Nejdřív k tomu, co jsme se mohli dočíst: „Filip novinářům řekl, že se Zemanem mluvil především o přípravě státního rozpočtu na příští rok a o souvisejících tématech včetně zákona o superhrubé mzdě nebo kurzarbeitu, tedy pravidlech systému zkrácené pracovní doby při ekonomických či jiných potížích. S prezidentem se shodli, že by státní rozpočet měl začít preferovat růst hrubého domácího produktu a růst ekonomiky.“ (ČTK)

Pak jsme se dozvěděli, že si Filip nemyslí, že by měl stát majitelům restaurací platit plné kompenzace. „Stát není ten, který zavinil tuto situaci, stát musí řešit dopady koronavirové krize na celou společnost, a to, že některé podnikatelské aktivity jsou postiženy více a některé méně, je realita.“ A tak dále.

Tak aspoň to máme celkem jasně přiznané. Pokud se prezident Zeman baví o státním rozpočtu s předsedou KSČM, ale již nikoli s ODS, Piráty, lidovci, TOP 09 a STAN, tak nejenom že není takzvaně prezidentem všech, ale jasně ukazuje skutečné postavení komunistů.

Komunisté sice do vlády své ministry neposlali, ale drží ji u moci a jsou vůči ní loajální. Považovat je za součást opozice by bylo zbytečné lpění na formalitách a předstírání, že Potěmkinovy vesnice jsou skutečné stavby.

Pro komunisty je to vlastně velmi výhodné. Nenesou za nic odpovědnost, ale mohou si užívat (s poměrně malým množstvím poslanců) své moci. Mají sice téměř nejhorší volební výsledek za skoro století své existence, ale protože dělají jazýček na vahách, mohou si to užívat. O to více, že v příští sněmovně už nemusí být vůbec.

Miloš Zeman má pro komunisty větší slabost než pro normalizační figurky a rád se jimi obklopoval, naslouchal jim a veselil se s nimi. Velkosvazák Miroslav Šlouf, šéf JZD Slušovice František Čuba a další jsou jen malý výsek z celé té party.

Nějaká moderní demokracie, to v Zemanově myšlenkovém světě nehrozí. Leda tak jakési drobné ideové soupeření mezi Slušovicemi a Agrofertem, spory o to, jak řídit socialistický velkostatek a kdo ho bude řídit, kolik toho tam kdo z dvořanů bude moci urvat pro sebe a nakolik se bratřit s významnými kolchozníky ze zemí přátel. Jejich přátel, pochopitelně. Všechno zvorat a pohnojit, pokud možno ve velkém. Družstevníkům, kolchozníkům a zaměstnancům co nejvíc sebrat a pak jim to s výrazem štědrého Dědy Mráze přerozdělit, ovšem již v menším množství. Kdo by chtěl být na takovém kolosu nezávislý, je třeba ho zašlápnout. Tady se přece dělají velké věci, tak co.

Ne, ti dva se nemusí mít rádi. Jeden druhému by klidně strčil hlavu pod hladinu požární nádrže na návsi nebo druhého shodil do silážní jámy, kdyby to bylo ve vlastním zájmu. Teď je zrovna výhodné se podržet a ostražitě se navzájem sledovat, aby předseda konkurenčního statku nevyrostl víc, než je únosné.

Společnost má naštěstí dost vlastních sil, aby dokázala žít a dokonce se v něčem rozvíjet i tehdy, když jim tihle panáci házejí klacky pod nohy a občas polejí pole naftou. Je to ale zbytečné a únavné. Muzeální figuríny patři do muzea. Některé také do pouťového Zámku hrůzy.

Autor: Jan Jandourek

Zdroj: Forum24.cz