„Člověk cítící, ne rozumový– to bylo jedno z hesel Nižinského. Nebál se porušit pravidla, aby posunul umění dál. Byl absolutně oddaný,” říká Sergej Polunin a dodává: „A jak každý ví, já vyznávám podobnou filozofii. Nejsou to rozumové schopnosti člověka, které jsou za naším poznáním, a posouvání vlastního myšlení je něco, čemu jsem totálně oddán. Yuka Oishi pro mě na podiu navodil tak intenzivní spojení, že během svého vystoupení pokaždé cítím Nižinského přítomnost.”
  |
Sergej Polunin se narodil 20. listopadu 1989 v ukrajinském městě Cherson, ale rodina se kvůli jeho pohybovému nadání brzy přestěhovala do Kyjeva. Veškeré rodinné finance šly na jeho taneční budoucnost – zatímco matka zůstala se synem, otec odjel jako manuální pracovník do Portugalska a babička jako ošetřovatelka do Řecka.
Opět je spojil až Poluninův úspěch. Ve třinácti letech uspěl v konkurzu do prestižní Royal Ballet School v Londýně. Podle svých slov znal jen balet a spánek, tančil víc a lépe než všichni ostatní, takže už ve dvaceti se stal nejmladším prvním tanečníkem.
Jenže zároveň ho balet přestával bavit. Vzal mu dětství i pubertu - a on si to začal vynahrazovat. Alkohol, drogy, skandály. 24. ledna 2012 londýnský Královský balet opustil. Zdůvodnil to slovy: „Umělec ve mně umřel.“
Vzřísit mu ho o tři roky později pomohl až slavný fotograf a režisér David LaChapelle, který s ním natočil klip na píseň Take Me To Church irského zpěváka Hoziera. Video se stalo internetovým hitem a jméno Sergeje Polunina synonymem baletu. A to ho k němu přivedlo nazpátek.
