemi i ve vzduchu čelil rasovým předsudkům a segregaci, přesto se vyprofiloval v uznávanou osobnost světa aut a soutěžení. „Jim Barbour je absolutní klenot, jeho oddanost motoristickému sportu a americkému sportovnímu klubu prostě nelze měřit,“ řekl ještě před smutnou zprávou Lee Hill, současný předseda představenstva SCCA (Sports Car Club of America). Chválou nešetřil ani redaktor David Obuchovski: „Nechte ho mluvit o autech, která vlastní, a začnete mít podezření, že ten chlap je někdo výjimečný.“  

Nebylo snadné spočítat všechny Jimovy automobily. Řádnou sbírku neměl na leštění, ale na používání v různých disciplínách. Milovník rychlosti začal s měřenými zkouškami na střední škole v Ohiu mezi kamarády. Nadaný student ohromil citem pro techniku i řízení stojů a obratem dostal nabídku pracovat na Wright-Pattersonově letecké základně v rámci servisu stíhacích letounů P-51 Mustang.

V rámci zaměstnání na letišti přicházel do styku s přeplňovanými dvanáctiválci Rolls-Royce Merlin z P-51, které mu úplně očarovaly myšlení. Při poslechu letecké radiové komunikace cítil nutkání usednout za knipl a být součástí vzdušných sil. „Bylo to pro mě velké vzrušení,“ popisoval dojmy z odborné komunikace pilotů a doprovodného personálu.

Po absolvování střední školy se v 17 letech přihlásil do leteckého sboru americké armády, aby si co nejdříve mohl splnit sen a létat do akce. Vojenská klasifikace požadovala, aby žadatelé buď dokončili vysokoškolské vzdělání, nebo složili zkoušku rovnocennosti. Jim vybral duhou variantu a bez větších potíží dokázal připravenost stát se právoplatným letcem. Oficiální dopis o přijetí do U.S. Army na sebe nenechal dlouho čekat.

Úvodní ceremoniál doprovázely problémy s barvou pleti, na které byl Barbour zvyklý z běžného života. Před smrtí stihl popsat, že první den v uvítací hale všichni vyslovovali jeho jméno. Nakonec přiběhl poručík v rozpacích a říkal: „Nevěděli jsme, že jsi černoch. A teď vás nemůžeme přijmout. Musíme získat povolení od Kongresu, abyste mohl být přijat jako pilotní stážista,“ vypověděl Jim a rázem se mu vybavila husí kůže z diskriminačního oznámení. Tehdy měl odejít domů a počkat na další instrukce. „V prosinci zavolali zpět a byl jsem přijat,“ oddechl si.

Vrčení vidlicového dvanáctiválce Merlin nebylo jedinou drogou, Barbour ve volnu závodil. V 50. letech nastupoval do soutěží nižších kategorií, kde prosazoval typický pragmatický přístup. Každou část závodiště projížděl s rozumem, protože chtěl poznat a pochopit chování techniky i celého automobilu. Bavil se balancováním, nikdy bezmyšlenkovitě nedupal na plyn. Hranu adheze pneumatik hledal na prázdné cestě za domem u všech aut, která mu přišla pod ruku. „Mechanika rychlé jízdy mě zaujala,“ vzpomínal na vykružování zatáček.

Automobilové závody téměř každý víkend

Nebylo tedy žádným překvapením, že Jim později zúročil teorií s praxí a přijal pozici v americké závodní organizaci. Začínal jako technický inspektor SCCA a dotáhl to až do role hlavního stevarda. Přesah působnosti směřoval až k soutěžím na ledě, či motocyklům, proto cestoval po celém kontinentu, kde dohlížel na různorodé závody skoro každý víkend v roce. Přítomnost u všech důležitých okamžiků mu připravila půdu pro nadcházející nejprestižnější úkol.

V roce 1991 byl Barbour povolán do automobilového parku Lime Rock Park v Connecticutu. Po poradě zástupců Ferrari se černošský funkcionář dozvěděl, že se stal hlavním činovníkem prestižního šampionátu Ferrari Challenge. Byla to čest, uznal vlastními slovy poctěný kandidát.

Mezitím Jim stíhal fungovat v SCCA, zároveň věnoval úsilí závodnímu světu i své vlasti a vojenským spojencům. Občanskou povinnost vůči USA plnil tréninkem létání s bombardéry B-25 a množství aktivit možná způsobilo největší ránu osudu, se kterou se ani statečný Jim nedokázal popasovat. 

Jednoho běžného dne při chůzi po ulici ochrnul na pravou stranu těla. Ozvalo se staré zranění z nehody v Tuskegee, tehdy došlo k poranění zad včetně obratlů a míchy. Od vozíku pomohla úspěšná operace, ale plně pohyblivý Jim se už nikdy necítil fit jako dřív. Po rekonvalescenci se již nikdy nevrátil do kokpitu leteckých bombardérů.

Svatba a život do stovky

Po skončení aktivní služby pracoval pro vládu USA jako civilista. Dalších 40 let obecně prospěšné kariéry strávil coby vysoce úspěšný programátor a výkonný pracovník v počítačovém průmyslu. Do důchodu odešel v roce 1990 a toho času se „začal zajímat o sportovní automobily“, jak sám říkal.

Střízlivým měřítkem se jeho předchozí zájem dal srovnávat s fanatismem a v důchodu se zalíbení změnilo v čirou zavilost na automobilech. Jeden z nich – Austin-Healey – ho málem připravil podruhé o zdravé tělo. Po těžké havárii v Tuskegee následovala téměř po 20 letech druhá vážná srážka ze dvou, tentokrát v roce 1967 v Marylandu.

Život odevzdaný práci a zábavě stačil i na rodinné starosti. Barbour se dvakrát oženil. První choť Gloria zemřela na rakovinu a podruhé si vzal za ženu Patricii, když mu bylo 73 let. Novomanželka chtěla po boku svého muže oslavit výročí čtvrtstoletí, ale to už se jí nepodaří. Usměvavý stařík se po boku též sympatické ženy dožil 94 let a minulý týden se pár viděl naposledy.

Právem přezdívaný závodní kmotr zemřel doma ve Wesley Chapel na Floridě. Odešel po nemoci tiše a bez odezvy sportovního světa, možná by si to tak přál vzhledem ke svému charakteru dobrosrdečného člověka bez nároku na přehnané ovace.  

Mirek Mazal
Diskuze (4)

Doporučujeme

22. 9. 2020 13:59
Re: Opice
Hlupák s avatarem hlupáka
22. 9. 2020 11:42
slusny tvl
“na další průběh protestů za rovnoprávnost všech lidí “ slusna rabovacka, zapalovani aut, kradeze a pod 👍
Avatar - Dinar
22. 9. 2020 10:20
Přiznám se,
že příběh J. Barboura jsem neznal. Jméno jsem zaregistroval ve filmu o závodnickém životě P. Newmana v epizodě o jeho pomoci prvnímu černošskému závodníkovi v Indy 500 Ribbsovi, který Barboura zmiňoval. Ale kdo to byl? Každopádně, už vím, díky za pěkný článek. :yes: